Světnice v prvním patře podstávkového domu má od petrolejky očazený strop. Syrové počasí Jizerských hor se cpe do otevřených oken, teplý vzduch od kachlových kamen ho přetlačí a vyžene ven do okolních luk a lesů. Na stole se objeví bylinkový čaj a zavařovačka plná medu.

Na židli ale neusedá roztřesená babička v zástěře, jak by se snad dalo očekávat, nýbrž jedenatřicetiletá Mia ve šmrncovních šatech. Chlap by řekl – kočka. Ten její chlap vypadá jako blonďatý Kristus a je strůjcem všeho divného a jiného, co se ve skanzenu nachází a žije. Což znamená sedm lidí, počítaje v to i tři děti, ovce, koně, obojživelníky či mouchy.

„Přes léto jich je tu strašně moc,“ jen tak mimochodem prohodí Mia. „Takže raději spíme venku.“ „Proč si sem nedáte mucholapku?“ „Protože jsme nevraždiví.“

Prší, a tak se sedánek u čaje protáhne. Dokud se mraky neuráčí chvíli přestat fňukat a na zvonec nezaklinkají první návštěvníci skanzenu. Na jazyk se za tu dobu dere tisíc „proč“, ale jen některá stačí být vyslovena.

„Po lesnické fakultě jsem chvíli pracoval v CHKO Jizerské hory,“ vypráví inženýr Zbyněk Vlk. „Díval jsem se na elektrárny, které sem čadí, a uvědomil jsem si, že tohle z pozice lesníka neovlivním. Řekl jsem si – nebudu
se starat o celé hory, ale vezmu kus krajiny a proměním ji.“