Neznámý komik Noah Trevor nahrazuje legendu Jona Stewarta na pozici moderátora The Daily Show. Zpráva, která je pro našince zdánlivě stejně relevantní, jako údaje o komunálních volbách na mongolském venkově. Přesto se informace o pořadu vysílaném soukromou kabelovkou Comedy Central v USA dostala i do celé řady českých médií. The Daily Show totiž není jen tak ledajaký pořad. Je to svým způsobem instituce liberální politické satiry, jejíž popularita přesahuje hranice Spojených států. A hlavně - představuje model televizní zábavy, který právem fascinuje ty země, ve kterých populární politická satira v podstatě neexistuje. Jako třeba Česko.

Legrace jako dovolená od starostí?

Je to tak. Zpráva o výměně v The Daily Show u nás opět zvýraznila otázku, která ve veřejném prostoru visí přinejmenším od dob ukončení České sody: jak to že země, která se považuje za tradiční národ vtipálků, švejků, komiků a šprýmařů, nedokázala za posledních dvacet let v hlavním mediálním proudu vyprodukovat inteligentní společenskou satiru? Proč ojedinělá povedená díla typu série o Tondy Blaníkovi vznikají jen punkově a mimo velká média, kde vznikají jen různí Pečení sněhuláci? Proč jsme si my, obdivovatelé britského humoru a všemožných sitcomů a britcomů, byli schopni vychovat jen více či méně vtipné celebrity a baviče, ale žádné pořádné komiky a satirické scénáristy?

Důvodů bude jistě celá řada: chybějící tradice, slabá poptávka (kterou do velké míry ukojí kombinace Trošky s Vejdělkem a bavičsko-estrádní kultury), nezájem stanic, které zde nevidí komerční potenciál atd. atd. Celá věc má jednu méně diskutovanou stránku - a sice jakou pozici vlastně humor v naší stávající kultuře má. Domnívám se totiž, že jej bereme jen jako jeden z druhů zábavy a vůbec nejsme navyklí jej vnímat také jako intelektuálně náročnou záležitost, kterou je možné precizovat, propracovávat a prostřednictvím které je také možné něco důležitého sdělovat. Jinými slovy, naše tradice příliš nebere v potaz, že humor se zábavou sice souvisí, ale ve své podstatě ji daleko překračuje.

Zámořská tradice humoru s ostrými drápky

Rozhodně nechci tvrdit, že by u nás vznikaly jen povrchní řachandy. Naopak, naše literatura, divadlo i filmová tvorba je na humor ve všech jeho odstínech bohatá a rozhodně tu je tradice, na kterou lze navazovat, ba je jich hned několik. Nemohu se ale zbavit dojmu, že je to tradice nereflektovaná a že když dojde na lámání chleba, je u nás humor převážně chápán jako něco lidového a útěšného, co je v protikladu ke každodenním problémům, nebo dokonce vážným životním otázkám. Přitom tu existují silné tradice – zejména ta anglosaská, do které patří i The Daily Show – které z humoru vytvořily jednu z důležitých rovin veřejné debaty a společenské reflexe.

Pokud chce například člověk ve Spojených státech výstižnou analýzu nějakého vážného veřejného tématu, nemusí se obracet pouze na seriózní komentátory, ale třeba na komiky typu zmíněného Jona Stewarta (pozn.: IRS je americký berňák), Johna Olivera, nebo Stephena Colberta. Jsou to totiž nejen vtipní chlapíci, ale především brilatní komentátoři, kteří dokážou nad aktuálními událostmi srozumitelně a stručně vystihnout podstatu věci a zároveň sžíravě a nesmírně vtipně zviditelnit všechny související absurdity a rozpory. Jistý si před nimi nemůže být nikdo. Tito přesvědčení liberálové si střílejí nejen z omezenosti konzervativní pravice, ale i z matláctví demokratů a kiksů obamovské administrativy. Navíc sledují domácí politiku stejně jako tu zahraniční. Jejich vidění světa přitom ovlivňuje miliony diváků a jejich postřehy a bonmoty jsou běžně citovány v seriózních médiích – i proto, že celou řadu témat otevírají pro široké publikum právě oni. Těžko najít výmluvnější příklad toho, že komedie a satira může mít reálné dopady na politiku a seriózní společenskou debatu.

Společenská reflexe na stojáka

Možná ještě zajímavější je fenomén “stand-up comedy”. Česká varianta v podobě pořadu “Na stojáka” názorně ukazuje hluboký rozdíl mezi naší a angloamerickou tradicí. U nás totiž ta nejoblíbenější vystoupení většinou spočívají v tom, že někdo u mikrofonu (často i vtipně!) hraje nějakou parodickou šarži, v horším případně se rovnou pitvoří. I anglo-americký stand-up v sobě má rozměry šaškovství, ovšem v tom původním slova smyslu. Přední stand-up komici jsou totiž hlavně trefnými pozorovateli a glosátory, kteří mohou díky svému vtipu podávat zprávu o světě z nekonvenčního úhlu pohledu – zachycovat absurditu systému, generační problémy i společenské stereotypy, a to s upřímností a ostrostí, která by normálním smrtelníkům asi neprošla. Často totiž dokážou na světlo reflexe vytahovat témata, která jsou sice široce sdílená, ale zároveň natolik osobní či intimní, že v tradiční veřejné debatě pro ně není místo. Zábavné vystoupení komika zkrátka v druhém plánu znamená odvážné otevření svobodného prostoru nejen pro reflexi společnosti a (pop)kultury, ale i různých podob mezilidských vztahů, generačních pocitů a deziluzí, sdílených předsudků a strachů. Zkoumat a podrobovat ostrovtipu je přitom možné vše, i témata v běžné společnosti (právem) kontroverzní a provokativní. Není divu, že v britské i americké kultuře má celá řada komiků nebo komediálních skupin postavení nejen významných celebrit, ale přímo kulturního fenoménu. Je jedno, zda jde o punkově-poetický a surrealistický humor Dylana Morana, potměšilé provokace Rickyho Gervaise, kousavou sršatost George Carlina, nebo empatický a zároveň neúprosný pohled do duše středostavovského bělocha v krizi středního věku jako u Louise C. K. Ve vystoupení těchto osobností dochází k mapování naší civilizace a jejích neuróz způsobem, který je nepostradatelný pro společenskou mentální hygienu. A kultura, ve které se tito lidé pohybují, si toho je vědoma.

Smích jako myšlenkový výkon

Dá se podobná tradice vybudovat i u nás? Asi ne snadno. Pro takový druh vystoupení je totiž nepochybně důležitý talent a dobré nápady, ale také slušný rozpočet a dobré zázemí. Rozhodující je ale nakonec jiná věc: dobrý vhled do problému. Zkoumat vážné věci optikou humoru totiž není totéž, jako dělat si z nich prostě legraci. Aby někdo mohl charakterizovat ekonomickou krizi tak vtipně a trefně, jako komici Long John v legendárním skeči, nevystačí si jen s proskenováním několika titulků v MF Dnes a základní naštvaností. Musí naopak o věci dost vědět a získat nad ní nadhled. Jedině tak dokáže postřehnout a propojit do jednoho celku všechny ty roztřepené konečky absurdních událostí a systémových selhání. Lidé jako satirický komentátor John Oliver ostatně pracují s rozsáhlými, v podstatě investigativními rešeršemi (které pro ně samozřejmě dělá za dobré peníze tým lidí, jsou to holt jiné podmínky než u nás na Kavkách). Jedno hodinové stand-up vystoupení se zase připravuje mnohdy rok a více a jeho autoři ho nezřídka staví na osobních, až intimních zkušenostech, pochybnostech a reflexích. Humor posléze vyplývá ze schopnosti těchto lidí podívat se na celou tu nastřádanou matérii z jiného úhlu pohledu, najít v ní významové spojky a zkratky a zhustit je do stylizovaného, zkarikovaného, ale často pronikavě trefného shrnutí. Nikoliv podbízivost vůči divákovi, ale právě zkoumavá mysl, neotřelost, nekonvenčnost a trefnost, právě to nás ve výsledku dokáže tolik rozesmát.

Dá se jistě namítnout, že i na ostrovech a v zámoří špičkoví komici (z nichž jsem zde zmínil jen zlomek, navíc těch spíš populárnějších) netvoří mainstream, ale jen část popkultury. Také platí, že i jejich domácí popularita je vzhledem ke stamilonovému publiku pouze relativní. Přesto je zde možné mluvit o stabilní a prosperující kultuře s pevnými kořeny v hlavním proudu, která proto není bez vlivu i na masovou zábavu (třeba když dokáže udělat inteligentně někdy téměř podvratně vtipnou show i z jinak tradičně nablblého formátu vědomostních soutěží). U nás je naopak situace v plenkách – mluvit se dá spíš o prvních výhoncích, které navíc vznikají výhradně v menšinovém prostoru kulturní alternativy. 

Zprávy jako tu o výměně v The Daily Show se proto vyplatí sledovat. Respektive - vyplatí se sledovat samotnou The Daily Show. U Johna Stewarta a snad i u jeho nástupce se totiž národ Švejka a Cimrmana může k lecčemu inspirovat. Hlavně jsou ale opravdu, opravdu velmi vtipní.