Hladce oholený číšník v hnědé vestě si do jedné ruky vyskládá půlmetrovou věž nádobí, do druhé chytí sklenici s nedopitým džusem a pak se svižným krokem vydá do zázemí kuchyně, odkud v mžiku vypluje s tácem čerstvého pečiva. I v deset dopoledne se hosté v hotelu Hilton houfně trousí na snídani, takže na téhle trase kmitá sem a tam už dobré tři hodiny.

Pavlovi je jednadvacet let a žije v dětském domově v Žíchovci. Do Hiltonu nastoupil na brigádu, kterou sehnal přes dobročinný projekt poradenské firmy Accenture a Nadace Terezy Maxové. Že není zaměstnancem hotelu, byste ale poznali jen podle malé cedulky, na níž má pod jménem napsáno „on training“.

Den předtím tu na slavnostním obědě obsluhoval českého prezidenta s marockou honorací a doufá, že mu z hotelu nabídnou stálé místo. Spiklenecky se ho ptám, jestli ho v práci něco štve. Dlouze se zamyslí a já čekám, že zmíní nekřesťansky brzké vstávání, bolení zad nebo málo pauz na cigaretu, on ale vypálí: „Jen mi vadí, jakej nepořádek po sobě nechávaj některý lidi.“ Od vedlejšího stolu se zvedne šestičlenná rodina a Pavel začne po strávnících hbitě sklízet. Koneckonců, ten nepořádek ho živí.