Mnoho intelektuálů našlo v éře globalizujícího se světa, která zatřásla architekturou tradičních hodnot, útěchu v sociálním konstruktivismu – perspektivě, která představuje inovativní způsob uvažování o společenských vědách a lidské zkušenosti jako celku. Ve zkratce lze sociální konstruktivismus popsat jako tvrzení, že realita není nezbytně daná, nýbrž konstruována společenskou interakcí a komunikací. Klíčovým důsledkem tohoto pohledu je názor, že sociální konstrukty (např. právě tradiční hodnoty) by mohly být, pokud bychom se k tomu odhodlali, zkonstruovány jinak. Sociální konstruktivismus v mnoha ohledech navazuje na závěr proklamovaný filozofem Jeanem Paulem Sartrem ve čtyřicátých letech dvacátého století, tedy že existence předchází esenci, a že lidé, ať už se jim to líbí nebo ne, pro sebe musí definovat význam a náplň lidského bytí. Není pochyb o tom, že sociální konstruktivismus objasnil některé z cest, na které se lidé vydávají, aby tak (mnohdy nevědomky) formovali onu esenci, o které Sartre psal. Mnozí však přeceňují roli, kterou může sociální konstrukce hrát. Lidská společenství jsou nepochybně dynamická a je správné odtušit, že společenská realita je, alespoň do určité míry, společensky konstruována. Disponují však jedinci nebo dokonce celé generace mocí konstruovat realitu do tak velké míry, jak si radikální sociální konstruktivisté představují? Slovy Arthura Schopenhauera: můžeme dělat co chceme, ale můžeme chtít, co chceme? Domnívám se, že nikoliv, alespoň ne tak, jak tvrdí radikální sociální konstruktivismus. Naše hodnoty a společenské instituce mohou být sociálně konstruovány; to však ale neznamená, že můžeme konstruovat, jak se nám zlíbí, neboť vnější podmínky jsou, pro účel naší diskuse, pozoruhodně stabilní. Jedním příkladem za všechny je instituce svazku manželského, která je v rámci tohoto článku detailně diskutována, a která se v určité podobě zformovala v prakticky každé společnosti nezávisle na historické epoše či zeměpisné poloze.

Jak umírněné, tak i radikální verze sociálního konstruktivismu prostupují diskuse o společenských otázkách, v současné době debatu o homosexuálních manželství. Jsou tací, kteří implicitně nebo explicitně zakládají svůj argument ve prospěch homosexuálních svazků na názoru, že tradiční definice manželství je pouhý společenský konstrukt, a ten že může být jednoduše opuštěn, případně nahrazen konstruktem jiným. Jsou ovšem ale i tací, kteří rozšiřují výše zmíněný argument tím, že svému vlastnímu porozumění manželství status sociálního konstruktu upírají. Rozšíření definice manželství jinými slovy oslavují jako dosažení skutečné svobody, dosažení něčeho, co mělo být uzákoněno již dávno, a co dnes, konečně, skoncuje s do očí bijícím nedostatkem tolerance. Po nedávném oznámení rozhodnutí amerického nejvyššího soudu, který prohlásil homosexuální svazky za ústavní právo, tak překypovaly sociální sítě hesly jako “vítězství svobody nad nenávistí,” případně “láska vítězí.” Je třeba ale jasně říci, že oslavovat uzákonění homosexuálních manželství nepředstavuje triumf nejvyšších ideálů nad nejnižšími pudy. Mnohem přesněji se jedná o vítězství jednoho sociálního konstruktu nad druhým.

Autor tohoto textu nezakládá svoji analýzu na náboženském vyznání či slepé víře v tradiční hodnoty. Náboženství ani tradice totiž nezbytně neslouží jako prvotní zdroje společenských norem a institucí. Náboženská tradice uchovává tyto produkty kolektivní lidské zkušenosti tím, že umožňuje jejich předávání z generace na generaci bez toho, aby každý jedinec znovuobjevoval jejich význam.

Tradiční chápání manželství sestává ze tří navzájem se doplňujících částí – emočního svazku, základu pro právní výsady a bezpečného prostředí pro vychovávání příští generace – našich dětí. Přestože není možné tyto tři části jednoduše oddělit právě proto, že pouze dohromady tvoří instituci manželství, bezpečné prostředí pro vychovávání dětí lze považovat za centrální funkci manželství. Manželství tedy představuje více než upřímný svazek mezilidských vztahů, je to instituce určená k zajištění úspěšné reprodukce. Základní lidská schopnost mít děti je, mimochodem, asi jedinou odpovědí na otázku důvodu a významu lidské existence, kterou lze stěží rozporovat užitím jakéhokoliv společenského (nebo raději sociálně zkonstruovaného) či filozofického pohledu. Lze souhlasit se Sartrem, že existence předchází esenci, a že neexistuje prakticky žádná esence dokud ji nevytvoříme. Lze se také přidat na stranu těch, kteří tvrdí, že účelem a naplněním lidského života je to či ono, avšak tyto názory budou vždy normativní v tom smyslu, že oponenti toho kterého pohledu budou vždy schopni nabídnout věrohodnou alternativu. Ovšem fakt, že tuto debatu můžeme vést pouze proto, že naši rodiče měli děti, nelze jakkoliv vyvrátit.

Spořádaná společnost podporuje sexuální vztahy, které jsou umožněny a posíleny emočním svazkem mezi partnery v manželství. Zatímco úzké emoční svazky samozřejmě nejsou omezeny na sezdané páry, manželství lze doporučit v případě, že mezilidské vztahy vedou k vychovávání potomků. Speciální právní výsady se k manžsltví vážou jako symbol ochrany společnosti, která si uvědomuje klíčovost hodnoty, kterou rodina představuje. Argumenty podporovatelů homosexuálních manželství se obyčejně zaměřují na první dva z výše zmíněných konceptů, tedy na emoční pouto mezi dvěma jedinci a základ právních výsad. Je naprosto v pořádku zastávat takové porozumění manželství, neboť každá společnost by měla vytvářet instituce, které slouží členům takového společenství. Vyžadovat instituci svazku, který umožní dvěma milujícím jedincům upevnit jejich emoční pouto oficiálním aktem a získat zákonné výsady, které učiní jejich život snadnějším odstraněním byrokratických překážek, je plně legitimní. Když však cílem takového úsilí není pouze vytvoření instituce zcela nové, nýbrž nahrazení či redefinice instituce již existující, je třeba si přiznat, že původní instituci nelze zachovat. Rození a výchova dětí totiž přestávají plnit tu roli, kterou pro ně tradiční definice manželství vymezila. Právě toto představuje klíčovou proměnu.

Obhájci homosexuálních manželství srovnávají například rozhodnutí amerického nejvyššího soudu v případu Loving vs. Virginia, který prohlásil zákaz mezirasových manželství za protiústavní s rozhodnutím, které přiřklo homosexuálním párům právo manželství. Tato analogie ilustruje širší tendenci srovnávání boje proti rasismu s bojem za právo homosexuálních párů vstoupit v manželství. Je ovšem třeba podtrhnout, že skoncování s rasovou diskriminací, která neumožňovala lidem různé barvy pleti uzavírat manželství, se netýkalo definice manželství jako takového, nicméně přístupu k instituci, o jejíž definici před desítkami let nikdo nepochyboval. Umožnění přístupu k instituci manželství nezávisle na rase či náboženském vyznání nezbavilo rození a výchovu dětí jejich role centrálního komponentu instituce manželství. Jiný argument správně zaměřuje naši pozornost na fakt, že manžesltví nepřestává existovat v případě, že pár nemůže či nechce mít potomstvo. Je ovšem třeba si uvědomit, že životaschopná společenská instituce nemůže být odmítnuta na základě výjimek. Přestože každé manželství nebude domovem pro děti, každé dítě má otce a matku. Nepřeberné množství studií potvrzuje, co tisíce let lidské zkušenosti intuitivně naznačují – budoucnost dítěte je nejsvětlejší pokud se narodí ve stabilitě manželství.

Otázka definice manželství je debatou, kterou jsem připraven prohrát. Nejsem ovšem ochoten přijmout chybnou tezi, že diskuse o významu manželství je jednoduše soubojem homofobie s tolerancí. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že schopnost západní civilizace identifikovat a bránit svoje hodnoty, stejně tak jako schopnost uvědomit si, o čem vlastně debatujeme, je jedna z jejích nepomíjejících předností.