Severský film Fúsi: Čtyřicetiletý panic v kinech otevírá své obří srdce

Když probíhal večírek po vyhlášení cen na newyorském filmovém festivalu Tribeca, režisér Dagur Kári už byl dávno doma v Dánsku. "Nezůstal jsem na vyhlašování, říkal jsem si, že nemáme šanci," vysvětloval rozespalý muž novinářům do telefonu pár hodin po večeru, na němž jeho film Fúsi obdržel tři hlavní ceny.

Skromnost je režisérovi Kárimu, jehož čtvrtý film Fúsi je od čtvrtka k vidění i v českých kinech, vlastní. Podobně jako neobvyklému protagonistovi snímku, jímž je tlustý, nesmělý, dobrosrdečný čtyřicátník Fúsi, který žije se svou matkou a stále ještě je panic. Pracuje na letišti v oddělení přepravy zavazadel, a když se vměstná do přepravního vozíku, vypadá v něm jako odrostlé dítě v hračce, která neodpovídá jeho věku. Jako kdyby Fúsi žil ve světě vymodelovaném v jiném měřítku.

Původem islandský režisér Kári se do dějin islandské i světové kinematografie zapsal už svým debutem Albín jménem Noi o sedmnáctiletém mladíkovi, který nezapadá mezi ostatní. Ve Fúsim se opět vrací na rodný Island a ústřední roli napsal přímo pro Gunnara Jónssona, občasného televizního komika obřích tělesných proporcí. Jónsson v té době pracoval jako kuchař na lodi a při prvním čtení této netradiční "love story" měl pochybnosti.

Nakonec roli přijal, na festivalu Tribeca za ni získal cenu a právě jeho přítomnost spolu s jemnou, naprosto přesnou Káriho režií dělají z prostého příběhu chlapíka, který se po letech samoty střetl se světem, silný zážitek. Kári vyšel ze samotného Jónssonova vzezření, z toho, jak na plátně působí.

"Je to jako se starým tranzistorovým rádiem. Slyšíte spoustu šumu a při dostatečně jemném pohybu kolečkem čas od času narazíte na správnou frekvenci," popisuje režisér vznik filmu, který stojí na hledání drobných záchvěvů lidskosti ve světě plném deprese a nezájmu.

Kári natočil humanistický film, který se dotýká vážných věcí, ale dokáže být i velmi vtipný. Jde o severskou verzi romantické komedie ze života outsiderů, jen v trochu skutečnějších barvách. "Mám rád, když se humor potká s tragédií v jakémsi poetickém prostoru," popisuje režisér svůj "modus operandi".

Hrdina Fúsi je dobrácká duše odsouzená trpět za svou bezelstnou povahu. Když do jeho pomalého, tichého světa, jemuž dominuje trpělivá rekonstrukce slavné bitvy u El Alameinu, vstoupí kamarádka, osmiletá holčička ze sousedství, přeruší nevinný vztah obvinění ze zneužívání dítěte. A tak je to se vším. Až když Fúsi dostane od přítele své matky darem přihlášku na taneční lekce, kde potká jednu mladou ženu, vypadá to, že jeho život projde radikální změnou.

Herec Jónsson je přirozený talent, drobný, leč trvalý úsměv na tváři diváků dokáže vyvolat minimálními prostředky − ať už při neobratném tanci, či lakonickými odpověďmi na policejní stanici. Z nich okamžitě vyplyne, že jde o člověka až příliš hodného pro dnešní svět.

Dramatické, stejně jako humorné události film vyjadřuje bez velkých dějových zákrut. Kamera trpělivě ve velkých detailech sleduje, jak Fúsi s nekonečnou pílí vybarvuje tanky a figurky své deskové bitvy, kam hrdina snímku zapadá mnohem lépe než do běžného pracovního provozu.

"Obr" Fúsi trochu připomíná pohádkově ušlechtilé podivíny na sociálním dně z filmů Akiho Kaurismäkiho, zato mu chybí sveřepost hrdinů nedávných islandských filmů Berani či O koních a lidech. Když se však vydá na bojiště skutečného světa, nelze mu nefandit. Neskončí to jako v Hollywoodu, přesto je film Fúsi pozitivní zprávou o tom, že ve světě vždy existuje naděje.