Umělec. Nabubřelé slovo − v mediální době, která nivelizuje všechno tak rychle, jak to ve svém spisku Současnost předpověděl dánský filozof Kierkegaard už před stoletím a půl. A přece jsou a přece existují, zůstávají, jako osvěžující vánek na poušti, šťavnatý pokrm v moři suchých náhražek a umělotin. I když jim většinou říkáme: Takový umělec umím být taky, tohle přece není žádné umění!

Jiří David, kterému je třeba přát k šedesátinám, když se tak snadno zapomíná, patří mezi "nejprofláknutější". Všude se vystavoval, všude byl. Vždy chtěl být na hlavní stagi, protože věřil, že má co říct, že mluví umění z duše.

Umělec je přitahován světlem popularity z mnoha důvodů. Kromě peněz je to sláva, pozornost, kterou dostává, protože jedině tak se může otisknout do společenské paměti a společenské psychiky, což potenciálně zaručuje existenci na neurčito. Jirka po ní touží, ale kdo z nás ne…

Ještě větší touha, kterou Jiří David v sobě nese, je touha po poznání. Můžete-li vyslovit slovo přítel, pak většinou proto, že stopy, které ve vás dotyčný zanechal, už nezmizí. Vrací se a vy se přistihnete, že se občas díváte stejně či se stejnou posedlostí jako on.

Když se dostanete blíž Jiřímu Davidovi, nemůžete se této přátelské vlně vyhnout. Strhne vás, odzbrojuje svou bezprostředností, výzvou k tomu, abyste mysleli spolu. Co to znamená myslet s Jiřím Davidem?

Především nechat zjevovat vztahy. Souvislosti, které dělají věci věcmi. Kontexty, které mění významy a posouvají smysl věcí a činů. Dělá-li dnes Jiří David "intermediální konfrontace", pak to znamená především to, že na sebe nechává narážet reformované kusy světa, aby bylo zjevné, co svět drží pohromadě. Že to nejsou nějaké podstaty, které pak díky tomuto uměleckému objevu umíme vzít a mechanicky používat dál − šablony, prizmata, mřížky, jimiž lze uchopit svět a pro jednou ho mít −, nýbrž že lepidlem světa je soustava souvislostí, struktura, která jakkoliv pohyblivá plave, teče, přeměňuje se, pořád existuje, ale zůstává v základu věcí.

Nejistý základ, jistě, ale jediný, o nějž se můžeme opřít. Vlastní citlivostí, naladěním, k němuž nás Jiří David někdy nutí tak silně, že to mnohým připadá laciné a jednoduché.

Tak jako jiní umělci má i Jiří David trochu smůlu. Navždy už zůstane tím, kdo umístil nad Pražský hrad srdce spojené s prezidentem Václavem Havlem. Zbudou mu v životopise slzící politici na slavné výstavě fotografií v Londýně, trnová koruna na Rudolfinu a debata na téma, kde je hranice mezi kýčem, propagandou a uměním ve veřejném prostoru.

Jirka David ale není nakonec podstatný svým konkrétním dílem, jakkoliv to je nepřehlédnutelné a významné, nýbrž subverzivní, intelektuální, problematizující energií, jež toto dílo nese. Respektive, které nese v sobě on sám a které vzniká v tvůrčím konfliktu uvnitř něho. V debatě cizinců uvnitř, které si na rozdíl od umělců jen málokdy připouštíme a které posloucháme. Cizinci v nás, ti nás ženou…

"Cizinci ve mně jsou metaforou pro neustálou polemiku vnitřních postav v mém nitru. Kdy jedna zpochybňuje druhou nebo ji popírá a druhá se tomu vzpírá," řekl Jiří David v rozhovoru pro Aktuálně.cz před dvěma lety. Zachytil v něm podstatu své umělecké přitažlivosti − schopnost vytvořit a udržovat v sobě jinakost, která je zdrojem veškeré tvorby.

Zjinačit se jistě dokáže kdekdo, jen málokdo ale umí při tomto zjinačení udržet pohromadě sám sebe, a ještě k tomu přinášet umělecké svědectví o tom, co je to být jiným, i když jakýmsi zázrakem zůstává já (a také vydržet tak dlouho, než něco objevného skutečně "přijde").

Jiří David nesvědčí ničím, co si dáme do kapsy, co odneseme domů a tam to všem ukážeme jako tajemství světa. Jeho svědectví je jemnější povahy, přestože často slovně intelektuálně opulentní. Říká vlastně: Dívejme se MEZI věci, na HRANIČNÍ linie a DOTYKOVÉ hrany, na místa PROMĚN a VÝMĚN energií, na SÍTĚ, v nichž jsme chyceni a do nichž se chytáme nebo zcela jistě brzy chytíme. Tam někde se děje smysl všeho, tam někde se nakonec najdeme, budeme-li s umělcem chtít. Umění, umění smyslu…