Existuje jen několik tanečníků, kteří během své kariéry dosáhli takové slávy, že k jejich identifikaci většině z nás stačí jejich příjmení. Nižinskij, Nurejev, Baryšnikov, možná Acosta. V lednu roku 2012 se z exkluzivitou opředené říše baletu vynořilo nové jméno a k překvapení všech se záhy odpíchlo k mohutnému "grand jeté" rovnou na titulní stránky mezinárodních médií. Polunin − Sergej Polunin.

"James Dean baletu, křehký netvor, nejtalentovanější umělec své generace," slavili novináři mladého tanečníka. Problém byl v tom, že když za sebou tehdy dvaadvacetiletý melancholický antihrdina původem z Ukrajiny zabouchl dveře londýnského Královského baletu, tak nikoliv proto, aby si to napochodoval přímo do záře reflektorů, ale proto, že měl tance po krk a rozhodl se s ním definitivně skoncovat.

Kritici The New York Times, které jindy během svých vystoupení pravidelně rozplakával, se najednou obávali, že by se tak výjimečný talent mohl ztratit ve víru temných historek o "propařených" nocích, zmeškaných trénincích, experimentech s drogami, tetováních, kterými se zřejmě rozhodl pokrýt celé své tělo, a především deziluze ze světa baletu, v němž strávil v podstatě celý svůj život. Mediální masáž kolem odchodu nejmladšího prvního sólisty v dějinách britského baletu byla v jednu chvíli natolik silná, že i lidé, kteří jeho jméno předtím nikdy neslyšeli, byli najednou plní lítosti z toho, že zřejmě navždy propásli možnost vidět famózního Polunina tancovat.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se