Režisérka Ralica Petrovová o svém debutovém filmu hovoří s velkou vášní. Na rozhovor přišla s kávou v kelímku, objednává si však další a brzy obě slévá dohromady. Poté co její film nazvaný Bez boha zvítězil na festivalu ve švýcarském Locarnu, je o snímek i o jeho autorku velký zájem.

Na rozdíl od sousedního Rumunska není Bulharsko na filmové mapě příliš známou destinací. Když Ralica Petrovová koncem srpna v Locarnu získala cenu zvanou Zlatý leopard, možná o nastupující generaci bulharských filmařů dala vědět s podobnou razancí, jako když o dekádu dříve začali rumunští filmaři "dobývat" přední světové festivaly.

V čele filmových přehlídek sice dosud stojí „velká trojice“ Cannes, Berlín a Benátky. Ale Locarno si dlouhodobě buduje pověst objevitelského festivalu, který do hlavní soutěže bere snímky progresivní, novátorské či radikální; zkrátka takové, které by na velkou trojku mnohdy byly až příliš odvážné.

Petrovová ve svém debutu nelíčí jen příběh zdravotní sestry Gany, jež svým starým pacientům krade občanky a prodává je s pomocí přítele lidem zakládajícím falešné firmy. Především ukazuje bezútěšný obraz celého Bulharska.

Film zahalený v šedých barvách je realistický i alegorický a přitom má chvílemi atmosféru noirového thrilleru.

HN: Váš snímek pojednává o nedostatku lidskosti. Ale šlo vám i o politický komentář či metaforu poukazující na stav celé země?

Nechci se příliš pouštět do politiky, neboť to není moje práce. Ale zajímá mě, jak politika ovlivňuje lidi. Můj film vypráví o tom, jaké má politika dopady na životy obyčejných lidí. A v tomto ohledu se politiky týká.

HN: Film má hlavní hrdinku, zdravotní sestru, která okrádá staré lidi o doklady a prodává je na černém trhu. Ale neměl jsem pocit, že jde primárně o dílo pojednávající o špatném člověku.

Ano, jde tu o mechanismy přežití, ale také o to, jak využít omezených možností, které se lidem nabízí, když není nic jiného na výběr.

HN: Označila byste svůj film za realistický?

Velmi mě zajímá strohý realismus, ale film Bez boha vypráví i pomocí metafor a svébytné poetiky. Hraji si s vizuální poezií, ale stále jsem realismu nablízku. Tak lze natočit silný a přesvědčivý film, z poezie se nesmějí stát prázdné symboly. V tomto ohledu mě ovlivňují i díla fotografů, jako jsou Richard Billingham či Paul Graham, kteří fotí portréty pracující třídy a hledají krásu v ošklivosti. A ze stejného důvodu mám ráda i některé mexické režiséry, například Carlose Reygadase či Amata Escalanteho. Sdílíme podobnou citlivost k věcem, které by mnozí lidé, obzvláště na Západě, označili za ošklivé.

HN: Vy své protagonisty nezúčastněně pozorujete, ale některé scény působí až záhadně. Záměrně divákům nedáváte příliš mnoho informací. Například v závěrečné lyžařské scéně, která šokuje i vizuálně.

Ráda vytvářím vícevrstvé a poměrně konceptuální příběhy, ovšem vždy s tím, že vše musí být i velmi konkrétní. A přesně takhle funguje závěr, nabízí určité karmické rozuzlení celého příběhu. Aniž bych tu vyzradila podrobnosti, spravedlnost v této scéně dostihne ty, kteří jsou doopravdy vinni. Věřím v zákon přírody, v to, že věci se odehrávají v cyklech.

HN: Váš film se celý odehrává v oprýskaném, šedošedém, nevlídném městě, člověk má pocit, že komunismus v Bulharsku ještě neskončil. Je realita opravdu tak zlá, nebo jde o alegorii?

Jsem ráda, že jste zmínil pojem alegorie. Je důležité nebrat vše v mém snímku doslovně. Sofie není Bulharsko, podobně jako třeba Varšava není Polsko. To je jiný svět, v němž všichni sdílíme iPhone 7. Nebo 8 či 9. Když žijete mimo hlavní město, jsou věci dost podobné jako v mém filmu. Nezajímá mě svět jako z pohlednic, přikrášlování skutečnosti. Z Bulharska během pár let odešly dva miliony lidí. Což vybízí k otázce, proč se tak stalo. I na ni se můj film pokouší odpovědět.

Jakmile se vydáte do provincií, vidíte ten rozdíl na první pohled, už na tom, jak jsou lidé oblečeni. Chtěla jsem sjednotit oblečení s fasádami budov, neboť jsem měla pocit, že všechny postavy jsou zcela ovlivněné prostředím, v němž žijí. Takže jsem je ponořila do barvy okolního prostředí. A ta paleta barev nebyla rozsáhlá. Ale šlo o jediné větší stylistické rozhodnutí z hlediska designu prostředí, jinak žádné úpravy v tomto ohledu neprobíhaly. Jedná se o poctu lidem žijícím na okraji i o formu protestu. Můj film vypráví o lidech, kterým nebývá věnován dostatek pozornosti.

HN: Je ve vašem filmu prostor i pro naději?

Nevidím ho pesimisticky, film mluví o nedostatku hodnot. Snímky, které se na podobné téma dívají odlehčeně, vnímám jako cynické. Lidé, o nichž vyprávím, jsou zranitelní, ironie tu nemá místo. Bolest a utrpení je třeba zachytit stroze a vážně. Sice tu nemluvíme o genocidě, jako když režisér Alain Resnais natáčel Noc a mlhu, ale přesto je to pro mě natolik vážné téma, že si velmi hlídám, aby nedošlo k jeho zneužití a ke zneužití protagonistů, o nichž vyprávím. Chtěla jsem natočit především humanistický film. Humor může být na místě i u takovýchto témat, ale vyžadovalo by to úplně jiný příběh.

HN: Jak důležitá je pro vás víra či náboženství?

Film si s tím hraje, ale pro mě náboženství důležité není. Podle mě se z něj stal nástroj, který je příliš často ve špatných rukou. Duchovní rozměr je důležitý, ale samotné náboženství, když se z něj stane instituce, může být opravdu nebezpečné. Což můj film též řeší. Jde mnohdy jen o obezličku, podobnou, jako když si vezmete valium. Často nejsme propojeni mezi sebou, což by měla být podstata náboženství, a je velkým klamem, že náboženství takto lidi propojuje. Snadno se z něj stane jen pověra.

HN: Jaký byl úplně první nápad, z něhož se zrodil váš debut?

Šlo o emoci. Vždy začínám od něčeho, co mě šokuje. Jedině to mě u filmového projektu dokáže udržet na čtyři či pět let, jinak bych ztratila zájem. V Bulharsku je spousta šokujících věcí. Základem mého filmu je drobný příběh o hrdince, která je nucena neustále žít proti vlastnímu přesvědčení, co je správné a co špatné. A o tom, v jakém okamžiku samotné vaše tělo řekne, že už toho bylo dost. Lidé intuitivně vědí, co je správně, a můj film pohání premisa, co se stane, když to v sobě soustavně potlačujeme.

HN: Proč jste film natočila ve skoro čtvercovém formátu 4 : 3?

Je to dnes sice trend, ale každý filmař pro to má odlišný důvod. Těch formátů na výběr zase tolik není. Já jsem se pro něj rozhodla, neboť základními metaforami v mém filmu byly tunely a díry, zajímal mě více vertikální než horizontální rozměr. A čtverec má nejblíže ke kruhu. Snímek začíná obrazem muže, který uvízl v díře v zemi, a končí velmi podobně. Všechny lokace a celé prostředí stojí na obrazech vertikálních prostorů, které naznačují, že kdykoliv může dojít k pádu.

HN: Jak je na tom současný bulharský film, cítíte se součástí nějaké nastupující generace?

Doufám. Mám přátele, kteří jsou pro kinematografii podobně zapálení. Nejsme si filmařsky či z hlediska stylu moc podobní, spojuje nás jen upřímnost a zájem o sociální témata. Těším se přinejmenším na dva filmy, které právě vznikají – od Pavla Vesnakova a Milka Lazarova. A existuje spousta talentovaných filmařů, kteří za sebou mají zatím jen krátké filmy. Doufám, že bulharské Národní filmové centrum konečně rozpozná, co se děje, a podpoří to.

HN: Zatím tedy chybí vůle podporovat mladé filmaře? Mohlo by se to změnit i díky vašemu úspěchu v Locarnu?

Nevím, určitě by prospělo, kdyby stát podporoval více filmů s menšími rozpočty, protože to může zafungovat. Čím více snímků podpoříte, tím více dalších mladých talentů se pak může objevit.

HN: A jaký rozpočet měl váš film, není-li to tajné?

To není, ale vlastně mám pocit, že ještě není zcela uzavřen, musela bych to probrat s producentkou. Určitě stál méně než milion eur. Ale jistě je možné dělat dobré filmy s rozpočtem kolem 800 tisíc eur i méně, pokud se odehrávají v jediné lokaci, v jednom městě. A pokud nejde o nákladné historické filmy.

HN: Ve vašem snímku úplně chybí láska a vlastně i sex, tedy alespoň takový, který by se pojil s rozkoší či něčím příjemným. Některé recenze kritizovaly, jak bezútěšně film působí. Co si o takové námitce myslíte?

Každý má právo na vlastní názor, ale trochu lituji třeba toho, že se kritik z amerického časopisu Variety vůbec nepotkal s tím, o čem můj film pojednává. Když někdo napíše, že jsme se hodně snažili zvýraznit neštěstí svých protagonistů dokonce i pomocí výpravy a designu prostředí, a my jsme přitom město snímali takové, jaké je, přijde mi to líto.

Nepřijde mi fér, když někdo tvrdí, že Vratsa je ve skutečnosti krásné malé městečko na základě toho, že si to přečetl na internetu. Takovým lidem bych doporučila vypravit se do regionů, kamkoliv mimo Sofii. Vratsa je ještě jedno z těch lépe vypadajících měst, ale v Bulharsku žije 40 procent lidí pod hranicí chudoby. A já jsem chtěla opravdu především natočit film, který by byl poctou všem takovým lidem.