Tajemná nejdelší noc v roce, po níž přichází zimní slunovrat, posouvá podle staroslovanské mytologie svět živých do nebezpečné blízkosti říše mrtvých. Po více než 15 dlouhých temných hodin vládne bůh podsvětí Veles. "Hranice mezi oběma světy je v tu chvíli nejtenčí, a proto je potřeba celou noc až do úsvitu uchovat oheň, který znamená život. V tu noc slunce umírá, ale ráno se rodí nové," vypráví Petr Náhlovský. Statný muž s plnovousem, v kožešinové čapce a oděvu imitujícím oděv starých Slovanů, je v civilu právník.

Teď stojí krátce po západu slunce v kruhu s dalšími členy východočeské odnože sdružení Rodná víra kolem ohniště na břehu slepého ramena řeky Orlice a účastní se obřadu nazvaného kračun čili oslavy zimního slunovratu. Na zmrzlé pole za Hradec Králové dorazil tucet lidí, kteří se drží za ruce, chodí kolem ohniště a zpívají (údajně staroslověnsky) v pomalém rytmu udávaném údery bubnu: "Dej slava Dažbohu!" Dažboh je slovanský bůh slunce. Poté každý pronese své osobní poděkování bohům nebo předkům a zájemci mohou do ohně obětovat přinesené jídlo či medovinu z dřevěné nádoby zvané okřín.

Pak začíná hodokvas, volná zábava spočívající ve zpěvu, povídání a jídle. Zapovězeno je červené maso, opékají se pstruzi, pojídá se také sýr a koláče, popíjí medovina a pivo. A zpívají se slovanské lidovky doprovázené strunným nástrojem gusli připomínajícím loutnu. "Je to replika nálezu ze 13. století z ruského Novgorodu," upozorňuje Náhlovský, jemuž tu nikdo neřekne jinak než jeho slovanským jménem Ctirad.

Přítomným nevadí, že slavnost se koná předposlední adventní sobotu, tedy čtyři dny před skutečným slunovratem, jenž letos připadl na středu 21. prosince. Někteří přítomní chtějí totiž u ohně bdít až do rána a to by ve shonu předvánočního týdne nebylo tak jednoduché.

Modly na skříni

"Kvůli našim malým dětem slavíme běžné Vánoce se stromečkem, dárky a kaprem," vypráví třicátník Náhlovský, jehož děti mají pěkná slovanská jména: syn je Ctirad a dcera Doubravka.

"Byl jsem ve skautu, v dětství mě zajímali indiáni a příroda. Jsem ale vlastenec. Proč se vztahovat k přírodním národům, když máme vlastní historii? Neustále žasnu, jak fungují přírodní síly, a líbí se mi nazývat je jmény jako mí předkové, i když se netřesu z toho, že mě Perun srazí k zemi bleskem," vysvětluje Petr Náhlovský, proč ho před lety zaujal spolek Rodná víra. Ten vznikl na přelomu tisíciletí a sloučil dvě skupiny nadšenců, kteří v 90. letech odděleně pořádali slavnosti dvou slovanských božstev, Jarovíta a Mokoše.

"Ctirad" Náhlovský má doma na skříni vlastnoručně vyřezávané modly bohů Svantovíta, Velese, Peruna či domoviky, což jsou domácí bůžci ochraňující domácnost. "Když žena dělala státní zkoušky nebo bratr atestaci, šel jsem k řece provést obětiny, jezdím často do přírody, jinak žiju běžný život," usmívá se.

Ve filmu Nabarvené ptáče se bude mluvit i nedávno "vynalezenou" novoslověnštinou.

Po roce 1989 přišla vlna zájmu o exotické kultury, náboženství přírodních národů, ale také o předkřesťanskou historii českých zemí. Kupodivu populárnějšími než staří Slované se mezi Čechy zpočátku stali Keltové, slovanští pohané nebyli tak atraktivní.

Také mezi "novými Slovany" se najde řada lidí, kteří přešli od exotiky k domácím zdrojům. Je to částečně příběh zmíněného Ctirada či dalších členů Rodné víry včetně těch zakládajících. Podobné hledání má za sebou i Zdeněk Ordelt, zakladatel sdružení Slovanský kruh.

Pohřbívání placenty

"Žil jsem mezi mexickými indiány a pak přišel na to, že nejsem Mexičan. Aztécký stařešina mi vysvětlil, že oni mají své učení po předcích a já bych se dostal do větší hloubky, kdybych se napojil na ty své," vypráví čtyřicetiletý muž s dlouhými vlasy, jenž se s námi setkal v parku na pražském Vyšehradě, kde před dvěma lety při zvláštní ceremonii Slovanský kruh zakládal.

Osm let předtím se vracel z Mexika se šamanovým úkolem kontaktovat předky. Nebylo mu prý nejdřív jasné, jak to udělat. "Stařešina mi poradil, abych uvařil své oblíbené jídlo a šel do přírody nabídnout je předkům," líčí Ordelt. Tehdy přivezl k lesu kotel guláše a pozval pár spřízněných duší. "Stalo se něco zvláštního, na to místo se začali slétat dravci, byly jich desítky. V té době jsem ale ještě nevěděl nic o slovanských ceremoniích, dělal jsem to od srdce, tančili jsme kolem ohně a žádali předky o sílu."

Studoval pak knihy obrozenců a další literaturu o starých Slovanech. Rodák ze Zlína, kterého živí cestovka zaměřená na Latinskou Ameriku, dnes organizuje workshopy, v nichž slovanské obřady sám vyučuje. Vedl už také slovanské svatby, oslavy narození dítěte a pohřbívání placenty či iniciační rituály, které "pasují" chlapce na muže nebo dívku na ženu.

Protože ani v odborných knihách nejsou popisy autentických pohanských slovanských obřadů (jejich písemné záznamy se nezachovaly), Ordelt přiznává, že ty své přizpůsobuje vlastnímu cítění či situaci. "Není to dogma. Na slovanských základech si můžete vytvořit vlastní ceremonii. Každý je originál, má různé nadání a vlastní vhled."

Orientace na zapomenuté kořeny podle Ordelta pomůže lidem najít "pevný bod v době zmítané konzumem". "Novopohané" ale neplánují "misijní" činnost a masové šíření "rodné víry" mezi spoluobčany. "Až jednou zemřu, budu rád, když tu ještě zůstanou souvěrci, kteří mi odslouží slovanský obřad. O moc větší ambice nemám," tvrdí třicátník Štefan Pilát alias Vítoslav, jeden z několika členů Rodné víry, kteří vystudovali slavistiku (pracuje ve Slovanském ústavu Akademie věd ČR).

Největší úspěch Slovanů

Větší ambice než Vítoslav mají další slovanské spolky, které se ale k "pohanům" nehlásí. Nejpočetnější je asi Slovanský výbor se 600 zapsanými členy, jejž vede jednaosmdesátiletý docent biologie Jan Minář. Stránky spolku tvrdí, že jeho činnost navazuje na obrozenecký Slovanský sjezd z roku 1848, další texty na webu ukazují, že zájmy organizace jsou velmi současné a politické. "SV ČR nesouhlasí s členstvím ČR v NATO, jež rozděluje slovanské národy. Nesouhlasí se vstupem ČR do Evropské unie, která je nadnárodním superstátem potlačujícím zájmy malých a středních národů," píše se tam.

"Nejsme žádní extremisté, ale vlastenci," ujišťuje u piva v pražské restauraci Minář. Jeho spolek má sídlo ve stejné budově jako KSČM "čistě náhodou", protože tam byl levný nájem. On sám je nestraník, z KSČ byl prý vyškrtnut po roce 1968, protože nesouhlasil s invazí Varšavské smlouvy, již považuje za "zkrat SSSR".

"Největším úspěchem Slovanů v historii je ale jednoznačně vítězství Sovětského svazu proti nacismu," zdůrazňuje biolog. "Člověk, který nezná svou minulost, je snadno ovladatelný. Jistě znáte snahu o zřízení nového světového řádu, takzvaného New Order," pokračuje a ukazuje měsíčník Slovanská vzájemnost vydávaný jeho spolkem. Titulním článkem tam je text Sportovní a kulturní život v Luhanské lidové republice, níže vyniká výzva Žádáme odvolání ministra kultury Hermana! "Účastí na srazu Sudetoněmeckého landsmanšaftu se dopustil hanebné kolaborace," rozjíždí se předseda Minář.

Novoslověnština míří do kin

Předsedou dalšího spolku, Slovanské unie, je devětačtyřicetiletý Vojtěch Merunka. Ten zdůrazňuje, že "soukromé politické cíle" některých zástupců jiných slovanských spolků mu jsou cizí. Jeho organizace se podle jeho slov chce zaměřit na spolupráci se všemi slovanskými národy, má kontakty především s Fórem slovanských kultur ve slovinské Lublani a pořádá festival Dny slovanské kultury.

Docent informatiky z ČZU a ČVUT Merunka sedí druhé prosincové úterý v pražské kavárně Louvre s filmovým režisérem Václavem Marhoulem a diskutují nad dialogy připravovaného filmu Nabarvené ptáče. Ten vzniká podle románové předlohy v Polsku narozeného Američana Jerzyho Kosinského.

Ve filmu mají někteří lidé mluvit jazykem, za jehož "vynálezce" je označován právě Merunka. Jde o novoslověnštinu, nazývanou někdy nepřesně slovanské esperanto. Marhoulův snímek bude podobně jako slavný román líčit příběh malého chlapce, kterého rodiče za druhé světové války kvůli "neárijskému původu" předají vesničanům, aby jej ukryli před nacisty. Jenže dítě putuje z jedné domácnosti do druhé a zažívá drsné útrapy a krutosti.

"V prologu knihy je napsáno, že příběh se odehrává kdesi ve východní Evropě, kde lidé mluví podivným nářečím. V postavách těch vesničanů se skrývá zlo a já nechci, aby bylo přisuzováno konkrétnímu národu," říká Marhoul nad šálkem kávy. Po vydání knihy protestovali Poláci, kteří příběh vztáhli na sebe, a filmař hodlá podobným reakcím předejít.

Přestože novoslověnština nebude představena zrovna v lichotivém kontextu − většina mluvčích ve filmu budou krutí a primitivní venkované −, je to podle Merunky "jedinečná příležitost veřejnosti prakticky ukázat, jak funguje zonální jazyk, kterému bez učení porozumí jedna třetina obyvatel Evropy".

Merunkova novoslověnština, jež vychází z gramatiky a slovníku všech slovanských jazyků, je na první poslech Čechovi dobře srozumitelná. Informatik mi coby důkaz posílá leták v novoslověnštině, který prý má být v příštím létě použit v některých hotelech na chorvatském pobřeží. "Dragi gosti, do hotela se možete priglasiti ot 15:00 (…) Lobby­-Bar jest otoreny vsekaky den ot 11:00 do 22:30."

"Dělal jsem test srozumitelnosti na 1700 respondentech ve všech slovanských zemích a srozumitelnost byla 84 procent," tvrdí Merunka. Svůj výtvor představil i na mezinárodní konferenci o počítačích v listopadu ve slovinské Lublani. "Mým tématem byla možnost automatického překladu mezi slovanskými jazyky pomocí novoslověnštiny jako mezijazyka."

Nebezpečná slova

Pokusy vytvořit společný slovanský jazyk, jemuž se říkalo mezislovanština, se datují už od 17. století. S prvním přišel Chorvat Jurij Križanić a jedním z nejznámějších bylo dílo Slovince Matiji Majara Ziljského, který zemřel na konci 19. století v Praze. "Já jsem udělal moderní gramatiku a korpus šesti tisíc slov ze staroslověnštiny, zahraniční kolegové doplnili další slova a dohromady už máme 30 tisíc slov. Jsou tam moderní slova jako elektřina − električnost, nebo letadlo − samolet," vypočítává Merunka.

Ve své učebnici novoslověnštiny používá také slovníček "nebezpečných" slov, která mohou v konverzaci mezi bratry Slovany napáchat pořádnou neplechu. "Znějí stejně nebo velmi podobně, ale mohou mít v různých jazycích odlišný význam." V ruštině třeba vonjat znamená páchnout, pachnuť je zase vonět. Úžasně zní jako ruské užasno, což se ale překládá jako hrozně. "Tato slova se musí z mezijazyka odstranit a místo nich hledat jiné výrazy," dodává Merunka.

Kvůli projektu novoslověnštiny mu nabídl před několika lety členství Českomoravský slovanský svaz (ČMSS), jehož byl nakonec v roce 2014 zvolen předsedou. Po zhruba roce byl však po neshodách vyloučen. Mimo jiné mu prý vadilo, že ČMSS se podobně jako některé další slovanské spolky podle jeho názoru navazují na myšlenku panslavismu, jež propaguje politické sjednocení Slovanů pod ruskou říši.

"Přitom panslavismus Češi odmítli už v 19. století, například ve statích Karla Havlíčka Borovského. Tihle lidé si hrají na svaté mučedníky na obranu ruského národa, ale ve skutečnosti ruskému národu škodí, protože jej a jeho kulturu představují v duchu sovětské propagandy ze 70. let," prohlašuje Merunka.

Současný předseda ČMSS Petr Synek, třiapadesátiletý podnikatel, ve svém e­-mailu píše o zbytečné "démonizaci" Ruska. "Já Rusko vnímám na základě historických zkušeností. Sehrávalo pro Evropu vždy ochranitelskou roli, bylo tím, kdo nakonec tahal žhavé uhlíky z ohně po zradě a vypočítavosti těch, kteří předstírali přátelství a spojenectví," zdůrazňuje.

Do konverzace nám ještě vstupuje režisér Marhoul. "Panslavismus odmítám. Jazyk nás sice s Rusy částečně spojuje, ale důležitější je kultura a hodnoty a ty nás po staletí spojují s Německem a Západem, ne s ruským samoděržavím," prohlašuje Marhoul.

Úkryt před nájezdníky

Před obřími plátny v pražském Veletržním paláci postávají hloučky návštěvníků výstavy monumentální Slovanské epopeje. V prosinci mají Češi nadlouho poslední příležitost dvacítku velkoformátových obrazů v Česku spatřit, protože dílo Alfonse Muchy odjíždí na turné do Japonska.

Na prvním obrazu nazvaném Slované v pravlasti jsou podle katalogu zobrazeni "slovanští Adam a Eva, kteří se skrývají před nájezdníky". Postavy s poněkud vytřeštěnými výrazy jsou oděny do bílých rouch "symbolizujících čistotu a nevinnost". Na předposledním obrazu Konec nevolnictví na Rusi je zobrazen "ruský lid, který neví, co s nabytou svobodou udělá".

Co díla z první poloviny 20. století v divácích zhruba 100 let od svého vzniku vyvolávají? Podle krátké ankety jsou v otázce "slovanské vzájemnosti" stejně nejednotní jako představitelé spolků, kteří si dali za cíl Slovany spojovat.

"Technicky mi to přijde úžasné a na pohled krásné, ale téma slovanské vzájemnosti extra neřeším. Tehdy byla jiná doba a dnes mi na­cionalismus a tendence sjednocovat na úrovni slovanství nepřijde jako něco pozitivního a je to potenciálně na škodu," myslí si pětadvacetiletý ajťák Ondřej Klíma. O 40 let starší automechanik na penzi Luděk Urban vnímá Muchovo poselství po svém, podobně jako mnozí další lidé z části jeho generace: "Já myslím, že Slované by se sdružovat a spojovat měli. Zvláště v době, kdy se nám vše tady míchá a všechno se rozpadá."