Tajemná nejdelší noc v roce, po níž přichází zimní slunovrat, posouvá podle staroslovanské mytologie svět živých do nebezpečné blízkosti říše mrtvých. Po více než 15 dlouhých temných hodin vládne bůh podsvětí Veles. "Hranice mezi oběma světy je v tu chvíli nejtenčí, a proto je potřeba celou noc až do úsvitu uchovat oheň, který znamená život. V tu noc slunce umírá, ale ráno se rodí nové," vypráví Petr Náhlovský. Statný muž s plnovousem, v kožešinové čapce a oděvu imitujícím oděv starých Slovanů, je v civilu právník.

Teď stojí krátce po západu slunce v kruhu s dalšími členy východočeské odnože sdružení Rodná víra kolem ohniště na břehu slepého ramena řeky Orlice a účastní se obřadu nazvaného kračun čili oslavy zimního slunovratu. Na zmrzlé pole za Hradec Králové dorazil tucet lidí, kteří se drží za ruce, chodí kolem ohniště a zpívají (údajně staroslověnsky) v pomalém rytmu udávaném údery bubnu: "Dej slava Dažbohu!" Dažboh je slovanský bůh slunce. Poté každý pronese své osobní poděkování bohům nebo předkům a zájemci mohou do ohně obětovat přinesené jídlo či medovinu z dřevěné nádoby zvané okřín.

Pak začíná hodokvas, volná zábava spočívající ve zpěvu, povídání a jídle. Zapovězeno je červené maso, opékají se pstruzi, pojídá se také sýr a koláče, popíjí medovina a pivo. A zpívají se slovanské lidovky doprovázené strunným nástrojem gusli připomínajícím loutnu. "Je to replika nálezu ze 13. století z ruského Novgorodu," upozorňuje Náhlovský, jemuž tu nikdo neřekne jinak než jeho slovanským jménem Ctirad.

Přítomným nevadí, že slavnost se koná předposlední adventní sobotu, tedy čtyři dny před skutečným slunovratem, jenž letos připadl na středu 21. prosince. Někteří přítomní chtějí totiž u ohně bdít až do rána a to by ve shonu předvánočního týdne nebylo tak jednoduché.

Modly na skříni

"Kvůli našim malým dětem slavíme běžné Vánoce se stromečkem, dárky a kaprem," vypráví třicátník Náhlovský, jehož děti mají pěkná slovanská jména: syn je Ctirad a dcera Doubravka.

"Byl jsem ve skautu, v dětství mě zajímali indiáni a příroda. Jsem ale vlastenec. Proč se vztahovat k přírodním národům, když máme vlastní historii? Neustále žasnu, jak fungují přírodní síly, a líbí se mi nazývat je jmény jako mí předkové, i když se netřesu z toho, že mě Perun srazí k zemi bleskem," vysvětluje Petr Náhlovský, proč ho před lety zaujal spolek Rodná víra. Ten vznikl na přelomu tisíciletí a sloučil dvě skupiny nadšenců, kteří v 90. letech odděleně pořádali slavnosti dvou slovanských božstev, Jarovíta a Mokoše.