Říká se, že Prahu mají američtí velvyslanci za odměnu. Něco na tom možná bude. Nejde jenom o krásu samotného města a to, že mohou působit v bezkonfliktní, v globálním měřítku bezvýznamné, zato však velmi kulturní zemi. Jedním z benefitů diplomatického postu je také sídlo ambasadorů ve vilové čtvrti Bubeneč, které splňuje náročné požadavky na skloubení bezpečnosti, soukromí a pohodlí.

Rezidence s mansardovou střechou na půdorysu jemně vedené kruhového výseče je sice řazena mezi vily, ale spíše bychom měli hovořit o paláci. Jak také pojmenovat stavbu, jež v sobě ukrývá bezmála 150 místností?

Když ji Otto Petschek začal v roce 1924 stavět, měl ty nejvyšší myslitelné nároky na luxus a nemínil z ničeho slevovat. Chtěl reprezentativní dům. Představoval si něco oslňujícího i solidního, bytelného a křehkého, snil o něčem, co by vyjádřilo jeho společenskou pozici a současně odráželo něco podstatného z jeho osobnosti. Dům zamýšlel jako vyjádření svého statusu. Od toho ostatně domy také jsou.

Otto Petschkovi bylo tenkrát dvaačtyřicet, a co se týká financí, rozpočet jej netrápil. Jako příslušník třetí generace pravděpodobně nejbohatší rodiny meziválečného Československa, jejíž pražská větev působila na finančním poli a větev labskoústecká v těžbě hnědého uhlí, si mohl dovolit to, o čem jiní jenom snili. On sám byl právník a bankéř a také mecenáš, milovník opery a zvláště tvorby Richarda Wagnera. Jeho rodnou řečí byla němčina.

Rodinný architekt

Neponechal nic náhodě. Na to byla stavba rodinného sídla v jeho poměrech vážná záležitost. Vše sledoval z bezprostřední blízkosti, z vily v Pelléově ulici, již získal od své maminky Camilly. Nejprve si připravil dvouhektarový pozemek, jehož některé části zdědil a jiné dokoupil, tak aby mohla vzniknout rozsáhlá zahrada. Poté oslovil Maxe Spielmanna, který patřil k vlivným židovským architektům působícím v metropoli. Spielmann byl konzervativní autor, neexperimentoval, sledoval především historizující slohy, ale v tomto žánru byl prvotřídní umělec. Uměl skvěle napodobovat baroko či renesanci.

Volba architekta je vážná věc. Jedná se totiž o intimní záležitost, neboť takový architekt ví o svém klientovi stejná tajemství jako jeho lékař či účetní, a proto musí mít plnou důvěru. Max Spielmann ji bezpochyby měl, pro Petschkovy už předtím navrhl Bankovní dům Petschek a spol. v někdejší Bredovské ulici, jehož karmu navždy poničili nacisté, když v něm zřídili hlavní úřadovnu gestapa. V Bubenči navrhl ještě vily pro Ottovy bratry Friedricha a Paula − i jednu pro sebe ve Wolkerově ulici. Max Spielmann si na nedostatek práce nemohl stěžovat.

Komunikace mezi investorem a architektem byla jasná. Spielmann hlavně plnil příkazy. Otto Petschek miloval barokní klasicismus, znal zámek ve Versailles, znal určitě i Elysejský palác v Paříži a architekt mu jakousi "drobnou" variaci na tyto proslavené vzory nakreslil: proto vila vypadá v každém úhlu pohledu i detailu tak francouzsky. Má bezesporu francouzský přízvuk, i když se v ní hovoří už více než 70 let především americkou angličtinou.

To, co bylo nakresleno a narýsováno, se ještě předtím, než se začalo stavět naostro, uskutečnilo v podobě dřevěného modelu ve velikosti jedna ku jedné. Popravdě, ještě jsem o ničem podobném neslyšel a nevěřil jsem tomu, dokud jsem neviděl dokumentární fotografie. Už jenom samotná maketa musela stát spoustu peněz, ale je to zase jenom doklad toho, jaký perfekcionista Otto Petschek byl. Nečekal, až jak věci dopadnou, chtěl je mít pod kontrolou.

Stejně postupoval při zařizování interiéru, když sepsal seznam vybavení podle vzorů v monografiích, které shromažďoval, a ty se buď zakoupily, nebo nechaly vyrobit jako tak věrné repliky, že je nelze rozpoznat od originálů. Otto osobně jezdil na aukce po celé Evropě, aby získal předměty, o nichž se domníval, že bez nich jeho dům nebude celistvý. Takto zorientovanému klientovi se pak jen těžko věší bulíky na nos ve stylu "tak tohle nejde nebo na to zapomeňte". Nepřipadalo to zřejmě vůbec v úvahu.

Klame tělem

Jakkoliv působí vila archaicky, stavěla se moderně a jsou v ní technologické vymoženosti, jaké v době jejího vzniku v Česku nikdo nemohl vidět. Klame tělem, vypadá, jako by byla sestavená z kamenných kvádrů. Její vnější plášť byl však pojat jako železobetonová konstrukce, pouze jižní strana nad hlavní terasou je kamenná, cihly se vesměs použily při vyzdívání vnitřních stěn.

Okázalý výraz ve všech částech důsledně symetrického domu podpořily sádrové omítky, štuky, sochařské prvky, zdobné šambrány oken, zdobné zábradlí balkonů nebo spousta toskánských sloupů, které se staly nepřehlédnutelným stylotvorným prvkem přízemních prostor.

Nad hlavním vchodem se vyjímá portikus, pod který mohlo vjet auto, ale to se týkalo spíše jeho významných návštěv (kupříkladu rumunského krále Carola II. nebo jugoslávského krále Alexandra I.), protože Otto Petschek vyžadoval od svého řidiče, aby na něj čekal ve voze v ulici Zikmunda Wintra (dnes Ronalda Reagana − východní část ulice Zikmunda Wintra byla v roce 2011 přejmenována). Nechtěl, aby automobily zanechávaly na pozemku zplodiny ohrožující vegetaci jeho zahrady.

Zvenčí se jde překvapivě nejprve do šaten, jako by měl být návštěvník nejprve trochu zklidněn. Psychologicky se jedná nejspíš o svého druhu prostorovou předehru. Až poté se dostane do vznosné haly nazývané rotunda, která je jakýmsi ideálním středobodem stavby, a z ní po třech schodech do zimní zahrady s hvězdou na mramorové podlaze, jejíchž osm cípů je orientováno podle světových stran.

Zimní zahradu odděluje od venkovního prostředí stěna s dveřmi, kterou bylo možné spouštět do suterénu pomocí sofistikovaného, dodnes fungujícího zařízení. Od svého doprovodu se dozvídám, že se tak děje jednou do roka, a to 4. července, při oslavách Dne nezávislosti, kdy zástupy lidí promenují dovnitř a ven a zase zpátky a dům naplňuje modernistické krédo o propojenosti interiéru s exteriérem.

Mimochodem, o prosklené stěně, která může podle potřeby "zmizet", se zpravidla hovoří výhradně v souvislosti s brněnskou vilou Tugendhat, nicméně prvenství v jejím užití náleží Otto Petschkovi a Maxi Spielmannovi. Ve svém konzervativismu se nebáli žádných novinek.

Srovnávat tyto dvě stavby dost dobře nelze. Pro představu o tehdejších materiálních poměrech židovských elit. Fritz a Greta Tugendhatovi utratili za svůj moderní domov pět milionů korun a byli obviňováni kritiky za rozmařilost, protože tenkrát se mohlo za odpovídající částku pořídit třicet rodinných domů. Náklady Otto Petschka se vyšplhaly na 300 milionů korun, to znamená šedesátinásobek.

Zahrada stála 20 milionů, 18metrový bazén sedm milionů a tapiserie ze 17. století, která visí nad slavnostním schodištěm do privátní části a je připisována bruselskému mistru Albertu Auwercxovi, přišla na šest milionů. Mnohokrát vzpomínaná onyxová stěna, pomocí níž Mies van der Rohe kouzelně rozčlenil obývací pokoj Tugendhatových, stála prý 200 tisíc korun − sice závratných, ale jen do určité míry a jak pro koho, rozhodně ne pro Otto Petschka, který jen u příležitosti návštěvy rumunského krále nechal vilu okrášlit květinami za sto šedesát tisíc korun.

Stůl pro 36 lidí

Vila byla rozvržena do čtyř úrovní. V suterénu se nachází 62 místností, v přízemí, kde probíhal společenský život, šestadvacet, v prvním patře, které sloužilo rodině, jich bylo osmadvacet a ve druhém − taktéž privátním − patře dvaatřicet. To vše bylo, teoreticky, pro šestičlennou rodinu. Otto a Marta Petschkovi měli čtyři děti. Chlapce Viktora, dále Evu a dvojčata Inu a Ritu, přičemž dívky k sobě měly tak blízko, že byly brány jako trojčata.

Otto Petschek obýval severovýchodní křídlo prvního patra a jeho ložnice měla balkon, z něhož mohl pozorovat dění kolem rezidence. Většinu času trávil ale v pracovně. Marta využívala dva pokoje a její koupelna byla uměleckým dílem: růžový mramor, zlacené kohoutky, sedací vana s mramorovými sloupy a zrcadlové skříně, které všechen luxus zmnožovaly.

Interiér dostala na starost firma Emil Gerstel, která dělala pro tu nejlepší dobovou klientelu a spolupracovala s předními architekty jako Adolf Loos (Müllerova vila) nebo Vladimír ­Grégr­ (architekt Václava M. Havla, otce budoucího prezidenta). Nikde neuvidíte skříně. Všechno je schováno v dřevěném obložení, aby se nenarušovala elegance jednotlivých místností, které si vesměs zachovávají lidské měřítko a jakousi uměřenost poskytující pohodlí.

Vrcholným dílem zůstává Gerstelem ztvárněná jídelna se stolem pro 36 lidí, kde byla ušlechtilost obkladů ještě o kus povýšena vsazenými malbami. Zatímco funkcionalismus, jenž přicházel v době stavby vily teprve pozvolna do módy a projevoval se nejprve v kancelářských budovách, si liboval v hladkosti, jednoduchosti, sériovosti, tady je znát, že šlo majitelům o to, aby všechno hmatatelné, co bylo na očích, mělo punc neopakovatelnosti a špičkové ruční práce.

Jsou zde tři výtahy, jeden osobní a dva provozní. Byla zde ordinace lékaře, ale také posilovna s neuvěřitelně vypadajícími stroji, které připomínají spíše mučidla: přesto se dá předpokládat, že s nimi bylo účelně zacházeno. Svůj půvab má také zinkový pokoj, do něhož se ukládaly drahocenné kožešiny Marty Petschkové, aby k nim nemohli moli. V koupelnách se objevily další vymoženosti jako vyhřívané sušáky na ručníky, a nechyběly dokonce masážní sprchy se soustavou trysek. Nepřetržité spojení s vnějším světem zajišťovala telefonní ústředna.

K tomu, aby bylo všechno na správných místech, bylo zapotřebí samozřejmě služebnictva, celkem 15 lidí. V suterénu připomíná tyto neviditelné obyvatele luxusní vily signální panel s 25 žárovkami, podle jejichž rozsvícení personál okamžitě věděl, kde je právě potřeba. Díky tomu víme, že Otto Petschek byl vyznavačem golfu, protože na panelu je štítek "Golfzimmer".

A pokud by malý Viktor měl nehodu v koupelně, blikala by žárovka "Vikybad". Kdyby nastal výpadek elektrického proudu, přišel by ke slovu elektrický generátor, a kdyby selhal i ten, mohly se využít masivní záložní baterie. Vše zde mělo svoje místo. Otto Petschek stvořil svůj vlastní svět.

Jeho krásu a pohodlí však užíval jenom čtyři roky. Zemřel předčasně v roce 1934, měl nemocné srdce. Jako by se nechtěl dožít toho, co nacisté za krátkou dobu provedou Židům v celé Evropě. Petschkovi věděli, že v budoucnosti se s nimi nepočítá. Marta s dětmi vilu obývala pouze do roku 1938, kdy opouští − spolu s dalšími desítkami pražských příbuzných − Československo a přes Anglii se dostávají do Kanady, a především do Spojených států, kde si vytvořili finanční zázemí díky své investiční společnosti United Continental Corporation.

Peníze neznají hranic, kdežto domy se převážejí obtížně. Po okupaci si vilu vybírá jako své sídlo velení wehrmachtu, bydlí v ní generál Rudolf Toussaint: později podepíše protokol o stažení svých vojáků z Prahy a bude 16 let vězněn. Po Němcích se stávají prvními obyvateli vojáci Rudé armády, ale ve vile se zdrželi jen krátce, takže ji nestačili zdevastovat jako jiné nemovitosti (například ve vile Tugendhat se pohybovali na koních), protože je vzápětí vystřídalo velitelství československého generálního štábu.

V září roku 1945 si pronajímá vilu americký velvyslanec Laurence Steinhardt, v roce 1948 ji ještě s domem zástupce vedoucího mise a domem pro personál odkupuje vláda Spojených států za 1 570 000 dolarů, přičemž později dostane rodina Petschkových od české vlády přiměřenou kompenzaci.

Rusové na tom byli lépe: vilu postavenou Friedrichem Petschkem a posléze zakoupenou bankéřem Jiřím Popperem jim daroval prezident Edvard Beneš jako výraz vděčnosti za osvobození země, aniž by se zabýval tím, že šlo o soukromý majetek, který měl být navrácen. Stačil mu k tomu dekret. Nároky Popperových na navrácení majetku tak dodnes zůstávají nevyslyšeny.

Vila Otto Petschka je ve vynikající kondici. V roce 2007 její plášť restauroval Petr Justa s týmem svých odborníků z firmy Gema Art Group, aniž by rezidence přerušila provoz. Začalo se první jarní den a posledního listopadu se stavba předávala.

Přitom museli dát domu novou fasádu, opravit sochy, okenní ostění, portály, zábradlí, schodiště, terasy či dlažby. Jedním z největších oříšků bylo nalezení trvanlivější náhrady za původní sádrovou omítku, která se používala spíše v jižních proveniencích a v drsnějších pražských podmínkách docházelo k jejímu poškození. Až po 15 typech různých maltových vápenných směsí se podařilo namíchat tu správnou, která sádru dokonale nahradila.

Po dalších pěti letech stejná firma přistoupila k rekonstrukci interiéru. Práce probíhaly tak, aby vše, co se se muselo opravit či obnovit, vypadalo jako v době, kdy dům používali prvotní majitelé. Jedná se o konzervativní přístup, který je však v památkové péči aktuálním trendem. "Pro mě to byla výjimečná zakázka," vzpomíná Petr Justa. "Výběrová řízení probíhala ve smyslu dosažení co nejvyšší kvality, a nikoliv nejnižší ceny, jak je u nás zvykem. Jednal jsem s lidmi, kteří oceňují, když je něco dobře uděláno. Faktury platí zásadně včas, spíše v předstihu."

Hra osudu

Vilu Otto Petschka dnes obývá Andrew Schapiro se svou rodinou. Jeho maminka Raya Czernerová se narodila v Praze ve stejném roce, kdy Otto Petschek zemřel. Do Spojených států následovala se sestrou svoje rodiče a malého bratra v září roku 1939. Další její příbuzní takové štěstí neměli a stali se obětí holokaustu.

Když nedávno prezident Zeman vyvolal skandál kolem "neviditelného Schapira", diplomatovu přítomnost ve Vladislavském sále potvrdil německý velvyslanec baron Arndt Freytag von Loringhoven, jehož otec Bernd Freytag von Loringhoven sloužil jako adjutant až do 30. dubna 1945 v Hitlerově bunkru. Jeho příbuzný plukovník Wessel Freytag von Loringhoven se aktivně zapojil do neúspěšného atentátu na vůdce: jako správný důstojník spáchal sebevraždu, aby za něj netrpěla jeho rodina…

Dějiny jsou plné paradoxů, kdy se ptáte, jsou­-li dílem osudu, či náhody.