Rozhlédnu se po ostravské kinokavárně, kde spolu poslední sobotu před Štědrým dnem sedíme. Co by si někdo pomyslel, kdyby nás uslyšel? Ale je to jen planá obava. V zaplněném, příjemně šumícím podniku je skoro plno. Každý si hledí svého.

Přitom řeč je o Nemravných myšlenkách s velkým N. Je to název povídky, kterou jsem napsal do speciální přílohy v tomto vydání ega!. Deset autorů píše originální vánoční povídku roku 2016. Spojuje je jedna věc. Všechny letos ilustruje ostravská fotografka Dita Pepe.

Drobná, pohledná blondýnka je plná energie. Usměvavá, příjemná. A vypadá mladě, ne jako matka dvou dcer, devítileté a třináctileté. A určitě ne jako jedna z nejznámějších českých fotografek ve světě.

Možná je to tím, že má podle svých slov opožděnou pubertu. "V tom věku, kdy holky pubertu mívají, jsem ji přeskočila. A teď na mě jde zároveň s krizí středního věku. Moje psycholožka mě varovala, že se to obojí bude dost třískat. A měla pravdu!"

Jak se vám fotily ilustrace k vánočním povídkám?

Bylo to moc fajn. A představte si, že jsem díky tomu poznala řezníka v sousední vesnici.

Vy bydlíte někde v horách?

V Malenovicích, Beskydech, nedaleko Ostravy. Ale máme tam sníh a je tam o pět stupňů míň než tady.

A řezníka jste poznala jak?

Šla jsem ho nejdřív poprosit o prasečí kůži, pak prasečí hlavu a nakonec krůtu. Všechno mi sehnali. Zjistila jsem, že to jsou moc fajn lidi. Objevil se mi tam úplně nový svět.

Počkejte, vždyť jste říkala, že je to v sousední vesnici. Vy jste tam nikdy nebyla?

Ne.

Vy nejíte maso?

Když mi ho někdo uvaří, tak ano. Ale sama maso nedělám. Já na vaření vůbec moc nejsem. Počátkem 90. let jsem žila v Německu a dělala jsem tam au pair. Chtěla jsem je pohostit něčím českým, ale neuměla jsem vařit. Tak jsem jim udělala sladké švestkové knedlíky. To jsem zvládla. Ale netušila jsem, co je to zadní hovězí, kýta…

Teď už to víte?

Když ten pan řezník z vedlejší vesnice viděl, že jsem fotografka, tak mi hned začal vyprávět, že když se nařeže natenko kýta a dá se proti světlu, je to nádherné. Takže taky umělec!

Budete to fotit?

Dohodli jsme se, že to zkusíme. Jsem ráda, že jsem ho poznala. Mají s manželkou malý krámek, ale moc hezký. Už jsme si tam koupili párky a budeme tam chodit. Díky focení poznávám spoustu skvělých lidí.

Poznala jste líp i sebe? Vy jste se celosvětově proslavila autoportréty, kde se stylizujete do prostředí, které se snažíte poznat. Můžete být manželkou miliardáře, ale i přítelkyní bezdomovce. Jak vás to napadlo?

Čas od času chodím na terapie a tam mi říkají, že když nějaké věci napíšete a pak si je přečtete, funguje to jinak, než když na ně jenom myslíte. A ještě jinak to funguje, když je dokážete říct nahlas. Před rodinou, kamarády nebo cizími lidmi. Fotka je pro mě určitou cestou, jak to takhle říct. Já byla jako holka strašně stydlivá. Ve třídě jsem byla šašek, ale před cizími lidmi jsem se bála něco říct. Už se nebojím. A fotka je způsob, jak lidi oslovuju.

Pořád v tom zobrazování sama sebe v příbězích jiných pokračujete?

Ano. Přijde mi zajímavé, jak se měním a stárnu. Teď zrovna hodně řeším, že jsem v polovině života. Cítím, že mi ubývá sil. Třeba jsem dostala předepsané brýle! Konfrontuju se s realitou. Že už nejsem v tom věku, kdy se za ženou otáčejí muži. Tedy ne že bych to chtěla! Ale minimálně podvědomě chce být každý stále krásný a mladý.

Kdo vás uvidí, jak jste se vyfotografovala pro ilustraci povídky Nemravné myšlenky, tak vám ty řeči o stárnutí nebude moc věřit. Ale odráží se to nějak i v dalších tématech, kterým se jako fotografka věnujete?

Fotím stáří. Oslovila mě jedna paní, která celý život pracuje v hospicu v Austrálii. Stará se o staré, umírající lidi. Má z toho stavy smutku a deprese a řeší to tím, že o těch lidech píše povídky. Přestože je má ráda, je z nich zřejmé, že je to často těžké. Že na povrch vyplouvají nejrůznější křivdy a povahové rysy.

Jak to budete fotit? Pojedete do Austrálie?

Ne, to téma je univerzální, tak jsem se domluvila v jednom místním domově důchodců. Už to mám docela rozmyšlené. Třeba je tam povídka o dvou mužích na vozíčku, kteří se navzájem nesnášejí, a vyvrcholí to scénou, kdy jeden druhého shodí. Fotím to abstraktně, dva vozíčky nad sebou, jako takový objekt.

Odkdy fotíte?

Od dětství. Taťka byl amatérský fotograf. To byla doba, kdy doma spousta lidí vyvolávala filmy, v koupelně nebo v kuchyni. My v kuchyni. To byl pro nás svátek.

A půjčoval vám fotoaparáty?

On měl japonské, už tehdy, za minulého režimu, a nedal je z ruky. To bylo takové rodinné zlato. Já si první fotoaparát koupila až v Německu, kam jsem odjela dělat au pair. Minoltu z bazaru.

Tam jste začala fotit?

Kreslit jsem neuměla, tak jsem dělala fotky. Byla to šance, jak vyjádřit nějaké pocity a emoce. Líbilo se mi, že když fotku někomu ukážu, reaguje na ni.

Fotila jste už tehdy samu sebe?

To ne. Fotila jsem… třeba kanály. Všimla jsem si, že každý má trochu jiný design a vypadá jinak. A vůbec, že v Německu jsou jiné kanály než v Česku. Pak jsem jednou přijela domů a v knihkupectví si koupila knížku Jana Saudka Divadlo života. A hrozně se mi to líbilo. Říkala jsem si: Ježíši, to je nádhera!

Saudek vás ovlivnil?

Líbil se mi. A vlastně se mi dodneška líbí. Velká část odborné veřejnosti ho z nějakého důvodu nebere. Ale mně se líbí, že si drží svůj rukopis. Že v Japonsku ukážete jeho fotky a všichni řeknou: To je Saudek.

Ono se to ale dnes dá říct i o vašich fotkách. Mají svůj rukopis a jsou rozpoznatelné. Dá se fotografií uživit?

Dá. Mám hrozné štěstí, že učím na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, který je při Slezské univerzitě. Dává mi to určitou jistotu, ale zároveň svobodu. Mám čas na volnou tvorbu. A na to, jezdit po světě a rozvíjet se.

Světově známou jste se stala díky autoportrétům. Pocítila jste to i finančně?

Najednou začaly chodit honoráře. Ne malé, třeba v jednom časopise otiskli sérii fotek a poslali honorář, za který jsme se s manželem mohli pustit do opravy střechy. Úžasné! Mám pozvání na výstavy, jejichž organizátoři mi platí cestovné, diety i hotel. Někdy pro celou rodinu. A některé mé fotky už kupují sběratelé.

Takže se vám daří?

Jo, daří. Dokonce jsem si řekla, že si vezmu půjčku na foťák. Digitál, středoformátový, z druhé ruky. Za dvě stě tisíc. Já dnes pořád fotím většinu fotek na film, ale je to stále těžší.

Cože? Takže ty fotky k povídkám v egu! nejsou focené digitálně?

Většina ne. Ty černobílé jsem si v komoře i sama vyvolala. Ale třeba ty fotky, kde jako blondýna kouřím na benzince nebo kde jsem vašimi neslušnými myšlenkami, jsem udělala digitálně. Problém je, že to s digitálem moc neumím. Půjčuju si ho od manžela. Ale dokud nebudu mít svůj, tak se to pořádně nenaučím.

Manžel je taky fotograf. Jak jste se seznámili?

Byl můj spolužák. Já vystudovala fotografii na Slezské univerzitě, kde teď učím.

Školní láska?

Jak se to vezme. Já už v té době byla provdaná do Německa. Po dvou letech práce jako au pair jsem se v Německu seznámila se svým prvním manželem. Byl to Ital, o čtrnáct let starší než já, a jmenoval se Francesco Pepe.

Po něm máte jméno?

Ano. Studoval psychologii a přesvědčoval mě, že mám talent a že bych měla něco tvořit. Podporoval mě ve fotografování. Díky němu jsem začala dálkově studovat v Opavě.

To je jako z románu. A seznámila jste se tam se současným manželem!

Ano. Zamilovala jsem se a od prvního manžela odešla. On říkal, že jako psycholog s tím trochu počítal. Rozešli jsme se v dobrém. Dlouho čekal, jestli si to nerozmyslím. Dnes má druhou ženu a dva syny.

Jaké máte sny?

Profesní? Určitě udělat nějakou krásnou výstavu, kde budu moct svoje věci ukázat v souvislostech. Tvořím sice v celcích, které jsou dost různorodé, ale je tam vždycky jedna společná linka. Tu bych chtěla ukázat na velké výstavě. Ale to nebude hned. Ještě není asi ten pravý čas. Ještě musím hodně fotit. A koupit si ten digitál!

A osobní sny?

Myslím si, že mám štěstí. Manžel mě podporuje a oceňuje to, co dělám. To je pro mě strašně důležité. Díky němu to mohu dělat. A mám dvě skvělé dcery. Ta starší má už pubertu, takže jsme teď v pubertě obě a doplňujeme se.

Čím chtějí být? Fotografkami?

Mladší Eli cukrářkou. A ta starší psycholožkou. Což je fajn. Až budu mít někdy problémy, tak se u té mladší nadopuju cukrem a k té starší to půjdu pořešit do ordinace.