Sedíme v prosklené VIP zóně na stadionu Sparty s dokonalým výhledem na hřiště. "Sem jsem donedávna taky nechodil," usměje se 36letý David Holoubek. Se svými 199 centimetry je usazen zády k liduprázdnému trávníku a na začátku rozhovoru má nutkání se opakovaně otáčet a pohledem kontrolovat, co se na pažitu děje. Zatím nic, pase se tam jen hejno holubů.

Ve fotbale je Holoubek naprostý unikát. Není totiž takřka možné najít fanouška, který by mladého trenéra Sparty kritizoval. Ještě donedávna neznámý kouč juniorů postavil neúspěchy zmítaný nejslavnější český klub na nohy a jeho mančaft porážel jednoho soupeře z Evropské ligy za druhým. Muž, který měl být jen chvilkovým provizoriem, se stal hlavní hvězdou Sparty.

Kamenem úrazu ale je, že dosud nemá potřebnou trenérskou licenci. Když mu nedávno skončila krátká licenční výjimka, vedení klubu se pro příští sezonu uchýlilo k šalamounskému řešení: formálně tým povede někdo jiný, klíčovým koučem ovšem zůstane mladý muž z Humpolce. Ten ale ví, že vrtkavá euforie fandů se může změnit ve zklamání třeba i po dvou prohraných zápasech.

Co znamená tetování na vaší ruce?

To jsou japonské znaky. Je tam vytetované jméno David.

Vaše jméno?

Mého syna.

David Holoubek (36)

◼ Nejpopulárnější současný fotbalový trenér v Česku se zatím nemůže oficiálně stát hlavním koučem domovské Sparty, protože na potřebnou trenérskou licenci UEFA PRO začal studovat teprve v lednu 2016.

◼ V prvních měsících tohoto roku tedy tým povede formálně Tomáš Požar, "asistent" Holoubek ale zůstane ve stejné klíčové roli jako dosud. Jako fotbalista hrál třetí ligu, v rodném Humpolci začal i trénovat. Studuje Fakultu tělesné výchovy a sportu UK.

◼ Od roku 2004 je zaměstnán ve Spartě Praha, kde začal vést žáky, dodnes je i trenérem staršího dorostu. Od léta 2016 byl asistentem trenéra A­-týmu Zdeňka Ščasného. Po jeho propuštění v září byl vedením mužstva pověřen Holoubek.

◼ Je ženatý, má šestiletého syna a pětiletou dceru.

Když se narodil, nechal jste si je vytetovat? A proč v japonštině?

Ještě mám na rameni jedno japonské tetování, takže právě k tomu tematicky patří. A mám rád tu kulturu. Vždycky se mi vybavili samurajové, takový ten klid.

A to druhé tetování?

To druhé jsou kapři, což je v Japonsku symbol štěstí.

V Japonsku jste někdy byl?

Manželka tam byla třikrát nebo čtyřikrát, ale já ještě ne.

Vaše žena má s Japonskem něco společného?

Pracuje v japonské firmě, takže tam pravidelně létá. Na 14 dní jednou v roce.

Prozradíte mi, o jakou firmu jde?

Je to Sumi Agro, velká korporace, která se specializuje na chemii do trávy nebo na pole. Třeba proti plísním.

Sparta ty přípravky na fotbalový trávník nevyužívá?

To je dobrý, to ne…

Máte vytetovaný symbol štěstí a na podzim vás štěstí potkalo ve velké míře. Z mladého trenéra juniorky se stává trenér nejslavnějšího českého klubu, který dva dny po svém nástupu porazí Inter Milán a pak i další mužstva v Evropské lize. A fanoušci mu leží u nohou. Takže to tetování možná funguje.

Asi bych neřekl, že je to tím symbolem štěstí. Spíš shoda náhod, které tady byly a já jich byl přímým účastníkem.

A zažil jste někdy v životě období, kdy vám podobně vycházelo téměř všechno, na co sáhnete?

To ne, já jsem se vždycky plynule posouval. Když už jsem cítil, že to mám někde dost okoukané, šel jsem výš. Po střední škole jsem začal pracovat, ale pak jsem si řekl: Já takhle nechci žít.

Co jste dělal?

Asi rok na čerpací stanici. Pak truhláře. U toho jsem hrál fotbal, ale později jsem ho nechal. Potom jsem se dostal na vysokou školu tady v Praze a zase začal dělat to, co mám rád, tedy fotbal, a postupně šel dál. A teď jsem tady před vámi.

A když teď přišel úspěch se Spartou, žasl jste, nebo jste si řekl, že se zúročilo něco, na co se celý život pilně připravujete, a pomyslel jste si: Tak se mi vrátilo to, co jsem do toho dal.

Já sám nevím. Šel jsem do toho a vlastně neměl žádná očekávání. To, co jsem uměl, jsem se snažil za tu strašně krátkou dobu tomu týmu předat. Za dva a půl měsíce. Před tím Interem to byly dva tréninky. A ono to nějakým způsobem fungovalo. Byl jsem za to nesmírně rád, hlavně za ty kluky, kteří jsou na hřišti. Ale trenér to jenom přenese, hráči musí sami chtít. Je to díky hráčům a celému realizačnímu týmu. To není zásluha jenom Holoubka, nás je tady spousta.

To ano, ale stejně: vytáhnou trenéra bez prvoligové licence těsně před zápasem s Interem Milán a on slavný tým se svým mužstvem suverénně přejede. To by si i scenáristé při psaní filmu možná řekli, že to už je trochu přitažené za vlasy. Nebylo vám před tím zápasem špatně, nebo jste otrlý člověk?

Nejsem otrlý, zvykám si postupně. Ten večer před zápasem s Interem se mi moc dobře neusínalo. Hlavou mi šlo strašně moc myšlenek. Říkal jsem si: Ježíši, to může být průšvih, zvládneš to? Ale pak jsem si zase řekl: Proč by to nemělo vyjít? A ono to vyšlo. A ty pocity po vítězství byly neskutečné. Myslím, že na to budu vzpomínat do smrti.

Ty pocity po vítězství nad Interem Milán byly neskutečné. Myslím, že na to budu vzpomínat do smrti.

Vedení klubu jste postavil před velké dilema, co s vámi. Protože na začátku s vámi určitě počítalo jen jako s provizoriem na pár zápasů a hledalo zkušeného trenéra. V tom rozhodování asi pomohli fanoušci, kteří se za vás postavili. Když o vás člověk čte v diskusích na sociálních sítích, nevšiml jsem si náznaku kritiky, to je ve fotbale zázrak. Na to vedení klubu určitě při svém rozhodování dalo, ne?

Když sem přijde 17 tisíc diváků a ti křičí "David Holoubek!", je samozřejmě vaše podpora v tu chvíli strašně velká a pak se při jednáních cítíte komfortně. Hlas lidu je na Spartě důležitý. Samozřejmě si uvědomuju, že to nebude takhle vždycky, protože špatné chvíle přijdou. I proto ten úspěch a podporu fanoušků beru s velkou pokorou, protože si uvědomuju, že po dvou zápasech můžu být úplně někde jinde. Dole. Tak aby ten rozdíl mezi tím nebyl tak obrovský. Abych padal z menší výšky.

Proč jste vlastně ještě nedostudoval tu potřebnou licenci?

Cítil jsem to tak, že chci dělat postupné kroky. Dělal jsem mládežnický fotbal, tak jsem chtěl mít licenci pro mládež, chtěl jsem se v tom oboru ještě obohatit a vzdělat. Mohl jsem to tehdy přeskočit a studovat rovnou na velkou profilicenci. Když ji teď nemám, tak mi to samozřejmě ubližuje, ale já si nemyslím, že je to úplně špatně. Jdu plynule po těch licencích. Příští léto bych ale měl mít dostudováno a velkou licenci hotovou.

Co vás při studiu zatím nejvíc bavilo?

Třeba psychologie od Mariana Jelínka.

Co jste z té výuky využil v praxi?

Marian Jelínek mluvil o tom, že když přijde k týmu nový trenér, často řekne: "Jste tady všichni na stejné startovní čáře a já ke všem budu přistupovat stejně." A Marian říká, že to je úplná hloupost. V té kabině sedí 35letý chlap, který dal už 200 gólů, tamhle je 28letý, který má 68 asistencí, a tady nějaký 19letý smrkáč. Přece se k nim nemůžeš chovat stejně. Vždyť je to úplně největší klišé. A to mě hodně zaujalo, přemýšlel jsem o tom. Ten Marian v tom má absolutně pravdu. Možná v juniorce jde ke všem přistupovat stejně, tam je všem 19, ale v kabině áčka v žádném případě.

Vy jste asi stejně starý jako nejstarší hráči v týmu − Lafata, Rosický. Tomáš Rosický byl celý podzim zraněný, ale pokud je rovný přístup klišé, jaké výhody má tedy Lafata?

Se staršími kluky si tykám, mladší mi vykají. A jaké výhody má Lafi? Když se domluvíme, jsem schopen mu slevit z tréninku, protože už jeho tělo neregeneruje tak dobře jako u těch 19letých hráčů. Ale nevím, jestli je to výhoda. To je úplně přirozený proces.

Když jste byl kluk v Humpolci, měl jste nějaké vysněné povolání?

Ani ne. Ale když jsem hrál fotbal za chlapy a přitom trénoval přípravky, začalo mě to bavit a říkal jsem si, že bych chtěl být trenér. Ale neměl jsem cíl trénovat hned první ligu. Šel jsem na FTVS a tam jsem začal studovat trenérství.

Čím byli vaši rodiče?

Máma byla učitelkou na odborné škole a táta měl firmu na výrobu plastů a velkoobchod. Firmu před pár lety prodal a teď dělá u mého švagra v barvách lacích. Táta je samozřejmě velký fanoušek fotbalu.

Je sparťan?

Doufám, že jo.

Nebo nebyl?

Ano, byl sparťan. Ale ortodoxní jsme nebyli. Žádné vlajky a tak.

A komu jste fandil jako kluk?

Spartě. Ta byla vždycky nejvíc.

Nesl jste těžce, že jste se nevypracoval na ligového hráče? Určitě jste jako kluk snil o tom, že budete hrát za reprezentaci.

Já jsem nikdy takhle ambiciózní nebyl. Mně stačilo, když jsem byl šikovný na té dané úrovni, ve fotbale i v basketbale. Mě vždycky spíš zajímal kolektiv, parta. To mě pokaždé naplňovalo. V sobotu se jde hrát, vyhraje se, pak se skočí na pivo, rozebrat zápas, dohrát utkání. Já jsem spíš kolektivní hráč, nejsem individualista.

"Jsem názoru, že se musí hrát rychle, musíte mít v týmu rychlé hráče, ať běžecky, nebo s rychlou myšlenkou."

Měl jste už jako hráč nutkání během hry "trénovat", pokřikovat na ostatní, co dělají dobře, či špatně?

Právě že ano. Myslím, že pro ty, kdo se mnou hráli, to musela být hrůza. Za to bych se chtěl teď prostřednictvím novin omluvit. Já jsem všechny řídil, cepoval, pořád jim do toho kecal. To ve mně nějak je a bylo.

Prý před zápasy čtete knížky a doma máte plnou skříň publikací o fotbale. Které vás formovaly, ovlivnily?

Ty fotbalové čtu jenom kvůli profesi. Ale ostatní knížky čtu před spaním nebo přímo před zápasem. Já u toho relaxuju, baví mě ponořit se do příběhu. Teď mě nejvíc upoutala trilogie Kena Folletta Pád titánů. To jsou historické romány, ke kterým se vždycky rád vrátím. U Kena Folletta jsou všechny situace pravdivé. Takže vlastně u toho studujete historii. Četl jsem už odmala, verneovky, foglarovky. Mě čtení vždycky bavilo.

Měl jste fotbalový idol, když jste vyrůstal?

AC Milán, když tam byl Marco van Basten, Gullit, Rijkaard… Nizozemsko mě tehdy inspirovalo, teď už to tak aktuální není. A v Česku Chovanec, to pro mě byla ikona, kapitán Sparty. Bílé ponožky, skvělá kopací technika, řízení hry, dres číslo 8.

Bílé ponožky?

On je měl vždycky. Přes štulpny měl bílé ponožky.

Kdo z trenérů vám nejvíc imponuje?

Baví mě samozřejmě Jürgen Klopp. To je trenér podle mého gusta.

Protože do toho dává hodně emocí?

Dává. Vidím, že tým za ním jde a on jde s týmem, je tam provázanost trenér­-hráč, hráč­-trenér. Bavil mě samozřejmě, když byl v Borussii Dortmund i teď v Liverpoolu.

Kdo jsou podle vás efektivnější trenéři? Chladné typy, které na sobě nedají moc znát, anebo trenéři typu Kloppa, již skáčou na postranní čáře, burcují?

To je věc názoru a jak to trenér cítí. Záleží, jestli je extrovert, nebo introvert. Mně je spíš bližší, když žijete s týmem. Jste s nimi, když se jim daří, i když se jim nedaří. Nebo nám. To není trenér a hráči, to jsme my. To je kloppovská filozofie koučování.

Někdo to může vidět spíš negativně. Že se takový trenér degraduje na úroveň obyčejného fanouška, když emotivně pobíhá kolem hřiště a mává rukama.

Vy tam nefandíte. Možná to tak vypadá, ale vy se spíš snažíte hráče hřištěm jakoby provádět. Oni občas zapomenou na ty technické věci. Zavoláte na ně, ať přistoupí blíž nebo ať se někdo rozeběhne za obranou, takže gestikulujete. Někteří hráči to vnímají, někteří ne.

Jak se připravujete na zápas, máte svoje specifické postupy nebo rituály?

Dáme si vždycky před utkáním sraz s realizačním týmem a tam malou šťopičku slivovice. To je takový rituál, který jsme zavedli od té doby, co se nám začalo dařit. Malinkou štamprli na chuť. To je ale asi tak jediné.

Jak moc vám majitel Sparty Daniel Křetínský zasahuje do řemesla?

V podstatě vůbec. Měl jsem s ním jednu schůzku a na ní chtěl jenom slyšet mé názory na fotbal, jak ho vnímám. A tím jsme to ukončili.

Jak vnímáte fotbal?

Z jeho pohledu asi dobře. Jsem názoru, že se musí hrát rychle, musíte mít v týmu rychlé hráče, ať běžecky, nebo s rychlou myšlenkou. Vím, že fotbal je o charakteru a o práci na hřišti, pak jsou tam vyloženě nějaké taktické věci, ale to by nebylo úplně do téhle debaty.

V Hospodářských novinách vyšel nedávno článek o tom, že Daniel Křetínský má téměř trenérské ambice, že na rozdíl od jiných majitelů klubů rozebírá třeba i detaily jako rozestavení hráčů a že to konzultoval s předchozími trenéry. Takže on vám neradí?

To by pak tým řídil majitel. Ne, s tím jsem se nesetkal. Samozřejmě že jsme si vyměnili nějaké názory, ale v žádném případě nešlo o rady nebo doporučení.

Někteří trenéři módu moc neřeší a přijdou na zápas v šusťákách nebo v teplákách. Vy jste vždycky jako ze škatulky, s pěknou šálou. Kdo vás obléká?

Oblékám se sám a občas mi pomáhá manželka. Někdy mi řekne: Tohle si neber. A pak mám v kanceláři módního gurua, který mi vždycky řekne, s čím vyjít můžu a s čím raději ne. To je Míra Baranek (bývalý hráč Sparty, pozn. red.).

Co vám nedovolil?

Chtěl jsem jít na hřiště v černých botách a on mi přikázal: Tohle si neber! Vezmi si ty červené air maxy, to tě aspoň rozsvítí. Člověk chce vypadat dobře. Přemýšlím o tom, co si mám vzít na sebe. Do butiků nechodím, mám oblečení za pár set korun, ale chci, aby to ladilo a vypadalo trochu k světu.

V jednom rozhovoru jste se zmínil, že na to, jak dobrý bude z mladého kluka fotbalista, má vliv i taková věc, jakou dívku si najde. Můžete to rozvést?

Hráč si může najít holku, která ho bude od toho fotbalu odtahovat, oddalovat. Nebude mu fandit nebo ho bude rozptylovat natolik, že se nebude úplně koncentrovat na fotbal. To se stát může.

Takže doporučujete svým svěřencům celibát?

Ne, naopak. Celibát mají zakázaný, ale sám víte, že láska někdy přebije všechno ostatní, takže je třeba najít si správnou míru a se svou přítelkyní nastavit nějaké mantinely: OK, já tě miluju, ale mám ještě fotbal a ten je pro mě důležitý, je to vlastně pro mě středobod všeho.

Takhle jste si to nastavil se svou přítelkyní a později manželkou?

Ty brďo, tam se to vyvíjelo postupně.

Jak jste se seznámili?

V Humpolci v baru.

Imponovalo jí, že jste fotbalista?

Myslím, že to ani nevěděla.

Znáte se tedy už dlouho?

Chodíme spolu od osmnácti. Tam se to vyvíjelo složitě. Postupně jsem si toho fotbalu přidával, víc jsem se na něj díval, o víkendech jsme jezdili po utkáních, v úterý a ve středu byla v televizi Liga mistrů. A když se vám pak z toho stane zaměstnání, můžete argumentovat tím, že doma pracujete. A postupně to ta ženská vzdá a nakonec vás začne i podporovat, což se teď stalo i mně.

Co vás pohání dopředu?

V tuhle chvíli mě pohánějí dopředu pozitivní ohlasy fanoušků a celé sparťanské obce. A něco uvnitř mi říká: zkus z toho vymáčknout nejvíc, co z toho jde. Ukaž se. Za pět let se můžeme sejít a říct si, jestli to dopadlo dobře, nebo špatně. Myslím, že pokud jde o trenérství, jsem ambiciózní. Nebyl jsem jako hráč, tak proto jsem možná jako trenér.