Nápad portrétovat lidi na ulici nevznikl v Česku, ale v New Yorku. Tomáš Princ se prací amerických kolegů nechal inspirovat, z projektu Humans of New York přejal kromě názvu i formát založený na portrétní fotografii a doplněný o úryvek rozhovoru, který s oslovenými na ulici vede.

"Když o tom dnes přemýšlím, k myšlence zachycovat právě tímto způsobem lidi jsem se dostal nejen díky americkému blogu, ale především skrz své studium antropologie. A na blogu jsem začal pracovat − a především dodnes nepřestal − proto, že se při jeho tvorbě snoubí věci, které dělám sám moc rád. Rád se procházím městem, rád fotím lidi a mluvím s nimi. Kromě životních osudů a příběhů mě hodně zajímá i to, jakým způsobem lidé přemýšlejí a jaké významy své vlastní prožité zkušenosti připisují," říká fotograf.

Po celou dobu se drží stejného konceptu, ten se nemění, ale jak sám říká, nejvíc se asi za tu dobu proměnila jeho vlastní schopnost komunikace. "Myslím, že první rok práce na Humans of Prague jsem se v podstatě učil překonávat vnitřní ostych, být v klidu a pokládat otázky, které budou lidem, v rámci kontextu letmého setkání na ulici, dávat smysl."

I v loňském roce poznal mnoho zajímavých osudů, přičemž některé z nich ho inspirovaly natolik, že vznikly ucelenější série snímků. To je posun v projektu, od roku 2016 do něj přidává i rozhovory s lidmi, které spojuje určité téma − například bezdomovectví, sociální bydlení, vzpomínky na události srpna 1968 nebo na válku a aktivní účast v ní. "Práce na blogu mi přináší především množství smysluplných setkání. Často mě překvapí, dojmou, někdy rozesmějí. A jelikož se mi dnes stává, že se s lidmi, které jsem už někdy oslovil, ve městě znovu potkávám, anebo alespoň zahlédnu někoho, s kým jsem v minulosti mluvil, mám také intenzivní pocit, že v Praze jsem doma."

jarvis_586d3990498eab700845f81f.jpeg

■ Rodiče mi vždy říkali: Pokud chceš dokázat to, co Češi, tak musíš pracovat dvakrát tolik. To mi v hlavě hodně utkvělo. Oni si uvědomovali, že moje dobré známky ve škole budou sloužit jako vizitka nejen mně, ale celé naší rodině. Nebo i celé místní vietnamské komunitě. Z toho pak ale v dospívání občas pramenily moje určité pocity méněcennosti − když jsem něco udělal jen "normálně", průměrně, tak jsem měl ze sebe špatný pocit. Protože jsem věděl, že se ode mě čekalo něco víc.

To se prolínalo celým mým dětstvím a mám to tak v podstatě dodnes. Je to i jeden z důvodů, proč jsem začal na střední škole kreslit, proč se dnes živím ilustrací. Protože jsem zjistil, že mi to celkem jde, a to mi dává sebevědomí. Je to zdroj mé vnitřní stability, taková věž, kolem které je vystavěná velká část mého života.

Vtipné je, že rodiče ani pořádně nevědí, co přesně dělám. Oni mluví hlavně vietnamsky, já převážně česky, takže je mezi námi trochu jazyková bariéra a já jim to nikdy nebyl schopný úplně vysvětlit. Ale dostali se do fáze, kdy přijali, že jdu svojí vlastní cestou. Vždycky mi sice dají nějaké kázání, třeba o tom, jak by bylo fajn, kdybych si po té umělecké škole ještě udělal ekonomku, ale na konci dodají, že je nejdůležitější, abych byl šťastný. A ať to, co dělám, dělám pořádně.

■ Naše rodina měla kdysi statek, v restituci mi ho vrátili. Nemám žádné děti, tak jsem ho prodala a ten milion procestovala. Možná proto, že mi tehdy bylo šedesát a já v podstatě poprvé mohla vycestovat někam dál než do Jugoslávie nebo NDR. Prvně jsem jela do Mexika. Pamatuji, že pár měsíců před odletem mě vezl z chaty jeden známý, který byl těžce nemocný, měl rakovinu. Byli jsme stejně staří, já mu říkala o tom svém plánu a on mi povídá: "Hele, dokud můžeš, jeď!" V červnu potom zemřel, já na podzim jela a hodně to tam tehdy prožívala − to, že můžu.

jarvis_586d3991498eab700845f823.jpeg

Od té doby jsem byla v Egyptě, Peru, Číně, Kostarice, Thajsku, Bhútánu, Nepálu a Indii. Vždycky nejprve půl roku studuju, kam pojedeme. Čtu literaturu − co tam je, kde tam je, proč tam je. Pak tam jedeme a dalšího půl roku se probírám tím, co jsme tam viděli a jaké to bylo. Ale něco na tom je, když někdo říká, že i cesta je cíl. Já ráda lítám v letadle, tam nikdy nespím. Protože co kdybych o něco přišla? Když už za to dávám takové peníze, tak koukám, abych si to užila.

Nemám žádné děti, a tak jsem statek, který mi vrátili v restituci, prodala a ten milion procestovala.

Teď už jsem skoro všechny peníze projezdila, už přemýšlím jen o Srí Lance. A pak samozřejmě o různých zemích v Evropě. Byl jste v Krakově? Jeďte do Krakova! Já jsem nebyla třeba na Kypru nebo na Krétě. Ale říkám si, že tam pojedu, až budu stará.

■ Naštěstí mám štěstí. Měl jsem ho vždycky a mám ho i teď, když jsem na ulici. Nemám žádné povinnosti, mám pokoj. Jen mi teď někdo rozřezal stan, takže spím pod stromem. Ale já si z toho stejně nic nedělám. Jsem z deseti dětí, musel jsem se naučit starat sám o sebe. A mít nízké nároky. Koupím si kousek salámu a dva rohlíky. Mám rád rum, tak si koupím ten malinkej a bude mi to stačit. Vodu si koupím perlivou, s tou se i umeju. Dnes jsem s ní taky zalil růži, kterou jsem včera našel na ulici a zapíchnul támhle u pomníčku doktora Součka. Toho zastřelili, když na konci války ošetřoval raněného. Já tam často zapaluju i svíčku, pro sebe si říkám, že i za Sašu, kamaráda, který už nežije. Snažím se prostě tady o ten park starat − je to můj park. Nemám rád, když je kolem mě bordel, tak tady sbírám i odpadky. Pán Bůh mě za to jednou odměnil − našel jsem v hlíně dvacku.

jarvis_586d3991498eab700845f829.jpeg

Žiju z hodiny na hodinu. Někdy si tady sednu a pustím si rádio, mám takový malý tranzistoráček. Včera hráli docela rozumně, americké blues z 50. let. Tak jsem si tu poslouchal a najednou přiletěli havrani, přistáli támhle na tom stromě a poslouchali se mnou. Opravdu, vůbec nekrákali. Občas to tak dělají − já mám rádio položené na kolenou a hraju jim. Schválně jsem se pak včera v jednu chvíli zvednul a vypnul to. A v tu ránu byl strašný rachot, jako kdyby tomu rozuměli.

Já jsem takový vesničan ve městě a zvířata mám rád. A neprivileguju mezi nimi. Mám rád i ty holuby, na který lidi tak nadávají. Vždyť oni to jsou taky takoví bezdomovci jako já. Akorát mě štvou jednou věcí − že umí lítat. To bych si přál. Abych uměl lítat.

■ Zrovna jsem po dlouhé době volal mámě. Máme teď takový komplikovaný vztah. Protože já pocházím z malé vesnice, z über­katolické rodiny. A zároveň mám už dva roky přítele.

jarvis_586d3991498eab700845f82d.jpeg

Loni na podzim za mnou maminka jednoho dne přišla a zeptala se: "Ty s ním chodíš, viď?" Protože věděla, že jsme spolu předtím byli v zahraničí a všimla si, že jsem přestal jezdit na víkendy domů. Tak jsem jí to potvrdil a pak jsme asi tři hodiny brečeli. Mně v tu chvíli spadl obrovský kámen ze srdce. Vlastně jsem si tehdy myslel, že to máma vezme stejně, jako to vzali moje sestry a kamarádi. Holky často brečí a litují mě, jak to musím mít v životě těžké. Protože si myslí, jak jsou všichni okolo homofobní. Takže já si nejdřív myslel, že máma brečí a říká si: "Ježkovy, já jsem ti nebyla oporou! Tys to musel mít hrozně těžký! Tys na to byl hrozně sám!" Ale bylo to jinak. Přišlo období temna, kdy mi dávala jasně najevo, že o tom se mnou mluvit nechce. Kdykoliv jsem to zmínil, tak se začala rozhlížet, jestli nás náhodou někdo neslyší. Aby z toho nebyla ostuda. A aby se to hlavně nedozvěděl otec. Přitom je podle mě úplně jasné, že on to ví.

K dvaadvacátým narozeninám mi maminka popřála, aby mě škola i práce naplňovaly natolik, abych byl schopný žít bez partnerství.

Dospělo to do momentu, že jsem před nějakou dobou oslavil dvaadvacáté narozeniny a maminka mi k nim popřála, aby mě škola a práce naplňovaly natolik, abych byl schopný žít bez partnerství. V podstatě abych se smířil s tím, že jsem v životě sám. Abych přijal svůj kříž. Nebyl jsem jí na to schopný nic odpovědět. A od té doby jsem nebyl doma.

■ Mám rakovinu. Zjistilo se to při lékařské prohlídce, před půl rokem. Ale vlastně jsem to čekala − je to dědičné a já to mám v rodině. Ale jsem životní optimistka, budu bojovat. Smrti se nebojím, bojím se toho utrpení předtím. Na rakovinu totiž zemřeli moji prarodiče, rodiče i můj manžel. Takže vím, co mě čeká. Také díky tomu vím, že nechci do nemocnice, že chci zůstat doma. Mám dobré zkušenosti s domácím hospicem − když umíral manžel, docházely za námi každý den lékařka a dvě sestry. Lékařka s jednou sestrou se věnovaly manželovi, druhá sestra mluvila se mnou − o tom, jak to zvládám. Protože manžel na mě byl posledních čtrnáct dní svého života hodně zlý.

jarvis_586d3991498eab700845f832.jpeg

Nesměla jsem se ho dotýkat, nechtěl se mnou mluvit. Jednou, to už byl úplně zesláblý, se se mnou chtěl dokonce poprat. To bylo hrozné, špatně jsem to snášela. Protože nic takového se do té doby nikdy nestalo, měli jsme spolu báječné manželství. Ta sestra mi tehdy vysvětlila, že to tak někdy bývá. Že lidé mají vztek sami na sebe, že se dostali do takového zuboženého stavu, a potřebují to předat někomu jinému. Měl tehdy morfiové náplasti, duševně už nebyl zcela v pořádku.

Lékařka se mě potom jednou ptala, jestli se mnou mluvil o nějakém kufru. Řekla jsem jí, že ano, protože se mě předtím ptal, jestli mám sbalený kufr, a říkal, že mám koupit jízdenky. Lékařka mi odpověděla, že to znamená, že se už odebral na cestu. On skutečně mluvil o tom, že chce jet domů, byl celý neklidný. Uklidnil se až ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že sbalený kufr čeká přede dveřmi a že jízdenky jsou koupené. Že stačí jen odejít.

■ Pozvala jsem jednoho kamaráda ven na čaj. Doma jsem ráno sbalila čajové moře, šálky a darjeeling a vzala je s sebou do práce. Jenže on mi během dne napsal, že nemůže, že dostal otravu jídlem. Já už měla navařenou vodu, všechno připravené, a tak jsem napsala status na Facebook, že půjdu s prvním člověkem, který se bude chtít přidat.

jarvis_586d3991498eab700845f836.jpeg

Napsal mi kluk, kterého vůbec nemám v přátelích. Ještě s takovou divnou profilovkou. Prý jsme se kdysi viděli na jedné akci a máme společné známé. Asi pět minut jsem o tom přemýšlela − většinou s cizími lidmi ven nechodím −, ale pak jsem si řekla: Proč ne? Byl z toho skvělý, inspirativní pokec. Opravdu. Ani chvíli jsem se nenudila. Studuje prvním rokem psychologii a zdá se být hodně otevřený. A umí naslouchat − vnímal všechno, co jsem říkala. Mluvili jsme o Japonsku, o čaji, o Praze, o Pražácích, o hipsterech − vlastně jsme řešili takové různé blbosti, ale zasmáli jsme se. Odešel před pár minutami. Říkala jsem si, že v klidu dopiju, že si třeba ještě někdo přisedne. Dáte si darjeeling?