Dělal práci, kterou většina lidí zná z kriminálních seriálů. Chytal zloděje, kteří vykradli hospodu, byt nebo si přisvojili auto. Osvědčil se a za necelé dva roky mohl přejít z "majetku" na násilnou trestnou činnost. Sebevraždy, podezřelá úmrtí, znásilnění, loupeže, ublížení na zdraví až po vraždu, které se v letech 2010−2012 na Zlínsku udály, vyšetřoval na pozici operativce Daniel Kafka.

"Je to práce v terénu mezi lidmi − většinou ze společenského dna. Chodil jsem po hospodách i do bordelů, občas jsem někomu něco strčil nebo dobil kredit v telefonu, abych získal potřebné informace. Byl jsem pořád potrhaný, protože běžně skáčete po střechách, vykopáváte dveře a s někým se perete," přibližuje svoji tehdejší pracovní náplň svalnatý čtyřicátník s ostře řezaným obličejem. Je to přesně ten typ, který odpovídá všeobecné představě policajta z kriminálky. Pro ni sympatický rodák z valašského Slavičína pracuje i v současnosti, přestože se už skoro pět let pohybuje na vozíku.

Bolero v praxi

Za to, že může i po vážném úrazu působit u policie a nezvedat tam jenom telefony, vděčí filmu Bolero. A také bývalému šéfovi Pavlu Nesvadbovi, který v době Kafkovy nehody postoupil ve služební hierarchii na krajské ředitelství policie ve Zlíně. Byl to on, kdo se spolu s tamním ředitelem zasadil o to, aby mohl jeho bývalý kolega znovu nastoupit.

"Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tehdy viděli film Bolero. Vystupuje v něm policista na vozíčku, hraje ho Jan Potměšil. Důslednou mravenčí prací v archivu pomůže objasnit případ, což je to, co teď tak trochu dělám já. Díky téhle filmové postavě se rozhodli nabídnout mi jinou pozici, původně se mnou totiž počítali na recepci, kde bych zvedal telefony," usmívá se Kafka, když vzpomíná, jak mu jeho bývalý šéf volal a nabídl mu práci na oddělení kriminálních analýz.

"O tom, co dělají, jsem určitou představu měl. Jako operativec jsem s analytiky spolupracoval, když jsem měl hromadu dat stažených z telefonu, z navigací a z počítače a potřeboval jsem je propojit. Na analýze se všechno zpracuje a za dva měsíce přijde výstup třeba jako časový snímek, kde je doložená minuta po minutě v kritické době, nebo v podobě nějakého grafu," líčí kriminalista svoji současnou práci a ukazuje obrovskou plachtu, kde jsou barevnými čarami pospojované hlavičky lidí.

Chodil jsem po hospodách i do bordelů, občas jsem někomu něco strčil, abych získal informace.

"Jsem tam tři roky, ale pořád se učím. Nejde jen o používání počítačových programů, často vyvinutých FBI nebo izraelským Mosadem. Některé kauzy jsou nesmírně složité. Třeba ty spadající pod hospodářskou kriminalitu. Hodně teď frčí kartely, kde se přelévají peníze mezi různě nastrčenými firmami. Vyznat se v téhle spleti vyžaduje zkušenost a erudici," vypráví Daniel, který je ve službách policie už 15 let. Vlastně 13, protože téměř dva roky se léčil po těžkém úrazu.

Ostrá pravá

Stalo se to jednu květnovou neděli roku 2012, když si vyjel na sportovní motorce Suzuki. Nebyla jeho, ale manželky, která se pro silné stroje nadchla. Daniel se staral o údržbu a příležitostně se na motorce o síle 150 koní svezl. V domácnosti měli jen jedno auto, s nímž jezdila manželka na studia do Opavy. Daniel se proto na motorce občas svezl, aby se z Vizovic, kde žil se ženou v domě u jejích rodičů, dopravil do Zlína do práce.

"Byl jsem spíš sváteční jezdec než zapřisáhlý motorkář. Onu neděli jsem se byl projet z Vizovic do Vsetína, což je asi jen 30 kilometrů, ale samá zatáčka. Trasu jsem dobře znal, měl jsem ji projetou tam i zpátky, a to i jako řidič auta. Vzpomínám si, že jsem cestou nepotkal skoro žádný vůz, bylo to kolem oběda." Neštěstí se stalo tři kilometry před Vizovicemi, kde je ostrá pravotočivá zatáčka.

"Jde přes horizont. Až když na něj člověk vyjede, zjistí, jak je useknutá. Věděl jsem o ní, ale asi jsem jel rychleji, než jsem měl, takže mě to vyneslo do protisměru," vybavuje si osudnou chvíli, kdy se bohužel zrovna blížilo na jinak prázdné silnici v protisměru auto. "Bylo mi jasné, že jedu na něj. Prolétlo mi hlavou, že když narazím čelně, nemám šanci přežít. V setinách vteřiny jsem se rozhodl položit motorku na bok a pod brzdící auto doklouzat." V takové pozici se i s motorkou obtiskl o masku vozu. Po nárazu zůstal ležet na silnici, a když otočil hlavu, viděl, jak se na něj řítí další osobák. To už nemohl dělat vůbec nic a jen zavřel oči. Auto nakonec zastavilo čtyři metry od něj.

Přišel za mnou doktůrek jak z Harryho Pottera, na hlavě prošedivělé dlouhé vlnité vlasy a na obličeji lennonky. V ruce držel složku a povídá jen: Back to game.

"Pamatuji si, že jsem se chtěl potom zvednout na nohy, ale už to nešlo. Strašně mě bolela ruka, kterou jsem měl několikrát zlomenou." Dorazila záchranka a hasiči. Zraněný měl pod kombinézou policejní tričko, takže když ho rozepnuli, žertovali, nevěřili mu. Poslední, na co si Daniel vzpomíná, je let záchranným vrtulníkem. Pak už neví nic.

Ale já musím do práce!

Probudil se až o čtyři dny později v olomoucké fakultní nemocnici. "Všude kolem mě blikaly přístroje a v první chvíli jsem myslel, že jsem se ocitl v nějaké vesmírné lodi. Ležel jsem na zvláštní posteli, která byla jen od hlavy do půlky zad, pak nic, ale pod pánví jsem měl kouli, která se pohybovala dopředu a dozadu. Připadalo mi, že spadnu. Přišel za mnou doktůrek jak z Harryho Pottera, na hlavě prošedivělé dlouhé vlnité vlasy a na obličeji lennonky. V ruce držel složku a povídá jen: Back to game."

V následujících dnech se nový pacient střídavě budil a usínal, později ho převezli na "jipku". Teprve tam za ním přišel primář a oznámil mu, že kromě četných zlomenin došlo při nehodě k porušení míchy. "Neřekl mi, jestli to je úplně beznadějné, nebo zda můžu doufat ve zlepšení. Tvrdil, že se to nedá dopředu odhadnout. Měl jsem potrhané míšní kořeny a ani na magnetické rezonanci nešlo poznat, jestli jich z milionu třeba tisíc nezůstalo. Nicméně mi sdělil, že úplně bez vozíku už to nejspíš nepůjde."

Zpočátku si to Daniel nechtěl připustit. "Jak bez vozíku to nepůjde? Já musím do práce!" oponoval primáři a ten za ním poslal psychologa. Jeho slova o neštěstí ale Daniel, napíchaný hadičkami a s maskou na obličeji kvůli poranění plic, moc nevnímal. Běželo mu hlavou, že chodit už nebude a že se s tím bude muset vyrovnat. Anebo taky ne. "Za poslední dva roky jsem dělal všechny sebevraždy na Zlínsku, znal jsem tisíc způsobů, jak to udělat. Kdybych se k tomu rozhodl, stačilo by mi na to 30 sekund," konstatuje věcně, jako by citoval fakta z protokolu.

Devět kilo stačí

O sebevraždě opravdu uvažoval. V Olomouci, kde ho dávali dohromady z nejhoršího, nebyl na konkrétnější úvahy o vlastním konci ještě dostatečně fit. Až po týdnu, když ho převezli do Brna na spinální jednotku, kde se léčí lidé po úrazu páteře, začal přemítat nad neradostnou budoucností. "Říkal jsem si: Jsem sice ženatý, ale nemám děti a ty už asi mít nebudu. Slibně rozjetá kariéra půjde do kytek, vyhodí mě, budu bez peněz. Zůstanu v chátrajícím baráku manželčiných rodičů, kde už nebudu schopen nic opravit. Manželka se na mě za chvíli vykašle a já se jí nebudu divit. Nic dobrého mě nečeká."

Zaobíraje se podobnými vyhlídkami, poslal ženě esemesku ve smyslu, že kdyby se něco stalo, ať se nezlobí. Jenže manželka nelenila a upozornila personál nemocnice. "Zničehonic mě sbalili a odvezli na jipku s nepřetržitým dohledem. Nejdřív jsem nevěděl, co se děje. Vzali mi notebook, tablet a všechny šňůry odstranili, abych na ně nedosáhl. Veškeré nádoby z plastu, nikde žádné sklo. Sekal jsem tam 24 hodin dobrotu a snažil se je přesvědčit, že moje esemeska byla špatně pochopena. Na druhý den svolali lékařské konzilium, a když jsem uspokojivě odpověděl na sérii otázek, převezli mě zpátky," líčí Daniel opatření ze strany nemocnice, která ovšem v jeho případě nemohla být dostatečná.

"Když jsem po dvou měsících odjížděl, říkal jsem jim, že kdybych to chtěl udělat, použiji šňůru, která slouží k ovládání polohovací postele. Omotal bych si ji kolem krku a sesunul se z lůžka. Udusil bych se, protože na to stačí zatížit krk asi devíti kily, což odpovídá váze hlavy," uvádí zkušený kriminalista znalost, kterou tehdy naštěstí nevyužil.

Sebevražedné plány ho později přešly, a to hlavně díky ujištění tehdejšího šéfa Pavla Nesvadby, že místo po návratu se pro něj najde. I když kvůli fyzické způsobilosti, nebo spíš nezpůsobilosti už nebude sloužit přímo u sboru, ale stane se z něj občanský zaměstnanec. Na tom ale Danielovi v tu chvíli nezáleželo. "Byl to pro mě startovací impulz. Věděl jsem, že se mám kam vrátit a že nebudu ve čtyřiceti letech ležet doma a koukat do stropu."

Zase u kriminálky

Do zaměstnání znovu nastoupil po roce a půl, v únoru 2014. Vracel se s obavami. Nebyl si jistý, jestli práci analytika zvládne, a bál se také toho, jak ho kolegové přijmou. Jestli pro ně nebude jen "ten na vozíku, co má tlačenku". Sebevědomí mu dodávalo, že na nové místo nepřicházel jako zelenáč. U policie sloužil už od roku 2001. Nejprve působil osm let na cizineckém oddělení, později pracoval jako zmiňovaný operativec.

"Práce pro mě byla vším. Proto jsem ani neměl děti, nikdy na to nebyla vhodná doba. U kriminálky to chodí tak, že je člověk pořád na telefonu. Na rodinné oslavě nebo na srazu s kamarády jsem vždycky strávil nejvýš hodinu a musel zase někam jet. Nebo jsem byl třeba týden někde nasazený v utajení a nesměl ani telefonovat. Neholil jsem se, nemyl, abych zapadl do prostředí," popisuje Daniel hektické roky.

Jeho zkušenosti z terénu se mu ale na současné pozici hodí. "U nás na zlínské kriminálce to chodí tak, že na místo činu jede i analytik a koordinuje si, co všechno tam zabezpečit. Dohlíží třeba na to, že počítač se nesmí vypínat, protože se některá data ztratí, nebo že telefon je potřeba dát rychle pod nabíječku." Asistence na místě činu je jediný úkon, při němž Daniel pociťuje svůj handicap. "Málokdy se dostanu s vozíkem dovnitř. Dneska už ale můžu být přítomný díky on-line kamerovému přenosu a radit na dálku, co všechno zajistit. Sníží se tak pravděpodobnost, že se zapomene na něco, co už nejde zpětně dohledat."

Na vysvětlenou uvádí kriminalista případ záhadné "smrti v zamčeném pokoji", kde se na první pohled zdálo, že oběť zemřela v noci ve spánku. Až při pitvě se ukázalo, že byla uškrcena. Když se na místo činu policisté vrátili za tři dny k důkladnějšímu ohledání, místnost už byla kompletně uklizená. Prohlídka počítače oběti nicméně naznačila, jak mohlo k úmrtí dojít. "Zkoušel jsem se v kanceláři uškrtit ručníkem přivázaným k topení. Důkazy ani svědectví ale nemáme, a případ jsme museli odložit."

Tady parkuje pan Kafka

Zatímco Danielovu "přítomnost" na místě činu lze vyřešit virtuálně, jeho pobyt v kanceláři bylo potřeba vyřešit reálně. Krajská kriminálka ve Zlíně sídlí v baťovském šestiposchoďovém domě se dvěma výtahy, přičemž kancelář analytického oddělení je ve čtvrtém patře. "Budovu jsem znal a věděl jsem, že úplně bezbariérová není. Ale týden předtím, než jsem znovu nastoupil, jsem si vyzkoušel cestu od auta až po zajetí ke stolu."

Nadřízení vyšli budoucímu zaměstnanci se specifickými potřebami vstříc. Když jim oznámil, že by potřeboval parkovací místo co nejblíž vchodu, kde byla místa vyhrazená pro vedení, za tři dny byl na zemi namalovaný vozík a u něj zapíchnutá značka. Daniel si potom vyzkoušel, jestli budovou, v níž jsou všude na dveřích mříže, dokáže projet. S trochou obratnosti to šlo bez problémů, ale až v kanceláři zjistil, že nezajede s vozíkem pod stůl. To však vyřešila drobná úprava nábytku.

Do práce dnes dojíždí z Kroměříže, kde koupil byt vyhovující jeho potřebám. Vztah s manželkou nakonec nevyšel, rozešli se po dohodě. Daniel si našel přítelkyni, potkal ji v rehabilitačním ústavu v Hrabyni, kde pracovala jako ošetřovatelka. Plánují rodinu.

"Po úrazu jsem začal přemýšlet jinak. Dříve jsem žil v neustálém stresu a shonu. Dnes vím, že nemá smysl pachtit se za osobním úspěchem, za kariérou. V životě je hlavní něco tady po sobě nechat. Teď mi stačí, když nějaký případ dopadne u soudu. Pak vidím, že to má smysl," přehodnotil svůj životní i pracovní přístup.

Toho, že dostal v zaměstnání znovu šanci, si nicméně velmi cení. "Měl jsem štěstí, že ke mně byli lidi z vedení vstřícní, mohli se na mě vykašlat, vždyť to ani nebyl pracovní úraz," uvědomuje si zřejmě jediný kriminalista na vozíku v republice. Rád by k zaměstnávání handicapovaných motivoval další instituce a firmy. Kývl proto na spolupráci s nadačním fondem Srdcerváči pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Na svém příkladu chce ukázat, že mohou plnohodnotně pracovat.

"Když jsem ležel v nemocnici v Brně, byl za mnou vozíčkář z jakési nadace a vedl řeči o tom, že paraplegikům nezbývá než dělat internetové stránky. Musím říct, že mně to tenkrát na optimismu nepřidalo. Chtěl bych postiženým ukázat, že i když je to na začátku těžké a člověk přemýšlí o lecčems, handicap nemusí být konec dosavadního života," zamýšlí se na závěr Daniel Kafka.