Emoce, tajemství, fantazie, sny i realita – to všechno se mísí v tvorbě Lény Brauner, drobné světlovlásky s velkými ambicemi a pozorovatelským talentem. "Necítím se být ve škatulce umělců. Jsem tvrdohlavý a cílevědomý člověk, který si dělá, co chce, co ho baví a činí ho šťastným," říká samozřejmě.

Několik let nepřetržitě nosila liščí ocas připevněný na šatech a šokovala jím kolemjdoucí, experimentuje s tetovacím strojkem a o svých obrazech říká, že se jí nelíbí. Alespoň ne déle než hodinu a půl. A každý její počin je tak trochu hazardem s lidskou reakcí.

Léna Brauner se nedávno vrátila z Bali, kde trávila Vánoce a pracovala: na vůbec první kolekci ilustrací pro vznikající dětskou knížku Kateřiny Maďarkové. "Je o asistenčním jednorožci, který pomáhá rozvíjet dětem fantazii, když jí mají nedostatek, jsou lapené rychlým systémem okolního světa a ztrácejí dětskou hravost," vysvětluje pětadvacetiletá výtvarnice.

Nedojedený moučník je umělecké dílo

Kreativitu a vztah k umění má v genech: její otec je zručný všeuměl, který se vyzná v práci se dřevem a interiérem budov, matka i dědeček jsou herci. "Moje sestra je politička a jde trochu jiným směrem," usmívá se Léna Brauner, která se umění věnovala odmalička.

Jako pětiletá holčička mívala noční můry a kresba představovala způsob, jak se s nimi vyrovnat. "Byla to taková vlastní arteterapie, díky které jsem si skvěle vykreslila ruku," vzpomíná.

O tom, že se bude živit právě výtvarným uměním, rozhodlo až setkání v petřínském parku. "Seděla jsem na trávě a malovala si nějaká strašidla, když ke mně přišel jeden pán s tím, že chce můj výkres seriózně koupit. Tak oukej, šest tisíc, řekla jsem drze. A on se za chvíli vrátil s penězi," vypráví výtvarnice.

Léna Brauner

Výtvarnice Léna Brauner. Foto: Jan Mudra HN, Prostory: Vnitroblock

S nadsázkou by člověk řekl, že na světě snad neexistuje materiál, kterým Léna Brauner nezkoušela malovat. Jak sama říká, používala všechno možné, co mělo nějaký pigment: pampelišky, vlastní krev, popel z cigaret, lógr i zbytky nedojedených moučníků. Věnuje se i živé tvorbě – live paintingu –, jejíž průběh sdílí na sociálních sítích.

"První výtvor z dortu vznikl v brněnském podniku SKØG Urban Hub, dal mi k němu impulz Petr (Petr Pufler, přítel Lény Brauner, který jako designér pracuje se světlem a říká si Světlonoš; pozn. red.). Řekla jsem si, proč ne, z toho by mohl být hezký virál. Zabere mi to deset minut, akorát než mi slehne dezert," směje se a dodává, že nejlépe se jí kreslí přímo na talíř ze zbytků čokolády a tmavého ovoce.

Nejlepší módní doplněk? Pravý liščí ocas

Pět let jí dělal společnost skutečný liščí ocas, pečlivě přichycený "sychrhajskou" na každé oblečení, které si zrovna chtěla vzít na sebe. Také ve snových obrazech Lény Brauner se lišky dříve objevovaly víc než jiná zvířata, o žádnou posedlost prý ale nejde. "Nebyla to obsesivní porucha, lišky nijak ráda nemám," vyvrací mladá autorka. Ocasem prý chtěla šokovat. "Potřebovala jsem, aby si mě všimlo publikum. Zkoumala jsem tak reakce lidí na ulici. Z osmdesáti procent byly velmi negativní, působila jsem jako úplný magor. Z prvotní nesnášenlivosti jsem se ale dostala do povědomí jako ta s ocasem."

I když ji ocas po nějaké době začal hrozně štvát, nevzdala se ho a ve svém sociologickém experimentu pokračovala dál. "Chtěla jsem dosáhnout toho, aby mi naprosto nezáleželo na tom, co si o mně myslí okolí. Na tom si velmi zakládám. Experiment se povedl," říká spokojeně.

Největší inspirací pro tvorbu jsou jí prý měnící se emoce. Pozoruje lidi v kavárně nebo na ulici – jejich jednání a vzájemné rozhovory, to, jak se jim během krátké chvíle mění nálada i celkové rozpoložení.

Chlupy jsou pro mě výzva

Po delší době spěje k úspěšnému rozjezdu i její tatérská záliba. "Legislativně už jsem v tomto směru úplně vyřízená, ale nebudu tetovat, dokud k tomu nebudu mít vhodný prostor. Nikoli však přímo studio, protože nechci být čistě jen tatérkou. Se Světlonošem (přítel Petr Pufler, pozn. red.) se poohlížíme po něčem, kde budeme žít i pracovat zároveň. Na tom to celé stojí a padá." Takové místo by prý mohlo vypadat podobně jako kreativní hala Vnitroblock rozdělená do loftového bydlení a dílny.

Právě v holešovickém Vnitroblocku malířka a ilustrátorka v současnosti vystavuje. "U mě to vždy probíhá tak, že si vyhlédnu prostor, domluvím s majiteli termín a nemám v ruce absolutně nic," vysvětluje. Pro současnou výstavu tak například vzniklo pět obrazů během noci před vernisáží.

Vystavovaná díla se tak vždy vážou k momentálnímu proudu myšlenek Lény Brauner a propojuje je jedno téma. Ve Vnitroblocku se sešly obrazy, na kterých se objevuje mužská povaha přenesená do podoby zvířete v kontrastu s ženským elementem. "Líbí se mi ženy a chlupy pro mě byly výzvou. Snem každého malíře je totiž pokořit oblaka, vodu a chlupy," vysvětluje Léna Brauner a pomalu vyfukuje dým ze své elektronické cigarety. 

Nerada však o svých obrazech mluví konkrétně, protože miluje, jak si je každý interpretuje po svém. Většina žen, které snově shlížejí z pláten, je jí podobná a díla působí tak trochu jako autoportréty. "Je to tím, že jsem nevystudovala nic, co by mi pomohlo objevit techniku portrétu. Proto se do všech tváří promítá můj archetyp, má vibrace. Všichni vibrujeme," uzavírá zamyšleně.

Léna Brauner

Výtvarnice Léna Brauner. Foto: Jan Mudra HN, Prostory: Vnitroblock