Od našeho zpravodaje v USA – Když předstoupila před plné, vestoje aplaudující kino Kholoud Helmi, syrská aktivistka a hlavní protagonistka dokumentárního snímku Cries from Syria, musela dlouho čekat, než se potlesk utiší. Jako by diváci světové premiéry nového filmu ruského režiséra Jevgenije Afinejevského na festivalu Sundance netleskali jen filmu a jí, ale i proto, že právě přečkali dvě hodiny výjevů z pekla.

"Je to opravdu traumatizující, stále se třesu," říká Helmi v rozhovoru pro HN ještě hodinu poté. Film, který se dočkal celkem tří potlesků vestoje a který se z většiny sestává z drsných autentických záběrů z válkou zmítané Sýrie, přitom vznikl z velké části v Praze.

"Režisér na nás dostal kontakt, potkali jsme se, nás to zajímalo, došlo k nějaké symbióze," komentuje vznik koprodukce jeden z výkonných producentů Tomáš Srovnal ze společnosti Cinepost, která zajistila výrobu a postprodukci filmu. "Nebyla to běžná zakázka, ale opravdu jsme se tomu projektu půl roku věnovali a dali jsme tomu hodně energie nad rámec naší normální práce."

Intenzivní půlroční spolupráce zahrnovala třídění a "přechroupání" neuvěřitelného množství záběrů, které natočili přímo syrští občané či novináři.

"Sběr trval mnoho let, lidé si ty záběry kopírovali a sbírali a režisérovi se tak například podařilo získat harddisk, kde bylo kolem 20 tisíc souborů," přibližuje výrobní proces Srovnal. "A začala neuvěřitelná agenda, protože soubory byly pojmenované v arabštině a byly v podivných formátech, neboť byly mnohdy točené zastaralou technikou."

V Praze se překládalo, čistilo, stříhalo a režisér zatím jezdil dál po Evropě i po světě, kde natočil takřka stovku rozhovorů.

"Jde o výpravu na nejtemnější stranu lidskosti. Rekonstruovali jsme nejtemnější stránky syrské historie," přidává se k rozhovoru režisér Afinejevskij, též stále plný emocí. A začne vyprávět celý příběh.

"V mém předchozím filmu Winter on Fire pojednávajícím o ukrajinské revoluci se objevila vlajka syrské revoluce. Ta souvislost mě zaujala a dále jsem ji chtěl rozvinout," hovoří Afinejevskij o úplných začátcích. "Po dokončení snímku jsem začal vnímat množství evropského zpravodajství o uprchlické krizi. Zajímalo mě, co celou tu krizi odstartovalo."

Film Cries from Syria obsahuje množství scén, z nichž mrazí. Osudy dětí brutálně mučených Asadovým režimem jen proto, že něco napsaly na zeď, dokládají autentické záběry, v jiných scénách děti trpí po útocích chemických zbraní či v ulicích syrských měst zdánlivě nevzrušeně hovoří o tom, jak se živí plevelem a jak dennodenně čelí smrti.

"Všechny byly vytrženy z vlastního dětství rovnou do dospělosti. Právě se narodily, a už jsou z nich dospělí," komentuje režisér, co zažil při natáčení, během nějž kromě celé Evropy zcestoval svět od Libanonu přes Turecko až po Sýrii. A dodává: "Máme spoustu mnohem děsivějších záběrů, věřte mi. Hledali jsme rovnováhu mezi hrůzami a mezi věcmi, které by všichni lidé měli vidět."

A to se podařilo. Afinejevskij umí syrové scény uspořádat do srozumitelného, emotivního a sdělného celku, podobně jako v předchozím snímku Winter on Fire, za nějž si vysloužil nominaci na Oscara. Do novinky o syrské revoluci nazpívala závěrečnou píseň Cher a práva na něj koupila stanice HBO, která film odvysílá 13. března. "Je dobře, že se takto důležitý film dostane rychle do světa," poznamenává producent Srovnal.

Ve čtyřech kapitolách vypráví snímek Cries from Syria příběh země od revoluce přes utrpení z rukou režimu Bašára Asada, IS, ruských jednotek až po utrpení na cestě milionů běženců do Evropy. Je ve všech ohledech velmi osobní, postavený na mnoho let budované důvěře mezi filmařem a jeho protagonisty a autory záběrů. "Ti lidé nechtějí otevřít svá srdce komukoli. Pomohl mi fakt, že jsem natočil film o ukrajinské revoluci a rozšířil tak informace o ní do světa," poznamenává Afinejevskij.

"Když vám řeknu svůj příběh, vcítíte se do něj," přibližuje syrská aktivistka Helmi, proč věří, že by jejich film mohl fungovat lépe než běžné zpravodajství. "A když uvidíte i záběry, je to, jako byste vše prožili se mnou. Fakta v médiích jsou jen čísla. Ze zprávy, že byly zabity stovky lidí, si žádný pocit neodnesete. Jevgenij si však vždy vybral příběh jednotlivce, vybral si příběh jednoho konkrétního dítěte, které mučil Asadův režim a které vyrostlo a stal se z něj člen syrské osvobozenecké armády."

Jako alternativu k žurnalistice vnímá v dnešní době roli dokumentárního filmu i režisér. "Je rozdíl vidět celý příběh, nebo jen krátký zpravodajský spot," podotýká. "My chceme tu složitou skládanku rozplést a reflektovat. Aby svět mohl porozumět."

V Evropě či v Americe podle něj často bereme některé věci samozřejmě. "Svobodu slova, lidská práva či důstojnost bereme jako danost. Ale tam lidé hladoví a žijí z minuty na minutu. Od nich se lze hodně naučit."

Když skončila premiéra filmu, čekalo na diváky jedno překvapení. Přes Skype přímo ze Sýrie popsal aktuální atmosféru v zemi další z protagonistů snímku, novinář Hadi Al-Abdullah. "Nic se nezměnilo, jedinou novinkou je čekání, kdo bude další nový nepřítel," pronesl.

V atmosféře aktuálního prezidentského zákazu přijímat ve Spojených státech občany z muslimských zemí včetně Sýrie a po dvou hodinách sledování, jakým druhům utrpení musel v průběhu let syrský lid čelit, nemusel říkat nic navíc.

"Rozumím obavám Evropanů z uprchlíků, lidé vždy mají strach z něčeho, co je jiné, z jiné kultury či jazyka. Ale vadí mi, že neexistuje nějaký program, jak oba světy spojit," poznamenává Syřanka Helmi, která by se sama ráda vrátila domů, kdyby to bylo jen trochu možné.

"Žiji v Turecku a často slýchám, že můžeme za ekonomický pokles," dodává. "A také to, že jsme zbabělci, neboť jsme prchli, že je lepší zůstat a umřít jako statečný člověk. Lidé však neprchli okamžitě. Zůstávali, dokud to jen trochu šlo."

Na Sundance letos o Sýrii pojednávalo hned několik dokumentů, soutěžní titul Last Men in Aleppo tu vyhrál cenu za nejlepší mezinárodní dokument. Všechny měly podobný záměr jako film Cries from Syria, uvedený v nesoutěžní sekci význačných dokumentárních premiér.

"Můj hlavní cíl byl vyvolat porozumění a soucit," říká režisér. "Vyprávět příběh Syřanů, příběh o hledání dočasného přístřeší. Všichni se chtějí vrátit domů. A jak se říká, není žádný domov jako domov."

A závěrem podotýká: "Svět tyto věci musí vidět a poučit se z nich. Vidět, co vidí oni. Tak lze porozumět bolesti. Protože jejich jedinou volbou je zemřít mučením ve věznicích či zemřít při bombardování v ulicích. Proto se snaží najít jinou cestu, zachránit své děti a uprchnout, najít dočasný úkryt. Je třeba porozumět tomu jednání, které je nutí nechat vše za hlavou a jít, vyrazit do neznáma."