Mám rád Itálii a poměrně často pracovně zavítám do Milána, kde absolvuji dnes již nostalgické "kolečko" Duomo, Via Monte Napoleone a přilehlé uličky. Galerii Vittoria Emanuela si pokaždé nechávám nakonec. Důvodem mé návštěvy tohoto nejvyhledávanějšího obchodního centra Milána však opravdu nejsou obchody věhlasných značek.

Na terase restaurace Biffi, odkud mám volný výhled do galerie, si objednám své tradiční prosecco. Kypí zde život. Celý prostor je průchozí a velká část místních i návštěvníků tohoto faktu hojně využívá. Při troše soustředění, kdy ze svého vnímání odfiltruji turisty, začnu vnímat procházející pány elegantního vzezření, muže oblečené stylem, který mi před pětadvaceti lety učaroval.

Je označován různě. Jsem však přesvědčen, že jej nic nedokáže vystihnout lépe než vlastní italské pojmenování − "la bella figura". Nejčastěji bývá spojován se snahou o dosažení maximální vnější estetiky a krásy, já jej vnímám jako svébytnou životní filozofii, styl a postoj, který vyúsťuje ve velmi osobitý projev. Základem je snaha o dosahování vnitřní krásy jednotlivce, s níž ta vnější je v harmonii.

Italové obecně kladou značný důraz na individualitu, chtějí být sami sebou, dokázat svou důležitost. Tímto cítěním je na cestu životem vybavily jejich matky a rodiny. O eleganci Italové usilují ve svém oblékání i v životním stylu. Zdejší muž považuje za naprosto přirozené, že o sebe pečuje a dbá. Zároveň si na svém vzhledu jednoznačně zakládá.

Je zábavné sledovat tu nepřebernou škálu vizáží a osobitosti. Jedno je jim vlastní − bez ohledu na pojetí jsou v drtivé většině vkusné. "Signori" hrdě se nesoucí prostorem s neuvěřitelnou lehkostí kombinují materiály, struktury, barvy a střihy… Fascinující disciplínou jsou pak jejich doplňky: obuv, ponožky, opasky, vázanky, kapesníčky, šály a aktovky.

Jak píše Bernhard Roetzel ve své knize Opravdový gentleman, elegance italského obleku spočívá v lehké, měkké látce, jeho kvalita zase v barvě a dezénu a jeho vytříbenost ve střihu a prvotřídním zpracování. Italský oblek je navíc rekvizitou italské tradice "passeggiata", onoho "potloukání se", kdy muž prostřednictvím elegantního obleku dokazoval konkurentům ve svém oboru skutečný či smyšlený blahobyt.

Z barev obleků, které se mi míhají před očima, převládají veškeré myslitelné odstíny modři na strukturách, případně v jemném proužku nebo kostičce. K dalším oblíbeným variantám zdejších právníků, bankéřů a byznysmenů patří odstíny šedé, případně kombinace šedé a modré. U mladší generace lze zahlédnout i obleky, případně kombinace sak a kalhot ve výraznějších barvách a vzorech, například kombinaci hnědé a růžové.

Doplňují je bílými, modrými, růžovými a fialovými košilemi, od jednobarevných po jemně vzorované. Převládá užití plného límce s vyšším stojáčkem a široce rozevřenými špičkami převěsu, který se skvěle vyjímá v charakteristických tvarech klop a dá vyniknout nezbytné vázance. Její barevnost a vzor dotvářejí osobnost uživatele. Překládané manžety s manžetovými knoflíčky jsou takřka standardem. Nikdy nechybí kapesníček, elegantně vyskládaný v horní kapsičce saka.

Protože veškeré dění sleduji vsedě, mám možnost vnímat specifickou úzkou střihovou linii a délku kalhot, jež vybízí k barevným hrátkám s ponožkami a plejádou obuvi, již tito italští pánové s oděvy kombinují. Lze tak spatřit veškeré myslitelné varianty polobotek a mokasín v hnědé, černé, bordó, sem tam se mihne červená, zelená nebo lila. Protože přístup italských mužů k botám je stejný jako k oděvům, je to veskrze radostné pozorování.

Máte-li stejně jako já rádi život a pokud vás baví reálná "móda ulice" v milánském duchu, vřele vám doporučuji zajít si právě do Galerie Vittoria Emanuela na skleničku prosecca. A věřte mi, nezůstane u jedné… Alla salute! 

Autor obléká významné muže v Evropě i v Severní Americe.