Na první pohled může osm oscarových nominací pro americký film Moonlight, který dnes vstupuje do českých kin, vypadat jako gesto politické korektnosti. Jako by akademici reagovali na kampaň z posledních dvou let, jež kritizovala nominace výhradně pro herce bílé pleti. Komorní drama Moonlight, které natočil černošský režisér Barry Jenkins, ale bez ohledu na to patří k nejlepším americkým snímkům loňského roku. A výkony hned několika afroamerických herců v něm jsou vynikající.

Do tří kapitol rozčleněné drama, které již získalo desítky cen včetně Zlatého glóbu za nejlepší snímek, přibližuje tři etapy ze života černošského gaye − jeho zážitky z dětství, dospívání a dospělosti.

S některými postavami se zamlklý Chiron setkává ve všech třech fázích života, některé se objeví pouze v jediné. Skokově strukturované drama přitom zaznamenává proměnu plachého šikanovaného dítěte, jež se toulalo po feťáckých doupatech na předměstí Miami, v "tvrďáckého" dealera drog ověšeného zlatým řetězem maskujícím dávné křivdy a jizvy.

Ačkoliv hlavním tématem filmu je homosexualita v mužském prostředí, které takovou jinakost považuje za nepřijatelnou slabost, na ploše necelých dvou hodin se odvíjí příběh mnohem univerzálnější.

Film Moonlight nevypráví pouze o chudobě, drogové závislosti, disfunkční rodině, hledání sexuální identity či o nesnášenlivosti, ale také o dospívání, osamělosti, odpuštění a lásce. Tedy o tématech, jež jsou blízká každému člověku bez ohledu na barvu pleti, pohlaví či sexuální orientaci.

K sugestivnímu vyznění intimního příběhu, který se zříká laciného moralizování nebo útočení na city, přispívá autentické a vizuálně podmanivé zobrazení černošských čtvrtí na periferii. Každá kapitola odlišně pracuje se světlem, kontrastem i barvami, neboť režisér Jenkins chtěl, aby každá ze tří částí snímku vypadala, že ji kameraman James Laxton natáčel na jiný filmový materiál.

Proměnlivou náladu příběhů zdůrazňuje působivá hudební složka Nicholase Britella, jež se rozprostírá od orchestrální hudby po hip hop.

Drama vzniklo podle částečně autobiografické divadelní hry In Moonlight Black Boys Look Blue (V měsíčním světle vypadají černí kluci modře). Jejím prostřednictvím se americký dramatik Tarell Alvin McCraney vyrovnával se smrtí matky, která zemřela na AIDS. Prostředí a téma divadelní hry byly velmi blízké i režiséru filmu Barrymu Jenkinsovi. Také on vyrůstal v miamské chudinské čtvrti, do níž je příběh částečně zasazen, a stejně jako dramatik měl v rodině zkušenost s drogovou závislostí.

Film

Moonlight
Režie: Barry Jenkins
Aerofilms, česká distribuční premiéra: 23. února

Tyto vzpomínky se v Moonlightu soustřeďují v postavě hrdinovy matky, kterou ztvárnila na Oscara nominovaná herečka Naomie Harrisová, jinak známá jako půvabná Eve Moneypenny z posledních dvou filmových bondovek. Její emocionálně vyhrocená postava v Moonlightu, stále více zdevastovaná crackem, požaduje zcela jinou řeč těla, mimiku i práci s hlasem než bondovky Skyfall či Spectre.

Druhou hereckou nominaci na Oscara získal Mahershala Ali, v Moonlightu představitel drogového dealera, který se hrdiny ještě jako dítěte ujme a stane se takřka jeho náhradním otcem. Hlavního protagonistu pak ve snímku přesvědčivě a přitom zcela civilně ztělesnili tři různí herci − Alex Hibbert, Ashton Sanders a Trevante Rhodes. Přestože se snaží neimitovat jeden druhého, díky přesnému režijnímu vedení lze uvěřit, že ztvárňují tutéž postavu v různých fázích života.

Není podstatné, kolik nominací drama Moonlight v noci z neděle na pondělí při udílení Oscarů promění. Na filmu je cenné, že sice prozkoumává důvěrně známé stereotypy, činí tak ale neotřelým, nejednoznačným, empatickým a místy nečekaně poetickým způsobem.