Nyní je naším národním sportem biatlon," napsal nedávno Jindřich Šídlo ve svém sloupku ve slovenském deníku Sme. Myslil to ironicky. "Ano, sport, který ze všeho nejvíc připomíná sokolovské závody branné zdatnosti nebo rusko-finskou válku. Avšak Češi ho právě teď milují až bláznivým způsobem." A připomíná, že v roce 2002 se stejnou vášní řešili v hospodě otáčky vítězného skoku Aleše Valenty.

Dovolím si oponovat. Tohle srovnání je hodně kulhá, skok Aleše Valenty byl považován vždycky za zvláštnost, za jakýsi výstřel do tmy patřící spíše do cirkusu nebo na exhibice. Považte, je to zimní sport, který se trénuje v létě, kdy se skáče do bazénu, protože jinak by hrozilo zmrzačení. Pro Čechy měl Aleš Valenta kouzlo v tom, že šlo o teprve druhou zlatou medaili, kterou kdy našinec na zimní olympiádě jako jednotlivec získal: tím prvním byl Jiří Raška v osmašedesátém, když v Grenoblu zvítězil ve skocích na lyžích. V roce 1970 se přišlo na Rašku do Vysokých Tater, kde se konalo mistrovství světa, podívat 100 tisíc diváků, Ota Pavel pak v roce 1974 napsal slavnou Pohádku o Raškovi.

Drama do poslední rány

Za to, že je biatlon u nás tak populární − přitom ještě před deseti lety zajímal jenom opravdové sportovní fajnšmekry, kteří se stejnou vášní sledují na sportovních kanálech šipky nebo americký fotbal nebo cokoliv, co zrovna dávají −, může shoda několika okolností. Každá z nich je však stejně důležitá.

Biatlon má přehledná pravidla, zajímavou skladbu závodů a jeho velkou předností je jeho dramatičnost, neboť výsledek se nedá předpovídat, dokud se neodstřílí poslední zásobník. Triumf i prohra jsou neustále ve hře. Kamery nám názorně ukazují v detailech terčů, jak blízko či daleko byl úspěch. Můžeme to považovat za metaforu naší existence. Jako každý moderní sport je biatlon produkt, který se musí umět naservírovat, aby byl lehce poživatelný, stravitelný, atraktivní.

V Česku jej popostrčil dopředu zájmu Jiří Hamza, manažer, o němž jsem přesvědčen, že když se pustí do jakéhokoliv sportu, tak vystoupá nahoru. Když se věnoval ženskému basketbalu, Česká republika zvítězila na mistrovství Evropy a brněnské Žabovřesky, klub, který založil, vyhrály Euroligu, nejprestižnější soutěž v Evropě.

Vzpomínáte si na kolovou? Jeden z nejdivnějších sportů − kříženec cyklistiky a halového fotbalu − byl v normalizačním Českoslo­­vensku každou chvíli v televizi.

Jako šéf biatlonového svazu přivedl do Nového Města, kde vybudoval arénu, jaká nemá jinde obdoby, Světový pohár i mistrovství světa. Hlavně se mu povedlo do ní přivést fanoušky, kteří svým entuziasmem předčí i ty německé, kteří donedávna neměli v biatlonovém světě co do zanícení konkurenci.

Fandí jich i 35 tisíc, což je víc, než u nás přijde na hokej nebo na fotbal: jednak tyhle sporty tak velký stadion nemají, jednak by jej prostě svými fanoušky nenaplnili, protože hokej ani fotbal už moc netáhnou (když hrála vloni na podzim fotbalová reprezentace v Mladé Boleslavi, remízu s Dánskem vidělo na vlastní oči 1763 lidí).

Souboje na divadelní scéně

Na jaře roku 2016 namaloval Ivan Komárek obraz Biatlonistky. Pravděpodobně je to dosud jediný obraz, který s touto tematikou vznikl, v Česku bezpochyby. Nevidíme jim do tváří, na sobě nemají oblečení ani flinty, ale přesto vystihuje jeden z důvodů, proč se v jeden čas u televize sejde bezmála milion lidí. Ivan Komárek, přední český malíř, to vyjádřil bez jakýchkoliv stíracích manévrů. Češi zapáleně fandí biatlonu, ale svou přízeň věnují především biatlonistkám, které nejenom že mají lepší výsledky než muži, ale ony při sportování skvěle vypadají. V okamžiku, kdy na podložce vleže zaujmou střeleckou polohu, se leckomu zatají dech, protože většina biatlonistek jsou hezké mladé dámy ve vynikající kondici.

jarvis_58c14600498e5bf801e28cba.jpeg
Ivan Komárek: Biatlonistky; akryl na plátně, 105 x 145 cm
Ilustrace: Ivan Komárek

Jistě, to samé platí určitě také o sjezdových lyžařkách, jenže jejich půvab si můžeme jenom domýšlet, neboť jim kvůli helmám nevidíme do tváře. V biatlonu však sledujeme obličej sportovkyň při střelbě v detailu, každý jeden nádech, vidíme jim do očí − a tenhle kontakt bývá dlouhý 30 vteřin, někdy je kratší, někdy delší, navíc se děje opakovaně. V jejich tváři se odehrává koncentrace, nervozita, radost, zklamání, odlehčení, naděje, je to svého druhu divadelní scéna, jež se odvíjí podle toho, kolik terčíků bylo sestřeleno a kolik jich zůstalo.

Ještě před deseti lety zajímal biatlon jen opravdové sportovní fajnšmekry, kteří se stejnou vášní sledují v televizi třeba šipky.

V tomto ohledu nemá konkurenci Gabriela Koukalová. Je hezká, ale jenom na přirozenou krásu se nespoléhá. Tato absolventka umělecké školy se dokáže nalíčit tak dokonale, že přes enormní úsilí vyvinuté na trati, kdy předbíhala jednu soupeřku za druhou, v cíli vypadá, jako by ji teprve čekala interesantní společenská akce.

Rovnou by mohla jít na ples, náušnice patří k její pohotovostní výbavě. Ale na trati nechá duši, je schopná dotáhnout i zdánlivě beznadějnou ztrátu. Rve se!

Když hovoří, tak nepoužívá fráze, ale bývá upřímná a dokáže být sebekritická. Nejde jí jenom o sebe, zdá se, že úspěch ve štafetě staví kolikrát víc než vlastní vítězství. Je přátelská. A angažovaná. Otevřeně kupříkladu vystupuje proti nesportovnímu podvádění formou dopingu nebo se netají výhradami vůči českému prezidentovi. Někomu se to zajídá.

Podle představitelů olympijského hnutí by sportovci zásadně neměli vyjadřovat svoje politicky zabarvené názory, přitom sport je už od dob berlínské olympiády v roce 1936 zneužíván jako nástroj propagandy. Sportovní byrokraté − nebo "bafuňáři", jak se jim přezdívá − mají za to, že závodníci by měli být drženi na řetězu jako nesvéprávné bytosti a pouze držet krok. Hvězdy jsou jiné.

Gabriela Koukalová naplňuje ideál kalokagathie, jeden z největších odkazů, jaký nám antická kultura přenechala. To znamená, že člověk se má rozvíjet po duševní i fyzické stránce. Jak si povšiml Juvenalis, když prohlásil za "žádoucí, aby ve zdravém těle byl i zdravý duch". Jsou lepší závodnice, jako třeba Laura Dahlmeierová, ale Koukalová má hvězdnou auru, s níž se musíte narodit a kterou je obdařen už jen Jaromír Jágr: ten se však pohybuje v jiných sférách.

Být nejlepší! A je jedno v čem

Jindřichu Šídlovi připomíná biatlon zimní válčení mezi Finy a Rusy, ale berme to jako nadsázku. Spousta sportů, mimo ty klasické, jako jsou atletika, plavání nebo cyklistika, byla převzata z bojišť, takže se zápasí a střílí (do různých terčů) vcelku běžně, dá se říct od nepaměti, protože se v průběhu dějin přišlo na to, že je to lepší než se utkávat natvrdo na válečných polích. Řada sportů je ve své podstatě − jemně řečeno − velmi podivná.

Vezměte si basketbal, v němž je po aktérech vyžadováno prohazování bezedného koše balonem, a v ničem si s ním nezadá lední hokej, kdy se po ledové ploše zběsile nahání hokejkami knedlík ze surové gumy. Ve fotbalu se nesmíte dotknout míče jinak než nohama, trupem či hlavou a hráči po každém kontaktu s protivníkem sténají bolestí a jsou odnášeni na nosítkách za postranní čáru. V ragby se zase v určité fázi utkání do sebe zaklesnou obrovití chlapi, tělo na tělo, a tlačí na sebe s takovou vášní, že to někdy až budí rozpaky: jen těžko si představím, že to někdo provozuje s radostí.

Jenže také v těchto preferencích platí, že proti gustu žádný dišputát. Vzpomínáte si na kolovou? Jeden z nejdivnějších sportů − kříženec cyklistiky a halového fotbalu − byl v normalizačním Československu každou chvíli v televizi. Jan a Jindřich Pospíšilovi se stali dvacetkrát mistry světa, jenže ve sportu, který se pěstoval na jakési úrovni sotva v šesti zemích… Objímali se, skákali radostí. Myslím, že jim za to Gustáv Husák udělil Řád práce. Zdá se mi pro tehdejší dobu příznačné, až přízračné, jaká pozornost se kolové věnovala: zoufalá touha být v něčem − v čemkoliv! − úplně nejlepší.

Sporty národům na míru

Francouzský filozof Roger Caillois v knize Hry a lidé usuzuje, že v tom, jakým sportům se v různých dobách holduje, můžeme najít jakousi národní charakteristiku. Jako příklad uvádí golf a jeho oblibu v anglosaských zemích: "Je to hra, v níž každý může kdykoliv libovolně podvádět, ale která ztrácí okamžitě veškerý půvab, jakmile se švindl stane pravidlem. Možná že po tomto zjištění nás nepřekvapí, že duchu golfu v Anglii odpovídá chování daňových poplatníků ke státní pokladně, chování občanů ke státu."

Jak známo, golf se u nás příliš neujal. Pokud jsme si však zamilovali biatlon, tak to možná znamená, že si z nás nikdo nebude jen tak střílet a nenecháme se předběhnout… Pokud by tomu tak opravdu bylo, tento národní rys by mi byl veskrze sympatický.