Novinařina je o setkávání s výjimečnejma lidma," vysvětlovala onehdy jedna moderátorská kuchařinka obyčejným lidem u televizních obrazovek. Neřekl bych, že VIP zprávy jsou o novinařině, nicméně i mně se v této branži poštěstilo. Natočil jsem slušnou řádku výživných rozhovorů a s odstupem času se mi skoro nechce věřit, že jsem měl u mikrofonu rockery Davida Bowieho, Stinga nebo Bruce Springsteena; že jsem jako editor české redakce BBC v Londýně každé pondělí zívával na tiskovkách tehdejšího britského premiéra Tonyho Blaira a v Praze směl klást otázky prezidentovi Václavu Havlovi. Za největší privilegium (pro "VIP pipiny": vychytávku) svých novinářských let ale považuji setkání s gymnastickou legendou Věrou Čáslavskou.

Power on

"Domo arigato gozaimas. Domo arigato gozaimas. Domo arigato gozaimas," opakoval jsem si neslyšně japonskou děkovací frázi ve voze pražského metra, které mě první říjnové pondělí roku 2011 vezlo na schůzku s nejslavnější českou cvičenkou. Věru Čáslavskou jsem kdysi jako kluk obdivoval na černobílé televizní obrazovce a skoro po půl století mě znovu dostala i na první poslech: když jsem paní Věru v telefonu požádal o půlhodinové interview pro Český rozhlas, neodmítla mě, přestože měla už v úterý odletět do Tokia jako čestný host nadcházejícího mistrovství světa v gymnastice.

Hlavním tématem rozhovoru měl být právě její oboustranně vřelý vztah s Japonskem, které v roce 1964 na olympijských hrách v Tokiu okouzlila ladností pohybových křivek i osobním šarmem. Japonská děkovačka by se mohla hodit jako zvučná tečka za naší rozpravou.

"Do… Do… Do…," klel jsem nahlas a po česku, když jsem deset minut před čtvrtou vystoupil z metra a po pár krocích dorazil na smluvené místo. Paní Věra se měla to odpoledne ještě setkat na Letné s režisérkou Olgou Sommerovou, a tak navrhla, abychom si dali sraz ve čtyři poblíž stanice Hradčanská, odkud to pak bude mít na Spartu jen jednu zastávku tramvají.

Mě zase napadlo, že by se pro natáčení hodila nedaleká restaurace U Písecké brány: měla salonek, do kterého bychom se mohli uchýlit, kdyby bylo v lokále příliš hlučno. Jen jsem netušil, že se ta hospoda právě z gruntu renovuje. Teď jsem před ní stál s oroseným čelem a v rachotu sbíječek řádících v "našem" salonku jsem horečně přemýšlel, kam Věru Čáslavskou nahonem přesměruji.

Plný naděje jsem odklusal za roh do Badeniho ulice, kde jsem správně tušil japonskou restauraci. Tam to navíc bude stylové, těšil jsem se, ale jen do okamžiku, kdy jsem si na vstupních dveřích přečetl PONDĚLÍ−ZAVŘENO. A podobně jsem (ne)pochodil i ve dvou okolních bistrech. Na dohled za železniční tratí jsem měl Dejvice s desítkami kaváren a hospůdek, ale ty byly v narůstající časové tísni nedostupné, neboť nejkratší cesta přes přechod se šraňky byla dočasně zrušena kvůli stavebním úpravám zastávky Hradčanská. "Do…"

Krátce před 16. hodinou mě ze zoufalého pobíhání na rozhraní Hradčan, Dejvic a Bubenče vytrhlo zvonění mobilu. Paní Věra se omlouvala, že její vlak z Černošic měl zpoždění a ona teprve vyráží tramvají ze Smíchovského nádraží. "Ani nevíte, jak se mi to hodí," zasmál jsem se úlevně a popsal jí své organizační trable. Hned si věděla rady: "Naproti tramvajové zastávce na hradčanské straně je taková malá špeluňka," řekla. "Sejdeme se tam a uvidíme."

Rewind

Restaurace Na Hradčanské nám za nějakých 20 minut skutečně posloužila jako příhodné místo srazu, ale nic víc. V kulise cinkajících sklenic a příborů, umocněné vyřvávajícím rádiem, se natáčet nedalo. "Víte co, mně se stejně pomalu blíží čas schůzky s Olgou, tak se pojďme projít směrem na Letnou a po cestě třeba natrefíme na nějaký klidný lokál," navrhla paní Věra.

Mně se zase pomalu blížil čas návratu do rozhlasu, kde jsem "na hodinku, maximálně na dvě" předal svou editorskou službu ochotné kolegyni, ale zatím jsem si to moc nepřipouštěl. Bez mrknutí oka jsem si přehodil přes rameno velkou tašku své společnice a vyšli jsme do ulic. Na nejbližším železničním přejezdu jsme zapadli mezi bubenečské vilky a v letně teplém odpoledni jsme se sunuli ke stadionu Sparty.

Paní Věra se rozpovídala, jako bychom se znali odedávna. Vzpomínala, jak kdysi v tokijské olympijské bitvě sesadila z gymnastického trůnu dlouholetou královnu Larisu Latyninovou ze Sovětského svazu, a zalitovala, že se už nikdy nesejde se zesnulým japonským kamarádem Jukiem Endóem, který na OH 1964 vyhrál gymnastický víceboj mužů.

Na svůj další výlet do Japonska se náramně těšila. Měla v plánu navštívit soutěže světového šampionátu, ale také se chtěla sejít s lidmi postiženými nedávnou přírodní katastrofou a následnou havárií v jaderné elektrárně Fukušima. Starosti jí dělalo jen to, jak bude vypadat v televizi při rozhovorech s japonskými hostiteli: "Podívejte, jak jsem tlustá," otočila se dva kroky přede mnou a omluvně si povzdechla: "Ráda bych zhubla, ale s mojí cukrovkou to nějak nejde."

Z Tokia jsme to měli jen pár kroků do Mexika. Věra Čáslavská vyprávěla o svém triumfu na OH 1968 a já bych byl v tu chvíli odpřisáhl, že v tašce na svém rameni slyším cinkot jejích sedmi zlatých a čtyř stříbrných olympijských medailí. Zapomněl jsem na čas a tajně jsem si přál, abychom ještě aspoň chvíli nenarazili na žádnou hospodu.

To ostatně nebylo vůbec těžké, protože jsme putovali ospalou vilovou čtvrtí s výstavnými budovami zahraničích ambasád, kde by vhodné místo pro natáčení nehledaly ani novinářské kuchařinky. A pokud tam náhodou nějaké bylo, přehlédli jsme je, neboť jsme byli pohrouženi do debaty o tom, jak českoslovenští sportovci po srpnové invazi vycházeli se sovětskými soupeři a jak se nej­úspěšnější československá olympionička svým postojem k okupaci znelíbila normalizačnímu režimu.

Mezi řečí jsme se přiblížili k letenskému stadionu, který v paní Věře nevyhnutelně vyvolal vzpomínky na listopad 1989. Nadšeně popisovala své zážitky ze vzrušených dnů sametové revoluce, kdy promluvila ke statisícovému davu na Václavském náměstí, a stále jaksi nemohla uvěřit, že začátkem 90. let se dívala na Prahu z oken Hradu jako blízká spolupracovnice prezidenta Havla.

Potom její zjihlá tvář nečekaně ztvrdla. "V sobotu jsem byla v Doxu na oslavách Václavových pětasedmdesátin a řeknu vám, že z toho, co jsem tam viděla, mi nebylo dobře," durdila se. "Všichni ti důležití hosté vůbec nedbali na to, že Václav je teď slabý jako věchýtek a tolik pozornosti ho strašně vysiluje. Střídali se u něj celý večer a každý se s ním chtěl vyfotit. Řekla jsem si, že nebudu jako oni, a raději jsem se držela stranou. Ani jsem mu nestihla předat svůj dárek."

Čerstvý zážitek paní Věry nás vrátil do přítomnosti. Pohlédl jsem na hodinky a s hrůzou jsem zjistil, že je už pět. Byl nejvyšší čas upalovat zpátky na Vinohrady, ale teď už jsem nemohl couvnout. Modlil jsem se ke všem bohům na Olympu, aby nám do cesty postavili liduprázdnou kavárnu. Ve fotbalovém hájemství Sparty jsme však míjeli jen natřískané sport­bary a pivnice, kde to hučelo jako v úlech. Nemělo cenu to tam ani zkoušet.

"Zavolám Olze," rozhodla paní Věra a začala vytáčet číslo své přítelkyně. "Zná to tady a určitě nám poradí." Olga Sommerová nás nasměrovala do cukrárny Alchymista v ulici Jana Zajíce a mě dostala do ještě většího presu vzkazem, že tam "za chvíli" přijde také. V té době natáčela o Věře Čáslavské celovečerní filmový dokument a právě o něm si obě dámy chtěly popovídat.

Recording

Alchymista byl doslova za rohem. Když jsme tam přišli, velebil jsem Olgu Sommerovou za skvělý tip: ve stylově zařízené cukrárně/kavárně/čajovně s romantickou zahrádkou ve dvoře nebyla kromě obsluhy ani noha. Spěšně jsme usedli ke stolku v rohu místnosti, objednali dvojku bílého pro paní Věru a coca­-colu pro mě a já jsem se konečně mohl začít ptát se zapnutým diktafonem.

Rozhovor hladce plynul, ale jen asi deset minut. Pak se v lokále objevila mladá japonská maminka s děťátkem v ošatce a neomylně zamířila k sousednímu stolu. Když ošatku rozbalila, rozlehl se místností takový křik, že jsem musel nahrávání típnout. Japonka dělala, co mohla, aby miminko ukonejšila, ale moc se jí to nedařilo.

"To se mi snad jen zdá," pronesl jsem a vůbec to neznělo jako oslava té nádherné japonské synchronicity. Obracel jsem oči v sloup a bál jsem se podívat na hodiny. Paní Věra i teď zachovala noblesu a ještě mě uklidňovala: "No co, chvíli počkáme. Aspoň vám můžu ukázat svůj dárek pro Václava."

Z tašky vytáhla kartonovou složku a vyložila na stůl aršík známek s přítisky, na kterých byly výjevy z Havlova filmu Odcházení. "Co tomu říkáte?" zeptala se, jako by potřebovala ujištění, že měla dobrý nápad. "Jste originál. Pan prezident to určitě ocení a vaše známky mu udělají radost," řekl jsem. "Škoda jen, že je nedostal už v sobotu. Ale dnes je teprve třetího a on má narozeniny až pozítří. Třeba mu známky ještě stihnete doručit." "Jenže já už zítra letím do Japonska," připomněla paní Věra. "To se mi už nepovede."

Japoňátko u vedlejšího stolu se nakonec přece jen utišilo a jeho maminka se na nás omluvně usmála. "Do… mo," hlesl jsem a z posledních sil jsem její úsměv opětoval. Na mém diktafonu se znovu rozsvítil červený puntík a pokračovali jsme v natáčení. Když jsme byli v nejlepším, vstoupila do místnosti Olga Sommerová a posunky, aby nás nerušila, Věře Čáslavské naznačila, že na ni počká venku na zahrádce.

"Neměli bychom to ukončit?" zeptal jsem se paní Věry rezignovaně. "Jedeme dál. Olga počká," pravila rozhodně. Zároveň však naznačila, že trpělivost její kamarádky má své meze: "Ona je taky osobnost, víte? Musíte pak nasadit všechen svůj šarm a nějak to s ní skoulet. Olga nemá chlapy moc v lásce, ale vy už si nějak poradíte. A já si na ten dojezd dám ještě jednu dvojku."

Hrál jsem vabank na několika frontách a dalších ještě asi 20 minut jsem se snažil nemyslet na to, že překračuji deadliny i společenské konvence. Když jsme skončili, rychle jsem paní Věře předal pár drobných dárků, které jsem pořídil v japonském obchodě. Byl mezi nimi i notes s motivem květů sakury na hedvábných deskách.

"To abyste si mohla vést japonský deník nebo si aspoň dělat zápisky z cest," vysvětlil jsem. "Jak víte, že mám ráda sakury?" podivila se paní Věra. "Dokonce to slovo používám ve své mailové adrese. Poznamenejte si ji a pak mi napište, jak ta dnešní anabáze dopadla a kde si můžu poslechnout náš rozhovor."

Posledním bodem odpoledního programu byla moje prostná cvičení před Olgou Sommerovou, které jsem se šel omluvit za ne zrovna galantní zdržení. Už si nevzpomínám, jaké slovní obraty jsem na zahrádce zařadil do své sestavy, ale bylo mi jasné, že ať řeknu cokoli, má mě paní režisérka už dávno zaškatulkovaného jako neomalenou "mediální pipinu". Byla to cena za natočený rozhovor a já byl ochoten ji zaplatit. Spěšně, ale srdečně jsem se rozloučil s Věrou Čáslavskou a rychlostí světla vystřelil z lokálu směr Vinohrady.

Moje více než tříhodinová nepřítomnost v Českém rozhlase se naštěstí obešla bez následků, kolegyně odvedla podvečerní vysílání Rádia Česko za mě. Ještě ten večer jsem natočený rozhovor sestříhal a vyrobil z něj dvě verze. Kratší se měla vysílat v mém úterním magazínu Za sportem, delší pak o tři dny později jako Studio Česko. Konec dobrý, všechno dobré, uklidňoval jsem sám sebe po tom adrenalinovém odpoledni. Zdálo se, že můžu klidně spát.

Playback

Pokoj v duši mi vydržel ještě další dva dny. Až třetí den nad ránem mě vytrhlo ze spaní náhlé prozření: Ty jsi z Alchymisty prchl bez placení! Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť se mi nikdy předtím nic podobného nestalo. Horečně jsem se snažil zrekonstruovat své poslední kroky v cukrárně, ale ať jsem se snažil, jak chtěl, srovnání účtu mezi nimi chybělo. Pomalu mi docházelo, že nejen Olga Sommerová, ale i Věra Čáslavská si musí myslet, že se jim v pondělí připletl do cesty novinářský trotl, který jim málem překazil schůzku a ještě se nechal pohostit. Ani se mi nechtělo pomyslet na to, co si o mně obě dámy po mém zmizení řekly.

Co teď? Paní Věra už byla v Japonsku, její mobil hluchý. Vzpomněl jsem si na sakuru v její mailové adrese a sesmolil písemnou omluvu:

"Milá paní Věro, stydím se až do Japonska! Skončit s Vámi u pražského Alchymisty a na odchodu neupustit ani zlatku je faux pas jak Fudžijama. Navíc se mi ta scéna, jako vystřižená z blbé verze Odcházení, zpětně vybavila až po několika dnech, takže se Vám za svoji roztržitost omlouvám přes sedm časových pásem. Sumimasen, Čáslavská­-san!"

V mailu jsem také zadoufal, že snad dostanu šanci dluh srovnat. Nejdřív mě napadlo, že za paní Věrou někdy zajedu do Černošic s omluvnou kyticí a lahví saké na revanš. Ale nechtěl jsem být příliš vlezlý a nakonec jsem se rozhodl, že nechám věcem volný průběh. Jako novinář jsem často navštěvoval různé společenské akce, a tak bylo pravděpodobné, že se naše stezky dříve nebo později znovu protnou. Kdyby ne, můžu se vždycky sám přihlásit, až se naskytne vhodná příležitost.

Fast forward

Za dalšího dva a půl měsíce, 18. prosince 2011, odešel Václav Havel. Jeho skon zastínil na několik dní všechny ostatní události a v médiích začala velká sháňka po osobnostech, které se s bývalým prezidentem dobře znaly a mohly by na něj zavzpomínat. Patřila k nim samozřejmě i Věra Čáslavská. Moji novinářští kolegové věděli, že jsem s ní nedávno natáčel, a začali mě bombardovat prosebnými telefonáty.

"Nedal bys nám její číslo?" žadonili. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem lidem z Českého olympijského výboru, kteří mě s paní Věrou zkontaktovali, musel svatosvatě slíbit, že její číslo nikomu neprásknu. "Tak jí zavolej sám!" naléhali. Vůbec se mi nechtělo kolegům vysvětlovat, jaký mám u slavné gymnastky dluh a že bych ho rád splatil jinak než další prosbou o rozhovor. Vytáčel jsem se, ale nakonec mě umluvili.

Nadšeně popisovala své zážitky ze sametové revoluce, kdy promluvila ke statisícovému davu na Václavském náměstí.

"Nic si z toho nedělejte, to se stane," chlácholila mě paní Věra, když jsem jí zatelefonoval a znovu se omlouval za říjnový trapas u Alchymisty. "To víte, že si na vás Olga Sommerová v té cukrárně pěkně smlsla, ale já vám oběma vlastně vděčím za to, že jsem pak zažila něco neuvěřitelného." A začala mi vyprávět, jakou dohru pro ni naše setkání mělo.

"Když jsem se vracela na tramvaj, dostala jsem hrozný hlad. Na Kulaťáku jsem vlezla do jedné putyky a chtěla si dát něco rychlého k snědku. Nebylo tam místo, tak jsem požádala vrchního, jestli bych si mohla na chvíli sednout k jednomu ze stolků označených cedulí RESERVÉ. Že si dám jen polívku a hned zase vypadnu. Ten chlap byl velice neochotný, ale nakonec mi to dovolil. Jak jsem tam seděla, najednou se rozrazily dveře a do hospody vstoupil drobný starý pán, který vypadal jako Václav Havel. ,Co by Václav dělal zrovna tady?' zamítla jsem tu absurdní představu, ale nemohla jsem z vetchého stařečka spustit oči. Pomalu se přišoural k sousednímu stolku s rezervací, posadil se a vrchní před něj hned postavil pivo. Představte si, byl to Václav! V posledních týdnech svého života chodíval do obyčejné špeluňky a už jen tak pozoroval cvrkot kolem sebe. Zastavila jsem se u něj na kus řeči a předala mu dárek k narozeninám. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla živého. A pak že Pánbůh neexistuje!"

"Existuje," přitakal jsem do telefonu a připojil prosbu za své rozhlasové kolegy. − "Klidně jim dejte moje číslo. Ráda jim do vysílání řeknu, jak moc pro mě Václav znamenal," souhlasila paní Věra. "Zůstávám vaším dlužníkem," rozloučil jsem se.

Power off

Čas plynul a moje čekání na náhodu, která by mi dopřála znovu se setkat s Věrou Čáslavskou, se protahovalo. V roce 2013 jsem po zániku Rádia Česko odešel z rozhlasu a na volné noze pak moje společenské aktivity dost ochably. Stále jsem však věřil, že se to stane. A nepřestal jsem věřit ani potom, co paní Věra vážně onemocněla. Zpovzdálí jsem sledoval její statečný boj s rakovinou a vůbec jsem si nepřipouštěl, že by její 75. narozeniny jako nejzazší lhůta pro umoření starého dluhu, kterou jsem si sám stanovil, mohly dostat doslovný význam deadlinu. Pánbůh přece existuje!

Ta chvíle přišla loni na jaře, kdy slavil osmdesátku člověk hluboké víry, astronom a cyklista Jiří Grygar. Spolek Ebicykl při té příležitosti zorganizoval sešlost v divadle Semafor, kde Grygarovi a dalšímu jubilantovi, fyzikovi Jiřímu Komrskovi, měli zahrát a zazpívat Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou. Dostal jsem na to uzavřené představení volnou vstupenku, a navíc informaci, že zvláštním překvapením pro "Juru" Grygara má být Věra Čáslavská. Slavný astrofyzik patřil k jejím obdivovatelům, ale nikdy se s ní osobně nesetkal. Teď k tomu mělo dojít za předpokladu, že to paní Věře dovolí její zdravotní stav.

Když jsem v předposlední dubnovou sobotu přijel do Dejvic, před Semaforem už postávaly hloučky gratulantů. Byly mezi nimi známé tváře, ale Věru Čáslavskou jsem nikde neviděl. "Je tady, ale necítí se moc dobře, takže si šla před začátkem ještě chvilku odpočinout," řekl mi jeden z pořadatelů.

Víc jsem nepotřeboval vědět. Vystartoval jsem na Kulaťák, jak se říká Vítěznému náměstí, a po cestě prolétl tři květinářství, než mi v tom posledním padly do oka žluté růže z Nizozemska. Vzpomněl jsem si na gymnastické ME 1967 v Amsterdamu, kde Věra Čáslavská vyhrála všechno, co se dalo, a vzal jsem jich jedenáct − za každou její olympijskou medaili jednu. V divadle se mi o kytici postaraly šatnářky a já pak už jen napjatě čekal na přestávku.

Myslel jsem, že dostat se k Věře Čáslavské nebude snadné, ale ona se v předsálí držela stranou jen s paní, která jí dělala doprovod. "Udělal jste mi velkou radost," usmála se paní Věra, když jsem se jí připomněl a předal jí květiny s gratulací k jejím blížícím se 74. narozeninám. Na jeviště jí chvíli předtím museli pomáhat, jak byla zesláblá, ale v hovoru teď sršela humorem a energií.

Dělala si legraci z naší letenské anabáze a znovu připomněla, že nebýt těch bizarních zádrhelů, nikdy by se už nesetkala s Václavem Havlem. V životě bych nevěřil, že v divadle Semafor může být přestávka lepší než představení. Cítil jsem, jak ze mě padá dávná tíha, a ještě pár okamžiků jsem se dotýkal hvězd jako novinářská kuchařinka, kterou právě vzali do Mensy.

"Budu se za vás dál přimlouvat tam nahoře. A až vám bude zase líp, rád bych vás pozval na něco, čím oslavíme vaše největší vítězství, a já definitivně smáznu svůj dluh," řekl jsem. "Nic mi nedlužíte. Ale určitě mi pak napište. Moji mailovou adresu znáte," stihla mi paní Věra ještě odpovědět do zvonění svolávajícího diváky na druhou část programu. "Napíšu. Nejpozději za rok 3. května. To už zase pokvetou sakury," volal jsem za ní, než zmizela ve vchodu do ztemnělého sálu.

"Domo arigato gozaimas, Čáslavská­-san. Mockrát vám děkuju, paní Věro."