Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. 

"Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Celkem čtyři, na dvě další tu čekáme, až přijdou ze školy. Můj syn umřel a snacha to nezvládala, a tak je odevzdala do Klokánku, byly tam dva roky. Já o tom nevěděla – předtím jsem žila s nimi, piplala je od narození, ale snacha mi po smrti syna zakázala je vídat. A tak jsem hodně pracovala, abych přišla na jiné myšlenky. Často jsem myslela na syna. Odjela jsem na čas za dcerou, která se vdala v Německu a která mě k nim pozvala, když viděla, v jakém jsem byla psychickém stavu.

Jejich máma se s nimi mezitím nastěhovala ke své mámě, která z ní ale jen tahala prachy. Nakonec skončili v sociálním bytě, ona ani tak neměla na nájem a děti tam spaly na zemi – to mi všechno později řekly. Dnes má novou rodinu, nového partnera. Ten se o ně nechtěl starat, a tak skončily v Klokánku.

Když jsem se to dozvěděla, tak jsem je hned jela navštívit. Přišla jsem za ředitelkou toho zařízení a domluvily jsme se, že dorazím druhý den – aby je na to připravili. Ony si mě pamatovaly, prý říkávaly: ‚Najděte nám tu hodnou babičku, ona si nás vezme!‘ Ale nevěděly, kde mě hledat. Když jsem ten den za nimi přišla, tak mi hned skočily okolo krku: ‚Babi! Babi, zase budeme rodina!‘ Všichni jsme brečeli. Musela jsem pro nás najít byt – což pro ‚Romku se čtyřmi dětmi‘ nebylo vůbec snadné –, musela jsem si je vysoudit, ale nakonec to všechno dobře dopadlo."

"Tahle je nejmladší, takže si mě už ani nepamatovala a zpočátku mě vůbec nechtěla poslouchat. Vůbec nejedla, bez dovolení šla a brala si bonbony. Chvíli trvalo, než se rozkoukala, než jsme si na sebe zvykly. Děti musí vidět, že je má někdo rád. A že to s nimi myslí dobře, i když jim zrovna něco zakazuje. Viď?"

"… a víte, že Spider-Man byl taky fotograf?!"