Před pár lety jsem na jednom maratonu udělal takový pokus. Zkusil jsem někde v půlce závodu, jako divák, chvíli držet tempo s vedoucí skupinkou běžců. Byl jsem rozcvičený, rozběhaný a zároveň odpočinutý a oni před sebou měli ještě více než 20 kilometrů. A stejně jsem s běžci v čele dokázal udržet krok jen necelou minutu.

Chci tím říct, že tempo závodníků, kteří dnes vyhrávají maratony, je ďábelské. Znamená to uběhnout stovku za 17 a půl vteřiny. Stovku! Ano, to se dá. Ještě dvoustovka se dá, běžíte na "kyslíkový dluh" a s jazykem na vestě to zvládnete. Ale pak narazíte do zdi. Nekompromisně. Zkuste si to. Pro normálního smrtelníka je nepředstavitelné, že by tímhle tempem dokázal běžet dvě hodiny.

Maratonský rekord je z roku 2014 z maratonu v Berlíně, kde se tradičně běhá rychle. Činí 2 hodiny 2 minuty a 57 vteřin. Jeho držitelem je keňský běžec Dennis Kimetto, který tímhle časem vylepšil předešlý rekord skoro o půl minuty. Loni se mu na osm vteřin přiblížil další Keňan Eliud Kipchoge, když v Londýně vyhrál maraton s časem 2 hodiny 3 minuty a 6 vteřin.

Kipchoge byl na startu maratonu také minulou sobotu. Ale nebyl to obvyklý závod. Už proto, že se běžel na okruhu F1 v italské Monze. On to vlastně žádný závod nebyl. Kipchoge spolu s dalšími dvěma běžci, Etiopanem Lelisou Desisou a Eritrejcem Zersenayem Tadesem se tu měli pokusit o něco, co je některými lidmi považováno za nemožné. Uběhnout maraton v čase pod dvě hodiny. Abychom to dostali do perspektivy. Znamená to na každé stovce uběhnuté za 17 a půl vteřiny ubrat ještě necelou půlvteřinu.

Ti tři vyběhli ve tři čtvrtě na šest. Měli ideální podmínky. Automobilový okruh garantoval rovnou trať bez převýšení. Teplota byla optimálních 12 stupňů Celsia. Tempo určoval elektromobil značky Tesla. Dotyční tři borci neběželi sami, ale na špičce před nimi se střídali další elitní běžci, aby jim rozráželi vzduch. A hlavně, na nohou měli speciální běžecké boty značky Nike.

A tím jsme u důvodu, proč se to celé konalo. Ano, byl to marketing. Nešlo o nic jiného než o to, prodat botu. Jmenuje se Zoom Vaporfly 4 % a její lehce vylepšenou verzi si v sobotu obuli ti tři. Má masivnější podrážku, a kdo si ji obu­je (já to zatím nebyl), tvrdí, že má pocit, jako by ho někdo trochu postrkoval do zad. Jsou to boty, ve kterých je příjemnější běžet než stát. Prý trochu jako lyžařské boty, ve kterých se − než se upnete do lyží − necítíte moc komfortně. Design má zajistit to, abyste v nich běželi o čtyři procenta rychleji než v jiných botách.

Marketing? Vidím, jak se každému protáhne obličej. Takže zase podvod! Ne tak docela. Bota je speciální, to ano. Ale ještě potřebujete běžce, který v ní nakonec ten dvouhodinový limit prolomí. Maraton za dvě hodiny je jedna z těch velkých met, které sportovci postupně překonávají. Něco jako osm metrů do dálky nebo míle pod čtyři minuty. Otázka zní: Je maraton pod dvě hodiny v lidských možnostech?

Ale ano. Tak jako každá meta v minulosti padne i tato. Ale ještě ne teď. Byť těsně. Když Eliud Kipchoge v sobotu brzo ráno doběhl do cíle, chybělo mu k překonání dvouhodinové hranice pouhých 25 vteřin. Stačilo jen o málo více než půl vteřiny na každém uběhnutém kilometru! To se zdá skoro zanedbatelné, nebo ne? Jen jeden nebo dva rychlejší kroky, copak to opravdu nešlo? Nešlo, nenechme se mýlit. Pohybuje se opravdu na samé hranici lidských možností, kde jen s malou nadsázkou řečeno rozhoduje i počet much, které do běžce během maratonu narazily.

"Jen marketing," řekne možná někdo lehce přezíravě. Ale kdepak! Jestli je nějaký marketing důstojný a obdivuhodný, pak tenhle. Je to dechberoucí dobrodružství, věda i zábava dohromady. Potlesk pro Nike, byť pokus tentokrát nevyšel. A show jde dál. Na dvě hodiny si zuby brousí i Adidas.