Jaké knihy teď máte na nočním stolku?
Teď zrovna je to Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy od Jana Sonnergaarda. Knížka je dílem studentů dánštiny, kteří pod vedením paní Heleny Březinové přeložili každý jednu povídku, vydal Pistorius−Olšanská v roce 2017. Kromě toho, že oceňuju kultivovaný rukopis paní editorky v každém z přeložených kousků, raduju se, protože poslední povídku v knížce přeložila moje dcera Tonička. A jsem pyšný.
Máte nějakého oblíbeného spisovatele, k jehož textům se stále vracíte?
Mám doma už od mládí celé dílo Williama Faulknera. K jeho knihám se čas od času vracím a stále nacházím věci, kterých jsem si dříve nevšiml. Zejména v povídkové knize Růže pro Emilii. Protože to je ale dost chmurná četba, vyvažuju to Raymondem Chandlerem nebo Ignátem Herrmannem.
Co jste četl, když jste byl malý kluk?
Miloval jsem sovětské či jugoslávské válečné romány. Arkadij Gajdar, Branko Ćopić… Rodiče mě museli od těch knih trhat a vyhánět ven, čítal jsem i tajně v noci, když usnuli. Nevím, zda mě ty postavy ovlivnily, četl jsem strašně rychle a dlouhé popisy jsem přeskakoval, ale rozhodně jsem získal základní představu o cti, vlastenectví, hrdinství. A vždycky jsem byl rád, že ode mne se nic takového nečeká.
Kterou knihu byste si chtěl přečíst, stále není dost času, ale vy víte, že to prostě musíte stihnout?
Žádný takový imperativ necítím, ale rád bych si našel klid a čas na dílo J. A. Komenského. Studia nám ho zprofanovala jako pedagoga, ale on byl nadto velmi vtipný autor a originální myslitel. Mám pocit, že mu to dlužím.
Kterou autorku byste rád pozval na skleničku dobrého vína a na co byste se jí chtěl zeptat?
Terezu Brdečkovou. Rád bych se jí zeptal, jestli fakt nelituje, že si mě vzala, a jestli si dá rosé.
A s kterým autorem byste se nebál strávit desetihodinový let? O čem byste si povídali?
S Ivanem Klímou. Povídali bychom si prostě tak, o životě, jako to děláme, když spolu někam cestujeme autem.
