Začínal s Janem Kaplickým, ale uchoval si vlastní styl založený na velmi intenzivním souladu interiéru s vnějším prostředím. Důležitá je pro něj příroda, propojení stavby se zahradou, zeleň. "To jsou pro mě nebetyčně podstatné věci," říká Jakub Cigler. "Kdybych byl primátorem Prahy, první, co bych udělal, je to, že bych zadal Technické správě komunikací, aby ve všech ulicích vysázela stromy."

Kořeny

Vyrostl na Malé Straně, nahoře na Úvozu, v domě, který postavil jeho dědeček a odkud je Praha jako na dlani. Tady se s ním setkávám, abychom si popovídali o architektuře. Pod námi je Seminářská zahrada a barokní paláce, jimž měkce vévodí chrám svatého Mikuláše, jako by stékaly dolů, až k Vltavě.

Vize budoucnosti
jarvis_59416356498e5f1e29b569c1.jpeg

◼ V roce 1984 se Jakub Cigler intenzivně zabýval futuristickou architekturou, o čemž svědčí jeho projekt několika objektů na Sněžce.
jarvis_59416356498e5f1e29b569c5.jpeg

◼ Zájem o odvážné, netradiční pojetí se odráží také v jeho soutěžní vizi na dostavbu Staroměstské radnice (1987), již pojal jako zrcadlo. Ve vítězném návrhu na rekonstrukci Václavského náměstí z roku 2005, k jehož realizaci by mělo dojít, vychází z modulu středověkého založení uliční sítě.
jarvis_59416356498e5f1e29b569c9.jpeg

◼ Prominentní veřejný prostor evropského významu je obohacen o stromořadí, široké chodníky a jednotný mobiliář.

Architektem chtěl být od dvanácti let. Otec, známý výtvarník pracující se sklem, jej vybídl, aby si sám pro sebe vymýšlel úkoly a zkusil je vyřešit jako architekt. Kreslil mosty přes Vltavu, konceptuální a ekologické projekty, jednoduché zásahy do přírody.

Potom do jeho života vstoupil Jan Kaplický, který sice do Anglie emigroval v osmašedesátém, když Jakubovi bylo teprve šest let, nicméně vnímal jej přes jeho maminku Jiřinu, která se přátelila s manželi Ciglerovými. Když začal architekturu opravdu studovat, Jan Kaplický mu posílal architektonické zahraniční časopisy a svoje futuristické projekty. Stal se pro něj iniciační postavou, stejnou, jakou býval pro spoustu umělců − včetně jeho rodičů − profesor Josef Kaplický, Janův otec, když vedl sklářský ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Poté, co v roce 1987 Jakub Cigler ukončil studia architektury na pražské technice, zúčastnil se soutěže na dostavbu Staroměstské radnice. Jeho zrcadlový objekt sice u konzervativní poroty nijak neuspěl, nicméně svým pojetím připomíná organické domy, které vymýšlel Jan Kaplický, a ani s odstupem tří desetiletí neztrácí na čerstvosti. Tenkrát byl otištěn v uznávaném italském časopise CASABELLA, který jinak východoevropskou architekturu až na vzácné výjimky ignoroval.

Přátelství s Kaplickým vyústilo v úzkou spolupráci v soutěži na francouzskou Národní knihovnu v roce 1989, kdy byl jejich malý tým, doplněný Amandou Levete, v ostré světové konkurenci těsně druhý: prezident Mitterrand dal nakonec přednost francouzskému architektu Perraultovi.

"Já jsem jim jenom pomáhal kreslit to, co oni vymysleli," vysvětluje Jakub Cigler a odmítá nepřiměřené zásluhy. Každopádně o charakteru Jana Kaplického nejlépe vypovídá to, že při podepisování projektu dbal na abecední řadění, což znamená, že kupříkladu v knize, jež posléze k soutěži vyšla, je Cigler na prvním místě před Kaplickým.

Závěrka

Paradoxně: podle projektů Jakuba Ciglera bylo realizováno mnohem více domů, než se to povedlo jeho o generaci staršímu mentorovi. Nic to neznamená, snad jenom to, že samotné nadání někdy nestačí. Architekt musí mít v sobě také kus diplomata a schopnost naslouchat okolí.

Na přelomu století se Jakubu Ciglerovi povedl návrh domu v pražském Břevnově v ulici Nad Závěrkou, který je pokládán za jednu z nejlepších českých bytovek, jaká byla za posledních 20 let postavena. Vznikla v minimalistickém duchu v malé rohové proluce, v bezprostřední návaznosti na činžovní domy z počátku minulého století. Hliníková okna v plochých černých rámech souzní s přehledným tvarem kvádru, do jehož fasády z bílého režného zdiva byla osazena.

Když ještě hrávala Slavia na Strahově, při každé cestě na zápas jsem si dům prohlížel a vnímal jsem tvarovou čistotu, kterou jemně harmonizoval s okolím. Ten dům tam zapadl s neuvěřitelnou grácií, pokorou a přitom nijak nezastírá, že je moderní stavbou. Je to sebevědomá architektura, jak o ní hovoří nositel Pritzkerovy ceny Jean Nouvel, který odmítá stavět "chameleonovité domy", které chtějí za každou cenu natolik splynout se svým okolím, že si jich ani nevšimnete: jsou totiž naprosto neviditelné.

Park v Parku

Ve stejné době už Jakub Cigler pracoval na klíčové, mnohonásobně větší stavbě, která bude znamenat výraznou změnu v názorech na to, jak můžou vypadat kancelářské budovy nastupujícího tisíciletí. Park Chodov zná nyní každý, kdo jezdí po metropoli autem − na magistrále ve směru na Brno jej má po pravé ruce. Ačkoliv se jedná o administrativní soubor, jeho název − Park − není formální. Prosklené budovy řazené v přesných odstupech jsou doplněny zelení v takové míře, jaká je u tohoto druhu staveb neobvyklá. Jsou to ve své podstatě vertikální zahrady.

Už od samého počátku dbal návrh na to, aby byly jednotlivé stavby doplňovány zahradními úpravami okolního terénu, které můžou sloužit jako příklad svrchovaně zvládnuté krajinné architektury. Jsou zde různě členěné parkové plochy, ale také umělé vodní prvky a jezírka, což dohromady dané území sjednocuje. Přispívá k tomu i skutečnost, že architekti navrhli i mobiliář, odpadkové koše a lavičky, které pojmenovali Dialog.

S tím, jak se jednotlivé budovy postupně stavěly, došlo ke zformování komunikace uvnitř areálu, k uzavření prostoru nově vzniklého náměstí s podzemními garážemi a ke vzniku celistvého urbánního prostoru. Nyní tvoří hlavní náměstí travnatá plocha s kioskem a jezírkem, s navazující dřevěnou terasou krytou textilní střechou a je určeno především k relaxaci.

V průběhu výstavby byl areál rozšířen o řadu doplňkových služeb, jako jsou banka, fitness, kavárna, trafika, lékařská služba, školka a další. Kdo sem sjede z magistrály, ocitá se v jiném světě. "Koncept jsem vytvořil jedné noci na chalupě," vzpomíná Jakub Cigler. Prý si byl okamžitě jistý, že je to správné řešení. Na druhý den jel za americkým investorem Walterem Dackiwem, který se zrovna chystal na dovolenou. Měl ještě pět minut… Stačil mu krátký pohled na skicu na pomačkaném papíru − a rozhodl o něčem, co bude stát miliardy.

Pro kariéru Jakuba Ciglera to byl přelomový okamžik! "O zakázku usilovaly velké americké projekční firmy, které to chtěly dělat, ale on dal přednost nám, týmu, který toho za sebou ještě moc neměl… Moc jsem se toho od Waltera naučil. Byl to investor, který vás vede a umožňuje vám podat co nejlepší výkon. Měl vizi. Pochopil jsem, co je důležité. Získal jsem motivaci dělat rozsáhlé parkové úpravy. Navrhl jsem skleněné stěny, které stály desítky milionů navíc, ale on věděl, že se vyplatí je zaplatit, protože takové věci se stanou přidanou hodnotou, která projekt posune někam dál."

Za hranicemi

Jednou z jeho prvních uskutečněných staveb byla galerie v nizozemském Haagu, kde vytvořil jednak interiér, jednak přístavbu. Vzápětí dostal od stejného klienta možnost navrhnout ještě galerii v New Yorku. Nebylo mu ani třicet. Otevřel si kancelář na Broadwayi, spojil se ještě s jedním místním architektem, který znal dobře newyorské prostředí. "Bylo to jako sen, ale zároveň neskutečný stres z toho tlaku, pod kterým byli všichni lidé kolem − vzpomínám si, jak běhali přes kancelář na záchod… Hodně jsem se takového způsobu života tehdy obával. Dopadlo to tak, že jsem zůstal radši v Praze, ale na záchod taky běhám, takže jsem v tom New Yorku mohl vlastně klidně zůstat." I když se nakonec galerie nepostavila, byla to pro něj zásadní zkušenost.

"Propojení stavby se zahradou, zeleň − to jsou pro mě nebetyčně podstatné věci," říká Jakub Cigler.

Za bratislavský Digital park získal v roce 2009 jako první cizinec slovenskou Cenu Dušana Jurkoviče za architekturu. Podobně jako na Chodově zhodnotil bezútěšný, zdánlivě bezcenný pozemek mezi dálnicí a železnicí a navrhl na něj soubor budov, z nichž je dokonalý výhled na Hrad. Opět dokázal se svým týmem krajinářů propojit vnější zahradní úpravy se zelení prostupující interiéry.

Areál je dokonale zasazen na stavební parcelu, čemuž bylo podřízeno i dopravní řešení: parkoviště jsou schována v podzemí a okolí je důsledně řešeno jako park se zelení, vodními prvky a vycházkovými chodníky. Vznikl tak nový městský prostor, který zpříjemňuje prostředí nejenom uživatelům kanceláří, ale protože je volně přístupný, slouží široké veřejnosti. Kousek Bratislavy získal novou tvář a s ní identitu a teď působí jako svého druhu oáza.

Další zahraniční rozsáhlá stavba Jakuba Ciglera se nachází v Bulharsku, kde se svými spolupracovníky řešil podobu komplexu Sofia Airport Center, obsahujícího kancelářské a logistické prostory či hotel. K vytvoření přitažlivého prostředí přispívá modelace terénu: umělé jezero, můstky, lávky a další zahradní úpravy, jež dodávají lokalitě neustálou svěžest. Stavělo se sice na "zelené louce", ale Cigler se svými architekty usiloval o takovou soudržnost místa, aby se dalo v budoucnosti snadno urbanisticky rozvíjet.

Ještě rozsáhlejší soubor staveb navrhl Jakub Cigler v Rusku. Areál ComCity se stal na ploše přesahující 40 hektarů největším uskutečněným projektem svého druhu v Moskvě. Na atypickém lichoběžníkovém pozemku je umístěna sestava dvanácti nadzemních pětipodlažních budov se dvěma suterénními podlažími, jež ve svých vnitroblocích vytvářejí vnitřní náměstí s parkovou úpravou.

Koncept obsahuje administrativní objekty, hotelové a výstavní komplexy, obchodní centrum, kavárny a restaurace, fitness klub a další stavby, speciálně připravené pro IT a telekomunikační firmy. Kvůli obrovské akci musel Jakub Cigler v roce 2012 otevřít moskevskou pobočku.

"Bylo to uprostřed ničeho, v blízkosti dálnice, takže jsme museli navrhnout úplně všechno, co potřebujete ve městě − kavárny, hospody, školky, obchody, hřiště. Je to satelit pro lidi, jejichž práce souvisí s komunikačními technologiemi. Můžeme si říkat, že ideální stav je město, které postupně roste, ale toto byl jiný případ a my se s ním museli vyrovnat tak, aby působilo co nejpřirozeněji. Podle ohlasů, které jsem získal, se tam lidé cítí příjemně. Oddechl jsem si." ComCity zatím už dvakrát vyhrálo v ruských architektonických soutěžích.

Jakub Cigler (55)

◼ Narodil se v Praze, v roce 1987 zde absolvoval Fakultu architektury ČVUT. O čtyři roky později byl jmenován prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, v roce 1993 se stal docentem.

◼ Svoji tvorbu představil na řadě výstav, z nichž mezi nejdůležitější patří expozice v Československém pavilonu v rámci Bienále architektury v Benátkách (1992).

◼ Díla Jakuba Ciglera jsou zastoupena ve sbírce architektury Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci.

Pevnost

Zatímco předchozí projekty se zdají na první pohled… extrovertní, úplně jinak působí budova rozhlasové stanice Svobodná Evropa v pražských Strašnicích. Rozkládá se v těsné blízkosti židovského hřbitova, na čtvercovém půdorysu, přičemž uvnitř, v jejím těžišti, je přes pět podlaží vysoké atrium uzavřené prosklenou střechou, které opticky propojuje všechna čtyři křídla stavby. Odevšad vidíte, co se děje jinde. Jedná se o nejvíce strohou Ciglerovu stavbu, již zjemňuje pouze vstupní markýza membránové konstrukce.

Přáním tehdejšího ředitele Svobodné Evropy bylo, aby budova symbolizovala svobodu a demokracii. "Jenže když se do návrhu promítly všechny bezpečnostní požadavky, které byly velmi ojedinělé, mohla z toho vzniknout jedině pevnost," říká Jakub Cigler. Svobodu by tahle stavba mohla vyjadřovat jedině v případě, že by se stovky stran předpisů vyhodily oknem.

Architekt přiznává, že se dostal do víru byrokratického soukolí, v němž se ztrácel: bylo to, jako by jenom doplňoval předem dané schéma. Ptám se, jestli byl někdy v podobné situaci, kdy musel dělat výrazný kompromis.

"Tohle byl jediný případ. Kompromis je pro mě něco, co nechcete udělat," odpovídá po chvíli Jakub Cigler. "Kdysi se říkalo, že architektura je řemeslo služebné, a já se s tím ztotožňuji. Neznamená to podlézání, beru to tak, že chci s nejlepším vědomím něčemu a někomu pomoci. Rovin, v nichž se to děje, je celá řada. Výsledkem nakonec je, že na jednom místě jezdí bagry a míchačky s betonem a jinde se zase kvůli vašemu rozhodnutí přesouvají miliardy, které nejsou vaše, ale někdo vám dal důvěru, že díky tomu, jak s nimi naložíte, vznikne něco, co má smysl. Spustíte kolotoč událostí, což je sice na jednu stranu krásné, ale zároveň to vyžaduje velkou míru odpovědnosti."

Staré vs. nové

Od skici, která se může narodit až nečekaně rychle, často uplynou roky, než se projekt zhmotní. První myšlenka představuje podle Jakuba Ciglera jakýsi DNA kód projektu, který je bezpodmínečně nutné v průběhu následujících fází vývoje stavby udržet. Do hry vstupuje další spousta věcí, jako je ekonomická situace, která může vše na roky zmrtvit, charakter stavebního místa, ale také materiály a použité technologie, které podobu architektury formují. Dále musí architekt počítat s reakcí společnosti, která se k budoucímu domu vyjadřuje, a to prostřednictvím úřadů, institucí, stejně jako veřejnosti.

V současnosti se to děje kolem Ciglerova návrhu budov na parcele, kde stojí objekty někdejšího areálu Transgasu, který se nachází hned pod Českým rozhlasem. Investor se je rozhodl až na jeden zbourat, což nelibě nesou aktivisté z vlivného Klubu za starou Prahu a snaží se bourání zabránit tím, že usilují o to, aby brutalistní objekty získaly památkovou ochranu. Architekt je tudíž v nepříjemné situaci. Podle něj by hlediskem při jejich posuzování nemělo být to, jestli jsou zařaditelné do nějakého architektonického proudu, ale co přinášejí městu a jak podporují jeho fungování.

"Transgas má všechny prvky špatného městského prostředí," říká Jakub Cigler. "Pokládám jej za jizvu v Praze, která se s ní neumí vyrovnat. To místo pořád mokvá a za desítky let se nezacelilo. Mám pocit, že šlo od začátku o chybné rozhodnutí. Normální přece je, že když domy opravdu vrostou do města, tak se stanou součástí jeho organismu a lidé, kteří kolem nich chodí, jsou jeho krevním oběhem. Systém žije. Ale když se to nepovede, celá oblast zmrtví."

V situaci, kdy má jeho stavba nahradit starší, byl už při výstavě Florentina na pražské Florenci. Aby mohlo nové obchodní a kancelářské centrum vzniknout, šla k zemi bývalá budova Rudého práva. Té nikdo neželel. Po několika letech provozu je zřejmé, jak Florentinum s velkorysým vnitřním atriem a zajímavě členěnými veřejnými prostory dříve neprostupnou lokalitu pozitivně proměnilo. Městským chodcům jeho otevřenost vysloveně pomohla.

Neděle

Po jižní straně domu, v němž se Jakub Cigler před 55 lety narodil, se pne vistárie a budoucí architekt se koukal na svět skrz okna, která byla porostlá touhle kytkou. Dalo by se po ní spustit jako po laně. Když na Chodově vymyslel vertikální zahrady, zpětně si uvědomil, že jej k tomu osudově přivedl právě tento neobyčejný výhled rámovanými liánami a jejich bohatými hrozny květů. Seminářské zahrady jej zase přivedly k tomu, že k dobré architektuře neodlučitelně patří zeleň. "Je to něco, co do mě architekt Rudolf Stockar s mým dědečkem vložili a ovlivnili mě tím na celý život. Chci tím připomenout, jak je architektura se vším, co k ní náleží, nesmírně silná," poznamenává.

Chci vědět, jaký dům by si postavil pro sebe, protože kdyby k tomu došlo, byl by to jeho autoportrét − a mě tyto architektonické autoportréty kromobyčejně zajímají. Odhalí totiž spolehlivě víc, než si jsou jejich autoři s to přiznat. Jenže mám smůlu. Navrhnout si vlastní dům jej neláká.

"Jsem v životním stadiu, kdy mě těší hledat minimum potřebné k životu. Mám poloviční byt, než jsem měl, a bohatě mi stačí. Netoužím po dalším hromadění věcí, ale zároveň nejsem mravokárce, který by bojoval proti konzumu. Nejdůležitější je pro mě místo, v němž jsem zapustil kořeny. Podívám se z okna a vidím Malou Stranu a to se mi nikdy neomrzí. Každý den je tady jako neděle. To se jinde zažít nedá."