Když se lidí zeptáte, jak sami sebe hodnotí jako řidiče, skoro dvě třetiny odpoví, že velmi dobře. Pokud by to měli kvantifikovat, zařadili by se mezi nejlepších deset procent. Hlavně muži. Víc než devadesát procent z nich se domnívá, že patří mezi nejlepších dvacet procent. A prakticky nikdo se v těchto anketách či průzkumech neoznačí za podprůměrného.

Na tom zjevně něco není v pořádku. I kdybychom všichni byli skvělými řidiči − jako že nejsme, což je na silnicích zjevné −, velká část řidičů prostě musí být podprůměrná. Jen se do této škatulky nikdo nehlásí. Poptejte se přátel, zjistíte to samé.

Může to být tím, že nám chybí dostatečný nadhled. Že své schopnosti za volantem nedokážeme objektivně posoudit. Ale to je jen část pravdy. Své chyby a zlozvyky si obvykle dobře uvědomujeme. Neradi je ovšem přiznáváme. Dokonce i sami před sebou. Negativní věci vytlačujeme z paměti a vidíme se v lepším světle.

Podobné je to u dalších činností, zvlášť těch podobně "citlivých" jako točení volantem v autě. Ano, hádáte správně, jde například o sex. Před dvěma lety jsem svým followerům na Facebooku položil rafinovanou otázku. "Vyberte si v duchu kolegu nebo známého vašeho pohlaví a zhruba ve vašem věku. Máte ho? Tak, a teď zkuste odhadnout, jestli má sex častěji než vy."

Odpovědi "Ne" a "Spíše ne" činily souhrnně skoro 70 procent, dalších 25 procent odpovědělo, že "asi stejně". Pouhých pět procent o sobě ve srovnání s druhým člověkem zapochybovalo. Není to skvělé? Mí přátelé jsou obdivuhodný tým nadsamců a nadsamic. Jen to, podobně jako v případě dobrých řidičů, úplně statisticky nesedí.

Jestli při čtení výsledků výzkumů sexuálního chování někdy máte komplex méněcennosti, můžete ulehčeně vydechnout. Respondenti v nich velmi pravděpodobně přehánějí. Byť je to samozřejmě divné, když uvážíme, že tyto výzkumy bývají anonymní.

Podle velkého, respektovaného průzkumu mapujícího heterosexuální pohlavní život v USA mají dospělé Američanky spotřebu 1,1 miliardy kondomů ročně, zatímco muži 1,6 miliardy.

A zase to nesedí! Když pomineme, že by si miliony mužů nasazovaly kondomy jen tak, pro legraci, měla by obě čísla být stejná. Přehánějí muži počet svých sexuálních styků? Nebo ženy naopak při výzkumech jejich počet podhodnocují?

S největší pravděpodobností lžou muži i ženy. Ročně se totiž v USA prodá jen nějakých necelých 600 milionů kondomů, píše Seth Stephens-Davidowitz, bývalý datový expert společnosti Google, ve své knížce nazvané Každý lže − s podtitulem Velká data, nová data a jak nám internet může říct, kdo ve skutečnosti jsme. Je to fascinující zpráva o tom, jak moc o nás Google ví. Víc než naši přátelé. Víc než naši nejbližší. Víc než my sami.

Svěřovat se Googlu

V Tarantinově filmu Kill Bill se Bill snaží Umu Thurmanovou "rozmluvit" tím, že jí píchne sérum pravdy. V Harrym Potterovi se ke stejnému účelu používá lektvar. Ale touhou po substanci, která by lidi přinutila říkat pravdu, jsou protkány i jiné snímky a knihy. Existují barbituráty, jako třeba thiopental, které se při výsleších opravdu používaly k oslabení vůle. Byť látka, která by člověka donutila mluvit čistou pravdu, je pouze dílem fikce.

Stephens-Davidowitz ovšem tvrdí, že sérem pravdy je svým způsobem internet. Moment, říká si asi spousta lidí, ten internet, kde se všichni vydávají za něco či někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsou? Kde se před ostatními děláme hezčími, chytřejšími, bohatšími a úspěšnějšími? Kde se lže programově a permanentně?

Pozor, nezaměňovat sociální sítě a vyhledávače. Nebo chcete-li, neplést si Facebook s Googlem. Facebook je nepochybně velkou továrnou na výrobu iluzí. Google byl původně vytvořen proto, aby lidem pomáhal najít na internetu konkrétní informace. Ale zároveň shromažďuje data o tom, jaké informace to jsou. To mu umožňuje fungovat velmi efektivně. A také vědět o nás, kteří Google používáme, prakticky všechno.

Jak píše Stephens-Davidowitz, Googlu svěřujeme, co bychom nikomu jinému neřekli. Do vyhledávacího řádku se vypisujeme se svými úzkostmi, nejistotami a strachy. "Jak poznám, že je mi manžel nevěrný?" − "Jaké jsou symptomy rakoviny slinivky?" − "Jak se bezbolestně zabít?" − "Zdálo se mi, že líbám kamaráda. Znamená to, že jsem homosexuál?" A tak podobně.

Data na Googlu umožňují zodpovědět otázky, o které se vedou spory roky nebo i staletí. Třeba jaké je mezi muži procento homose­xuálů. Čtyři procenta, jak se desetiletí traduje v Evropě, nebo až 10 procent, jak začali prosazovat někteří američtí sexuologové? Nebo skoro nula, jak vychází v zemích s nízkou společenskou a politickou tolerancí k homosexualitě?

Stačí se podívat, jak muži googlují pornografii − a že je to velké množství dat! Z nich je zřejmé, že bez ohledu na to, v které části světa to je, je procento homosexuálů hledajících "svoji" pornografii konzistentní, lišící se minimálně. Pět procent.

Ta pravá úzkost

Díky Googlu toho víme hodně. Například že doba, kdy je nejpravděpodobnější, že člověk spáchá sebevraždu, je ve dvě hodiny ráno.

Víme také, že pondělí považujeme za nejméně příjemný den v týdnu, a je to zároveň den, kdy lidé na webu nejméně často hledají vtipy. Počet hledání vtipů klesá i v deštivé či chladné dny. Lidé vtipy nepoužívají pro zlepšení nálady, ale chtějí se smát, když se i jinak mají dobře.

Google umí poznat, kdy uživatelé cítí úzkost a hledají pomoc. Proto víme, že "městská neuróza" je jen klišé a mýtus. Woody Allen na ní postavil řadu svých filmů odehrávajících se v New Yorku. Ale z dat plyne, že úzkost je větším problémem na venkově než ve městech. A mimochodem: úzkost nevzrostla ani mezi obyvateli evropských měst po žádném z velkých teroristických útoků od roku 2004 po současnost.

Muži ovšem cítí úzkost často z jiného důvodu, a to mnohem větší. Nebo menší, pokud bychom chtěli vtipkovat. Ano, jde o délku přirození.

Stephen-Davidowitz píše: "Muži hledají návody na prodloužení penisu častěji než návody, jak naladit kytaru, jak udělat omeletu nebo jak vyměnit píchlou gumu u auta. Nejčastější dotaz ohledně steroidů se netýká toho, zda škodí zdraví, nýbrž zda jejich užívání může vést ke zmenšení přirození. Nejčastější dotaz týkající se stárnutí je ten, zda se s věkem zároveň zmenšuje penis."

Kdo by ovšem čekal, že je tenhle problém zároveň důležitý u našich partnerek, mýlil by se. Ženy velikost přirození svých partnerů googlují výjimečně. Jeden dotaz od ženy na velikost partnerova přirození připadne na 170 dotazů od nás mužů. Obvykle je navíc neznepokojuje, že je partnerův penis malý, nýbrž naopak moc velký.

Muži mají také obavy z toho, zda při pohlavním styku "vydrží" dostatečně dlouho. To je na Googlu druhý nejčastější důvod jejich dotazů. Ale i v tomto případě jde o zbytečnou starost. Ženy délka pohlavního styku neznepokojuje. Zhruba stejný počet žen se na Googlu ptá, jak pohlavní styk urychlit či jak ho prodloužit.

Ani ženám se však nevyhýbají úzkosti a nejistoty. A také u nich se týkají jejich pohlavního orgánu, tedy vaginy. Detaily googlují zhruba stejně často jako muži o penisu. Byť většina otázek je zdravotních. A co se týče sexu? Muži, zkuste hádat! Asi byste na to nepřišli.

Jak píše Stephens-Davidowitz, nejčastější otázkou žen je to, jak jejich vagina voní. A jestli její odér není mužům při sexu nepříjemný.

Typické uživatele nepoznáte

Data Googlu o nás ukazují něco ještě mnohem znepokojivějšího. A to, že jakkoliv žijeme v asi nejliberálnějším období lidské historie, kdy minimálně západní část světa prosazuje emancipaci žen, odsuzuje rasovou diskriminaci a má tolerantní postoj k homosexuálům, ve skutečnosti je mnoho z nás nesnášenlivými, netolerantními lidmi s odpudivými názory.

A to možná i ti, kteří za liberální hodnoty tak často a okázale bojují na Facebooku a hlásí se k nejrůznějším "multikulti" hodnotám.

Když Amerika v listopadu 2008 za prezidenta zvolila Baracka Obamu, byla sama sebou dojatá tím, jak začala novou kapitolu historie. A jak vstoupila do nové éry liberálních hodnot. Avšak v googlovských datech je ukryta temná pravda: vyhledávač ve dnech po volbách zaznamenal historicky nejvyšší počet dotazů obsahujících velmi hanlivé slovo "nigger".

Znepokojující je i to, že dotazy nepocházely z jižanských či "vesnických" států, kde se Obamovo vítězství neoslavovalo. Ba naopak. Nejvyšší nárůst zaznamenaly tradičně liberální státy, často na východním pobřeží, kde měl Obama největší podporu. Google ukázal, že za radostnými oslavami a proklamacemi je frustrace těch, kteří jsou skrytými rasisty.

Mohli ji ventilovat na Stormfrontu. To je svého druhu sociální síť, takový Facebook pro lidi s divnými názory. Web v roce 1995 založil jeden z bývalých vůdců Ku-klux-klanu a přitahuje různé názorově vyhraněné uživatele, počínaje "bílými vlastenci" přes fanoušky Adolfa Hitlera až po levicové revolucionáře.

Podle statistik navštěvuje Stormfront asi čtvrt milionu až půl milionu Američanů měsíčně. Ale nejsou to nějaké ohraničené ideo­logické bojůvky žijící mimo čas a prostor. Lidé, kteří se k extremismu otevřeně hlásí, anonymní Stormfront nezajímá. Ti si klidně vytetují hákový kříž na předloktí a na demonstraci si zakřičí za práva bílé většiny. Typickými uživateli jsou lidé, které na ulici nepoznáte. A dost možná budou mít pod paží výtisk New York Times.

Riziko politiků jako Trump

Říká se, že "bílý nacionalismus" byl jedním z faktorů, které Donaldu Trumpovi dopomohly k jeho vítězství v nedávných prezidentských volbách. Asi je to pravda. Zažíval tedy Stormfront po Trumpově zvolení nárůst zájmu uživatelů? Ale kdepak. Dnem s největším nárůstem uživatelů Stormfrontu byl 5. listopad 2008. Ano, den poté, co volby vyhrál první černý kandidát v historii Barack Obama.

Znamená to, že se mýlíme a že Trump růstu extremismu nepomáhá? Je to ještě trochu jinak. Trump nepomáhá růstu skrytého extremismu, protože často a běžně říká nahlas věci, které by nás ještě nedávno šokovaly. "Říkají nahlas to, co si my myslíme," prohlašujeme někdy o politicích, jako je Donald Trump, ale třeba také Miloš Zeman.

Změna v postojích lidí se nemění z roku na rok. A často ani z generace na generaci. Progresivní myšlenky nejsou virus, kterým se nakazíme. Ve skutečnosti je ve společnosti velká šedá zóna lidí, kteří si v hlavách nesou zátěž z minulosti. Mohu to být i já nebo vy. Máme své předsudky, jsme v zajetí stereotypů.

Možná nejsme zdaleka tak tolerantní a liberální, jak tvrdíme. Ale nedáváme to najevo. Necháváme si špatné myšlenky pro sebe, protože víme, že nejsou správné. Nejsme za to na sebe hrdí, ale víme, že když to vydržíme, naše děti nebo jejich děti už tyto předsudky třeba mít nebudou. Ani skryté.

V tom je největší riziko politiků jako Trump. Probouzejí v nás to, co jsme se v sobě rozhodli potlačit a umlčet. A tak když se někdo typu Trumpa objeví a najednou říká nahlas "pravdu", může se to zdát osvobozující.

Americký komik Aziz Ansari měl den po Trumpově inauguraci v pořadu Saturday Night Show monolog, ve kterém mimo jiné řekl: "Jsou lidé, kteří se po Trumpově vítězství radovali. Hurá, už nemusíme předstírat, že nejsme rasisté. Sláva! Ale… opravdu? Ne! Pokud mezi tyhle lidi patříte, tak prosím pěkně zase začněte předstírat. Musíte znovu předstírat. Omlouvám se, že jsme vám za vaše služby nikdy nepoděkovali. Nevěděli jsme, kolik úsilí vás předstírání stojí. Ale začněte zase předstírat!"

Přesně tak to je. Nechme si své úzkosti, nejistoty a nenávisti pro sebe. Lépe řečeno pro sebe a pro Google, před kterým pravdu tajit neumíme. Ano, často lžeme. Podle některých statistik je lží či "vylepšenou pravdou" až třetina toho, co v běžném životě říkáme.

Lžeme, že jsme lepší studenti, lepší řidiči, lepší milenci i lepší zaměstnanci. Lžeme celý život.

Není to nic, na co bychom měli být pyšní. Ale jak vyplývá z knížky Setha Stephense­-Davidowitze, někdy lhát musíme. Abychom možná jednou, v budoucnu, všichni byli lepšími lidmi.

Oprava (16.6.2017 10:00): Autor v poslední verzi opravil matematickou nepřesnost v úvodu článku.