Stále častější stížnosti na to, že děti (ale ani dospělí) už dnes nečtou, protože propadly kouzlu všudypřítomného, lehce dosažitelného digitálního obrazu, jsou motivovány zvláštním strachem.

Bojíme se o celek literární kultury, o "kulturu knihy", která jako artefakt a svět sám pro sebe určovala vývoj naší civilizace, přičemž předpokládáme, že text či kniha jsou kulturně jaksi přirozeně výš než obraz a že propadnutí imagomanii je regresivní, nikoliv progresivní pohyb, zmírání civilizace, nikoliv její vzmach.

Už toto nevyslovené hodnotové východisko většiny debat o úpadku čtení ale představuje jeden z axiomů kultury knihy, která specificky hierarchizuje, třídí, dělí, shrnuje svět a také vylučuje obraz, přinejlepším ho pak využívá, skoro výhradně jako ilustrační prostředek.

Struktura knihy jakožto postupné artikulace věcí (příběhu, zápletky, postav atd.) určuje i pojetí času, jeho rozvíjení v následnosti, což vytváří mezeru, kterou do chápání či výkladu textu vniká fantazie. Právě o ni se také při masovém útěku k obrazu bojíme nejvíce.

Obraz se pak vyjevuje ve své doslovnosti, je v něm vše najednou, proto se v nadměrném množství zdá být plochý, vyčerpaný a paradoxně i jednorozměrný, jak je nejlépe vidět na zoufale nudných 3D projekcích.

To vše ale ještě neznamená, že obraz je horší pomocník než text, nebo že je dokonce bytostně na nižší úrovni. Výše popsané, to byla jen projekce kultury knihy do světa otevřeného obrazem.

Problém není v obraze samotném, nýbrž v tom, jak s ním obecně pracujeme a jak snadno podléháme jeho zdánlivé plochosti a doslovnosti, jež nás fascinuje a strhává, přičemž by nás tato snadnost podlehnutí měla spíše děsit než slastně unášet.

Jinak řečeno, za "úpadek" literární kultury nemůže obraz, nýbrž to, že obrazům nerozumíme a že si ani neuvědomujeme, v čem spočívá jejich moc.

Filozof Vilém Flusser o tom psal knihy už před několika desetiletími, jeho tehdejší myšlenky ale naplno platí až dnes.

"Obrazy měly být jakýmisi mapami, ale staly se z nich obrazovky, projekční plátna," píše Flusser a pokračuje: "Místo aby svět představovaly, aby ho reprezentovaly, zatemňují ho, až se život lidských bytostí nakonec stává funkcí obrazů, které samy vytvářejí. Lidé přestali obrazy dekódovat, místo toho je zakódované projektují do světa, kde se jakožto obrazy stávají samostatnou realitou."

Flusserova analýza je přesná i v tom, co se při takové permanentní masové projekci nových a nových obrazů do světa stane. "Technické obrazy, které jsou dnes všude kolem nás, spouštějí proces, který magicky přetváří naši 'realitu' a mění ji v globální obraz."

Je to logické: je-li obraz místo mapy jen dalším projekčním plátnem, dochází mezi obrazy ke vzájemnému zrcadlení, jež po čase vyvolává halucinační efekt stroboskopu. "Protože lidé už nejsou schopni obrazy dekódovat, jejich životy se stávají funkcí jejich vlastních obrazů: imaginace se proměnila v halucinaci."

Vyjdeme-li z Flusserovy úvahy, největší nebezpečí kultury obrazu tedy primárně nespočívá v tom, že odtahuje děti i dospělé od stohů krásných knih tříbících myšlení a imaginaci, nýbrž v tom, že zaklíná svět do halucinačního oblaku, z něhož se budeme obtížně dostávat. Z toho, že obraz už nepomáhá jako dobrý sluha, nýbrž vládne jako nepříliš dobrý pán. Stačí se podívat na vývoj politické komunikace posledních tří pěti let a musíme dát Flusserovi za pravdu.

Řešení je, jak už to u tak složitých věcí bývá, na první pohled jednoduché. Vrátit se k úvodnímu rozlišení a začít brát obrazy znovu jako mapy, podle kterých se dá někam nějak dojít, a nikoliv jako projektory, které dál odrážejí a zahušťují imaginární mlhu. Učit se zas a znovu dekódovat obrazy, které až příliš často bereme jako samozřejmost, takže smysl a souvislosti snadno proklouznou mezi prsty.

Ostatně i literární kultura se proti svému imaginárnímu nepříteli nejlépe ubrání tím, že se kolem sebe bude lépe dívat a bude po smyslu znovu a znovu číst − číst naše vlastní kouzlící obrazy.