Cestu na motorce jižní Indií jsme zahájili ve Varkale, městečku na jižním indickém pobřeží. Matěj má Indii najetou, takže hned na úvod opatřil naprostou nezbytnost, a to motorku Royal Enfield 350, legendární stroj klasické konstrukce s hlubokým zvukem motoru, který všude vzbuzuje respekt.

Ztrátu Matějova pasu jsme odhalili ve chvíli, kdy onen dokument bylo třeba dát do zástavy za Enfield. Ještě včera ho měl, v pravé boční kapse kraťasů. To věděl bezpečně, protože vyřizoval lokální SIM kartu a k tomu byl pas potřeba. Pak už měl pouze nejasnou vzpomínku, že ho možná pohodil na postel a dal do batohu.

Prohlédl kapsy u všech kalhot, potom batoh, potom celý pokoj. Nikde nic. Já jsem mezitím popíjel koňak na balkoně a psal knihu Kočky jsou vrženy. Zkontroloval jsem, jestli mám SVŮJ pas. Když prohledával pokoj potřetí, usoudil jsem, že se do věci musí vložit někdo zodpovědnější, tím mám na mysli sebe.

"Tady si sedni," instruoval jsem Matěje, "já pokoj prohledám."

"Je to zbytečný, už jsem ho prohledal, pas tu není."

S převahou jsem se usmál. Pas tam pochopitelně je, jenom ho Matěj nevidí, protože leží na místě, které je pro Matěje samozřejmé. Pak jsem prohlédl pokoj metr po metru, Matějův batoh, skříň (nic jsme do ní nedávali, ale pro jistotu), pak jsem ji dokonce i odtáhl, stejně jako malou skříňku a postel. Nikde nic.

"Kde jsi ho měl naposled?"

"Včera, zařizoval jsem SIM kartu, dělali si tam fotokopii."

"Pas bude tam," prohlásil jsem s jistotou. "Nechali ho v té kopírce."

Matěj sedl na motorku a odjel do města. Za půl hodiny se vrátil. Pas tam nebyl. Prohlédli jsme pokoj po páté.

"Nic," prohlásil Matěj. "Jedeme. Za motorku jsem dal zálohu tisíc eur, pojedeme do Hampi, pak se to nějak vyřeší."

Ten plán se mi moc nezdál, takže jsem se odebral do vedlejšího resortu, který disponoval wi­-fi. Výsledek hledání na webu vypadal černě. Při ztrátě pasu v Indii musí člověk:

1. Ohlásit vše na policejní stanici, dostane papír.

2. Dostavit se osobně na českou ambasádu v Dillí, dostane další papír.

3. Jít s oběma papíry na Imigration Office, kde dostane výjezdní vízum.

4. S tím může opustit zemi pouze do Česka.

A to byl problém, protože Matěj pokračuje do Malajsie a Nepálu.Vrátil jsem se k chatce a sdělil mu výsledek pátrání. Je zajímavé pozorovat člověka v hlubokém zoufalství. Takoví lidé obvykle chodí po pokoji a cosi si pro sebe mumlají. Nutno říct, že se držel velmi statečně. Pouze si v jednu chvíli přetáhl tričko přes hlavu a několik vteřin v tom úkrytu setrval.

Byli jsme od Dillí 4000 kilometrů. Vlaky se tu rezervují týden dopředu, blížil se Nový rok, bylo bez sebemenší šance místo dostat. Letadlem se letět dá, ovšem s pasem. Nabídl jsem mu, ať letí na můj pas. Neslo to s sebou drobné riziko. Kdyby mu vzali otisky a zjistili, že letí na cizí pas, skončí ve vězení.

Plakátky na sloupech

Vzpomněl jsem si, že když v Nepálu můj kamarád Les jednou ztratil pas, vylepili jsme plakátky s odměnou. Matěj odjel do města, na kopírce vyrobil padesát plakátků s fotokopií pasu, vypsanou odměnou 200 USD a naším lokálním telefonním číslem. Vrátil se až večer a měl kupodivu dobrou náladu.

Během vylepování plakátků totiž potkal malého kluka, který mu řekl, že jeho guru Matějovi pas najde. Odjel tedy s klukem na motorce za guruem. Guru byl hubený muž v bílé košili, který seděl na židli a mumlal modlitby. Zeptal se na jméno, barvu pasu a zemi původu a místo ztráty, pak řekl Matějovi, ať zavře oči. Poté oznámil, že se pas do tří dnů najde.

Ten večer začali na náš lokální telefon uvedený na letáčcích volat Indové. Nejprve jeden, druhý, pak pátý a nakonec jich bylo tak třicet. Nikdo z nich pas samozřejmě neměl, jen si chtěli povídat. Matěj vždycky telefon zvedl, pak se ozvalo "Where are you from?" a dál už mleli jen hindsky.

Druhý den se ve městě objevily další plakátky. Opět na nich byl obrázek Matějova pasu, ale telefonní číslo bylo jiné a patřilo nějakému místnímu podnikavci, který vypsal odměnu 100 USD a přelepil naše plakáty těmi svými. Jeho byznysplán byl jasný: zaplatí nálezci stovku a od nás zinkasuje dvě.

Mapa Indie

Pili jsme v baru pivo s muslimy a čekali, až se ozve někdo s pasem. Nové plakátky měly výhodu, že konverzacechtiví Indové teď volali jinam. Druhý den ráno dostal Matěj další nápad. Všiml si malých mikrobusů, které jezdily po městě a amplionem hlásaly pozvánky na místní kulturní akce. Najal jich několik.

V této situaci, kdy po městě je vylepených sto plakátků, po městě jezdí tři mikrobusy a amplionem hlásí ztrátu a odměnu a Matěj odjel na policejní stanici nahlásit ztrátu pasu, jsem si začal balit. "Vida, vida," říkal jsem si, když už jsem měl sbaleno. Nemá se to s tím hulením přehánět, pak Matěj ztratí pas, ani neví jak. To já pas mám v pořádku, poklepal jsem si na kapsu kalhot, lokl si koňaku, zašpuntoval lahev. Já jsem zodpovědný člověk, já piju koňak, uzavřel jsem svoji moralistickou úvahu a otevřel spe­ciální kapsu na koňak, abych tam lahev uložil.

Z kapsy vypadl něčí pas.

"Matěji, našel jsem tvůj pas," volám mu.

"Kde byl?"

"U mě v batohu."

"Ty hajzle," oddychl si úlevně. "Gentlemen, I have my passport," prohlásil a v telefonu jsem zaslechl jásot a výkřiky. Byl právě na policejní stanici a to se s ním radovali policisté. Mohli jsme vyrazit na cestu.

Na cestu!

V Indii funguje částečná prohibice, alkohol v restauracích neprodávají vůbec a pivo a kořalku ve vnitrozemí nabízejí pouze speciální obchody označené nápisem Beer and Wine Bar. Tyto bary mají daleko k hédonistickému vychutnávání alkoholu, na jaké jsme zvyklí u nás. Jsou to špinavé temné místnosti bez oken a pivo je tu silně zdaněné, vyjde zhruba na dva dolary.

Pro místní je to nejspíš užitečné opatření, neboť jim zjevně tělo neštěpí alkohol jako Evropanům. Takže jakmile opustíte turistické pobřeží a zastavíte na pivo u podobné špeluňky, začnou na vás mávat po jednom pivu nametení Indové a chtějí si s vámi povídat. Bohužel, v naprosté většině případů končí jejich znalost angličtiny u věty "Where are you from?", takže se rozvíjí následující debata:

"Czechia."

"???"

"Czech Republic."

"Chickenpublic?"

"Czechoslovakia."

"Oslovakia?"

"Europe."

"Ah! Europe! Nice!"

"What country?"

Ježíš a dvanáct učedníků na pláži Kudle Beach, kde hippie časy ještě pořád neskončily.

Když takovou debatu absolvujete potřetí, už vás to nebaví. Takto jsme tedy prožili šest dní na cestě do hippie ráje jménem Hampi. Jeli jsme přes nádherné hory plné úchvatných čajových plantáží, kde se cesta klikatí směrem vzhůru a zase dolů a v každé zatáčce slyšíte varovné troubení malebných autobusů, jejichž firemní design je obohacen ručně provedenými malbami Šivy a Krišny, ba dokonce můžete narazit i na auto s velkým obrázkem Ježíše, neboť tady dole v Indii není problém z jednoho místa vidět křesťanský kostel, mešitu i hinduistický chrám. Zde volání muezzinů nikoho neděsí a na střechách bílých kostelů často stojí velká socha Krista s rozepjatýma rukama, v krámcích mezi nimi si koupíte tričko se sloním bohem Ganéšou.

Hipíky najdete dole ve Varkale nebo v Hampi a v okolí oblasti Goa.

Každý den jsme průměrně najeli 300 kilometrů, což při stavu místních silnic znamená vyjet ráno v deset a do dalšího místa dorazit v pět večer, než se pomalu začne snášet soumrak. My však nejsme ti, kdo polykají kilometry.

Každou hodinu jsme se zastavovali u četných stánků a dopřávali si černý čaj nebo chai − čaj s mlékem, které zde prodávají v malých kalíškách, jinde zas čokoládovou kouli k zakousnutí nebo na oběd místní speciality, které sestávají z kořeněné omáčky masala, z níž tenkým chlebem čapátí nabíráte kousky kuřete či pečeného sýra. Jiné jídlo zvané thali představuje množství mističek se zeleným kari či kokosovým čatní, v nabídce bývá i šafránové rizoto biriany, často obohacené dalším pestrým kořením, je neobyčejně lahodné.

Restaurace se dělí na pure veg, veg a non­-veg a jen málokdy vedle kuřete nabízejí jiné druhy masa. Spíte v pokojích strohého vzhledu i vybavení v cenách od 300 do tisíce rupií, přičemž za dolar dostanete rupií šedesát. Pět dolarů za nocleh není špatná cena, Indie je velice levná.

Hampi

Hipíky najdete dole ve Varkale nebo v Hampi a potom v okolí oblasti Goa, přičemž Hampi má ze všech míst nejmagičtější atmosféru. Ještě před pár lety tu mezi rozvalinami chrámů ze středověku stály desítky domků a obchůdků, o mramorové pilíře se opíraly boudy slepené ze dřeva a kamení a jejich obyvatelé na vás přátelsky mávali a zvali vás na čaj. Místo je zapsáno na seznamu UNESCO, takže vláda před dvěma lety provedla demolici nelegálních staveb.

Je to velká chyba, neboť archeologické vykopávky mají leckde, ale malebná změť současného osídlení prorůstajícího kamennými rozvalinami byla jedinečná sama o sobě. Měli to vyhlásit za světovou památku tak, jak to bylo.

Chatky na plážích Om Beach a Kudle Beach jsou tmavé boudy bez oken, od tří dolarů za den výš, společné záchody samozřejmě.

Tady jsme zakotvili v tom nejvzdálenějším resortu, který vedl Ind černý jako noc. Měl sice na pokojích plno, ale poznal, že jsme dobří lidé, a mohli jsme spát zadarmo na otevřené verandě. Jak se později ukázalo, nebyli jsme sami.

Pestrobarevná směska všemožných existencí se stáhla večer do resortu. Tři indičtí hipíci, jeden s elektrickou basou a kombem, druhý s kytarou a třetí s houslemi, všechno excelentní hráči. Dvě indické hippie holky Sněha a Bianka naprosto neodpovídaly tradiční roli indických dívek, kterých zeptat se třeba jen na cestu je nemožné, protože se okamžitě začnou v rozpacích chichotat a utíkají pryč. Sněha ihned odjela s Matějem někam se koupat, zatímco já jsem si rozložil iPady na verandě a střídavě si povídal s partou izraelských hipíků, střídavě poslouchal dunění bubnů.

Sun Set Jam

Základní společenská instituce se zde jmenuje Sun Set a je to skalnatý vrchol tyčící se nad resorty, kam se vyšplháte a kde na prohřátých pískovcových valounech večer pozorujete slunce zapadající do džungle a rýžových polí pod vámi. Někde se sejde 50 lidí, někde pět, muzikanti z celého světa k tomu jamují, všichni se zdraví a usmívají se a přidat se může každý. Pak jdete spát a usínáte pod širým nebem, zatímco hovory dalších lidí spících na verandě pomalu utichají a nakonec utichnou i bubínky.

"Welcome home," řekl nám majitel resortu, když jsme tam prvně přijeli. A tak jsme tam prožili několik dní a nocí a západů slunce a čas už pro nás pomalu přestal existovat.

Gokarna

Z Hampi jsme zamířili na legendární plážovou lokaci Gokarna. Počet cizinců ponořených do duchovního hledání je tu opravdu značný, budou tu stovky hipíků. Kdo nemá kérku, dredy nebo vyholenou hlavu jako buddhistický mnich, sem příliš nezapadá. Podobné spořádané typy sem také ani nenapadne zajíždět, neboť ubytování je opravdu spartánské. Chatky na plážích Om Beach a Kudle Beach jsou tmavé boudy bez oken, od tří dolarů za den výš, společné záchody samozřejmě. Zde jsme prožili neuvěřitelných pět dní, ubytovaní v pokoji, který jsem pojmenoval Chlívek, protože ta díra skutečně připomínala chlívek pro nějaké nenáročné domácí zvíře.jarvis_59674540498e6104b96f26f9.jpeg

Hovíte si pod moskytiérou na vyvýšené betonové peci, což je jediný nábytek, který v pokoji 3 x 4 metry je. Podlaha je tvořena šedavým drolícím se betonem, zdi podobného rázu, dřevěná střecha, okno žádné, ve zdi ani jeden hřebík na pověšení čehokoliv. Nicméně máte tam elektřinu a to je klíčové, protože si můžeme dobít počítače, na kterých Matěj skládá muziku a já píšu knížku. A venku pláž plná dredatých týpků a pokérovaných holek a bubínků a deset kurzů jógy začíná každý den v osm ráno a někdo maluje na pláži obrazy a támhleta holka zase z kamínků vyrábí šperky a prodává je na dece a tady někdo cvičí pozdravy slunci a tam zní od skupinky kytary a Imagine od Lennona a tady zas do sebe český hipík s totálně potetovanou kámoškou lijou whisky z papírových krabiček, a jste spolu se všemi těmi lidmi celý den v naprosté pohodě. A je o čem si povídat!

"Víš, že tady kámoše na pláži v Gokarně v chatce kousla kobra?" ptá se mě mladý Izraelec.

"Fakt jo?" cítím nepříjemné brnění v lýtkách a rozhlížím se nenápadně po betonové podlaze restaurace.

"Jsou tady," povídá jeho kámoška. "Říkala mi jedna Němka, že minulý měsíc v resortu volali někoho, že mají pod postelí kobru, aby ji zabil."

"Hm."

"Prej když jsou někde odpadky, jsou tam i krysy, a takže i kobry," připojuje se do diskuse další holka, Polka.

"Je tu hodně kober," přisedává si k nám její přítel.

"Viděl jste tady fakt někdo hada?" ptám se nahlas asi pěti stolů okolo.

"No. Nein. No…"

Nikdo nic neřeší, vše má smysl

Jezdí se vlevo, při každém předjíždění nebo před zatáčkou se troubí. Na první pohled chaotické, ve finále poměrně bezpečné. Důvěra ve zdravý rozum Indů vás přejde na zavřeném železničním přejezdu − v takovou chvíli se na obou stranách shromáždí auta, motorky a rikši po celé šíři vozovky v obou jízdních pruzích, a jakmile se zvedne závora, vyjedou proti sobě, a když se obě skupiny srazí uprostřed na kolejišti, všichni troubí a rozčilují se, že není kam uhnout.

Smlouvá se tady jako všude v Orientu, za velký kus látky na pláž potištěný barevnými motivy chtějí nejprve 600 rupií, ale prodají ho za 200. Není to ale to protivné smlouvání, které zažíváme někdy v turistických arabských destinacích. Prodavač mě pozve do svého krámku, když projevím zájem o jeho zboží, nabídne mi čaj, ať si sednu, že poslal pro nové zboží, které tu bude za dvě minuty. Pijeme čaj, vypráví mi, do kolika německých měst svoje zboží vyváží. Když uběhne deset minut, vstanu, poděkuju za čaj, řeknu, že dvě minuty už uběhly a já mám hlad a chci se jít najíst. Nijak mě nezdržuje, s úsměvem řekne: "Samozřejmě, pane, stavte se jindy."

Možná budete mít štěstí − v chrámu opičího boha Hanumana na vrcholku skály vážení a ctění mniši v pestrých rouchách kouří trávu, třeba vám dají ochutnat. Zážitek z Indie bude díky tomu ještě bohatší.

Matěj Homola (vlevo), Jakub Horák a Royal Enfield

Tři tisíce najetých kilometrů na motorce, poněkud náročné na zádové trapézy a ramenní svaly, ale co bolí, to přebolí. Potkáte výborné týpky, o kterých byste nevěřili, že existují. Tráva je tu nelegální a na alkohol prohibice, ale když se chováte uvážlivě, všechno jde a nikdo to neřeší. A na pozadí atmosféra Krišny, buddhismu a véd. Jižní Indie je velmi pohodová země.

Každá cesta končí morálním ponaučením. Někdo by si mohl myslet, že Matějův pas se ztratil proto, že já jsem blbej. To je ale, přátelé, hluboký omyl. Zde v Indii je vše provázáno a v rámci kola samsáry vše má hluboký smysl. Třeba jsem byl v minulém životě celníkem a mám k pasům vnitřní vztah, proto je shromažďuji. Nebo jsem nás uchránil před nebezpečím teroristického útoku, který by nás potkal, kdybychom vyjeli o den dřív! A to nemluvím o radosti z nalezení pasu, kterou by Matěj beze mě nezažil…

Nicméně, v těch chvílích, kdy zažertuji na téma "jestli má pas", pozoruji v Matějově hlasu jistou nepochopitelnou podrážděnost. Tak radši nebudu svoji dějinnou úlohu přeceňovat a nasednu na motorku. Enfield už volá, už slyším brumlání jeho motoru. Dálky volají!