V Praze najdeme vnitrobloky třeba v okolí Václavského náměstí, na Žižkově i ve Vršovicích. Donedávna si jich nikdo moc nevšímal. Rezavěla tam klepadla na koberce a bujel plevel. Podle analýzy z roku 2008, která zkoumala 175 vnitrobloků ve vlastnictví pěti městských částí v centru Prahy, nebyl jejich stav zrovna povzbudivý. Udržována byla pouze čtvrtina z nich. Od té doby se ale situace zlepšila, neboť uzavřených dvorů si začali všímat místní obyvatelé i úřady. Před dvěma lety vyhlásila dotační program na revitalizaci vnitrobloků Praha 6, vedlejší sedmička uspořádala několik ročníků motivační soutěže o nejhezčí dvorek. A snaží se i samospráva čtvrtí, kde převládají paneláková sídliště. Na Lužinách a ve Stodůlkách se obnovilo celkem šest vnitrobloků.

Pozadu nezůstávají ani další města. V Brně si začali radní uzavřených dvorů všímat už před šesti lety a letos dokončila městská část Brno­-střed například velkorysou obnovu parku ve vnitrobloku Křídlovická­/Zahradnická. Kromě vysázené zeleně a laviček přibyl gril s posezením, pítka nebo fitness prvky.

K diskusím o podobě vnitřních prostranství bývá už dnes běžně zvána veřejnost. Ostatně upravené dvory mívají na tamní komunitu blahodárný vliv.

Kam se v Praze dostanete

Vnitroblock

Tohle kreativní centrum v Holešovicích není vlastně vnitroblok, ale vzhledem k jeho názvu a věhlasu ho nelze do výčtu nezařadit. Sídlí v industriálním prostoru, kde se prolíná kavárna a obchod s nabídkou děl mladých designérů a módních značek. V tanečním studiu probíhají pohybové aktivity a v podzemním PidiKině promítání.

Vnitroblock, Tusarova 31, Praha 7

Café Club Míšeňská

Ke kavárně, kde mají zajímavou nabídku lihovin a k zakousnutí snacky, patří malý roztomilý vnitroblok. Začíná vlastně už v průchodu, kde jsou police s knihami. Ideální zašívárna pro dva i místo vhodné k osamělému rozjímání.

Míšeňská 3, Malá Strana

Styl & Interier

Domu naproti Lucerně si všimnete hned díky jeho dnes trpasličím rozměrům. Postavil ho architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Když projedete barokní branou, minete nejprve designový obchod a potom se před vámi otevře kouzelný vnitroblok se spoustou zeleně, altánem a dřevěnými chodníčky. Patří ke kavárně s bistrem a u stolů bývá plno. Kdo má rád středomořský styl, bude tady jako doma.

Vodičkova 35, Praha 1

Alchymista

Výběrová káva, domácí dorty, vegetariánská kuchyně a především posezení ve vnitrobloku, který připomíná botanickou zahradu. Ať už se budete vracet ze Stromovky nebo z Letenských sadů, neměli byste tohle místo minout. Vzhledem k tomu, že otevírá už v půl osmé, lze sem zavítat i na příjemnou snídani.

Jana Zajíce 7, Praha 7

Kasárna Karlín

Nově otevřené nádvoří karlínských kasáren probudil k životu stejný tým, který stál za oživením Nákladového nádraží Žižkov. Karlín teď dostal nové prostranství, kde se můžete vydovádět v haldách písku, dát si pivo nebo vylézt na zdejší rozhlednu. Ve večerních hodinách bývá promítání. Další atrakce budou přibývat.

Prvního pluku 2, Praha 8

Následující příklady pojednávají především o vnitroblocích, o které se zasadili sami místní obyvatelé. Nevznikly by bez odolného jedince nebo party tahounů, kteří obětují roky života vyjednávání se sousedy i s úřady. Jinde se do věci vloží nájemci přilehlých nebytových prostor. Způsobů, jak se dostat k vysněnému dvorku, je prostě mnoho. Stačí se jen inspirovat.

Berlínský styl v Holešovicích

Sytě zelený trávník lemují záhony s okrasnými travinami. Nad nimi ční několik vzrostlých stromů. V deset hodin dopoledne, kdy tu nikdo není a na většině zahrady leží stín, je to ideální místo k četbě nebo k rozjímání. Vybízí k němu pergola s posezením na jedné straně, zatímco malé dětské hřiště s pískovištěm na opačném konci zahrady ožije o něco později. Trávník bude posetý nafukovacími bazény naplněnými vodou z vodovodu v koutu zahrady, navečer přibudou grily. Až se děti zaženou do postelí, posedí tu dospělí se sklenkou něčeho dobrého. Vše se odehraje na necelých 800 metrech čtverečních. Jednoduchá, ale opečovávaná zahrada ve vnitrobloku v Holešovicích takhle funguje třetím rokem. Byla jednou z prvních svého druhu.

Nápad na její vybudování si přivezl architekt Karel Veselý, předseda společenství vlastníků jednoho z domů, někdy okolo roku 2006 z Berlína. "Byl jsem tehdy na profesní prohlídce města a zaujalo mě, že je tam v některých čtvrtích možné si vybrat, jestli chcete procházet ulicemi, nebo zahradami domů," vzpomíná štíhlý vysoký muž. Když se vrátil, chtěl zkusit, jestli by také u nich ve vnitrobloku nemohla podobná zahrada vzniknout. Dal se do práce.

Hlavně neodpadnout

Vyjednávání s výbory okolních činžáků a s úřady nakonec trvalo čtyři roky. Teprve pak bylo možné poprvé kopnout do země. "Nejsložitější bylo přesvědčit lidi. Původní koncepce předpokládala, že se spojí celý vnitroblok, ale s předsedy některých domovních výborů se nedalo dohodnout, tak jsme jejich část pozemků do projektu nezahrnuli."

Stranou původně zůstaly i domy na protější straně vnitrobloku, jejichž pás země je dnes oddělený zídkou. "Teď se situace změnila, chtějí naši zahradu využívat a přispět na ni i zpětně, proto oba pozemky propojíme zvednutou lávkou z latí. Bude procházet zdí, do níž se udělá otvor," popisuje řešení architekt, který je společně s kolegyní autorem návrhu zahrady podle představ lidí z domu, kteří se o její podobu zajímali.

Určité úsilí vyžadovalo i jednání s úředníky. "Využití dvora vnímali s otazníkem, protože tenkrát to bylo nové a nedůvěřovali nám. Museli jsme absolvovat proces věčného dokazování, třeba toho, že stromy, které chceme porazit, jsou opravdu nemocné."

Vybraná firma posléze vybudovala zahradu během čtyř let za 450 tisíc. Daly je dohromady čtyři zúčastněné domy, dalších zhruba 60 tisíc ročně je stojí údržba. "Lidé uznali, že za kus pěkné zeleně je potřeba platit. I když jeden z výborů nedávno změnil názor. Chtějí ušetřit, a tak se o svoji výseč teď starají sami," ukazuje Veselý kus pozemku s mírně povyrostlou trávou. Klidová zóna mezi domy, kam ruch města nedoléhá, je ale důkazem, že absolvovat všechna vyjednávání stálo za to.

Zahrada pro děti i pejskaře

Po jedné hodině odpoledne je v Praze-Libni horko k zalknutí. Nepršelo už několik dní. "Bojím se, jak bude vypadat trávník," pochybuje při vstupu do vnitrobloku U Svobodárny Martina Forejtová, zakladatelka ateliéru Land05 a autorka architektonického návrhu vnitřní zahrady. Vyjádřit se k němu mohli i obyvatelé, ale jeho realizaci (stála okolo dvou milionů) jednotlivá společenství vlastníků neplatila. Zafinancovala ji městská část, které patří pozemek mezi domy a nyní má na starosti i údržbu.

"Dneska ráno zrovna sekali trávu," říká důchodkyně, paní Kohoutková, kterou zastihneme na jedné z laviček ve stínu. Je tu i menší stůl a vedle gril, který si sem přidali místní obyvatelé. Kolečka od skleniček patrná na nedalekém pingpongovém stole svědčí o tom, že zelená deska neslouží jen k hraní stolního tenisu. V prostoru kolem laviček to zkrátka žije. "Včera tu seděli lidi z protějšího domu až do půl dvanácté, ale druhý den bylo všechno uklizené, nikde ani nedopalek, dávají je do skleničky," ukazuje paní Kohoutková malou zavařovačku. Bydlí v přízemí přilehlého domu a evidentně má o dění ve vnitrobloku přehled. Když je tráva moc přerostlá nebo přetékají koše, zavolá na údržbu, aby ji přijeli posekat.

"My pejskaři tu sedáváme tak od čtyř do šesti. Děti si sem chodí pohrát odpoledne, když přijdou ze školy, i když teď v parných dnech moc ne. Malí předškoláci tu bývají s maminkami dopoledne," popisuje průběh dne seniorka a kolem nohou jí pobíhá malá chundelatá fenka. Na schůzce s místními obyvateli, kteří se mohli před čtyřmi lety vyjádřit k architektonickému návrhu, měla paní Kohoutková připomínku, že by se mělo "přehodit" dětské a psí hřiště, aby pejskaři na své miláčky z laviček lépe viděli; dětské hřiště je totiž hned naproti posezení. To však neprošlo.

Příliš svérázný záhon

"Během debaty o návrhu měli na uspořádání zahrady jiný názor pejskaři a jiný rodiče. Ti druzí chtěli z pochopitelných důvodů prostor pro zvířata oplotit, zatímco majitelé psů se ptali, proč neoplotit dětské hřiště," vysvětluje obvyklý spor architekta. "Stavěli jsme se spíš na stranu rodičů, argumentovali jsme tím, že lavičky a dětské hřiště, za nímž je pergola, kde se dá také posedět, je komunitní prostor určený pro všechny, a kdo má, psa, měl by si ho hlídat," přibližuje Marie Forejtová s tím, že po vášnivých diskusích se nakonec obyvatelé dohodli, že se oplotí psí hřiště. "Je to spíš formální ohrada, kam jsme nechali umístit i kladiny a různé překážky pro psy. Taky pytlíky a koše."

Mezitím dojdeme k záhonkům se zeleninou v dřevěných bednách, které si kousek za psím hřištěm někdo založil. "Tohle je fajn. Alespoň je vidět, že si to tady lidi vzali za své," podotýká architektka a pousměje se i nad kulatou výsečí žlutých kytiček obehnanou cihlami, další svéráznou okrasou v jiné části zahrady.

Daleko větší lítost projeví nad záhonem ve svahu, který je beznadějně zaplevelen. "Údržba by se měla správně starat i o pletí. Kdyby to dělali první tři roky po výsadbě, plevel by se nerozbujel." Starší pár, který vyšel z domu a zastavil se na kus řeči, nás však ujišťuje, že na jaře kvetly na záhonu navzdory pýru postupně narcisy a denivky a byla to pěkná podívaná. Pak muž se ženou zamíří k posezení, kam brzy přibude další soused. Zdejší vnitroblok možná není v úplně dokonalém stavu, ale vypadá to, že na místní lidi a jejich vztahy zafungoval správně.

Ve stínu kryptomerií

"Tohle je vyloženě letní zahrada. Dvacet metrů vysoké jehličnany ji v parných dnech pěkně stíní. Pěstovat papriky nebo rajčata tady ale skutečně nelze," říká Boris Homola o kusu vnitrobloku, který rodina jeho ženy společně se sousedy a kamarády Kollárovými před několika lety odkoupila od ostatních obyvatel domu v Botanické ulici v Brně.

Vnitroblok U Svobodárny v pražské Libni možná není v úplně dokonalém stavu, ale na místní lidi a jejich vztahy zafungoval správně.

Název odkazující k botanice a několik desetiletí staré dřeviny včetně dvou vzácných kryptomerií japonských ve vnitrobloku spolu souvisí. Ulice se jmenuje Botanická díky přilehlému Tyršově parku, kde dřív bývala botanická zahrada, a v domě, v němž nyní žijí Homolovi, skutečně v přízemí a prvním patře sídlili kdysi vědci. Ti využívali i skleník na zahradě vnitrobloku, kde křížili rostliny. Zachoval se dodnes. Stavba připomínající tvarem iglú je opravena, ale nebývalo tomu tak vždycky.

Do rekonstrukce se Boris Homola pustil před sedmi lety. Týkala se všech 220 skleněných tabulek i spodní zídky, které se musely ošetřit proti vlhkosti a plísni. Zatímco se zídkou pomáhal soused, práce se skleněnými tabulkami se Boris Homola ujal sám. "Každou jsem vyndal, očistil, zachovalé vrátil, poškozené nahradil. Těch byla asi polovina. Na osazení tabulek jsem spotřeboval skoro 400 kilo kytu," vybavuje si "správce" zahrady, který má firmu na výrobu skleněných zábradlí. "Trvalo to čtyři měsíce. Tehdy jsem na to měl čas, protože jsem odešel z velké nadnárodní firmy a rozmýšlel, jestli začít podnikat."

Stromy za statisíce

Oprava skleníku se tak stala jakousi duševně pracovní terapií při rozhodování o budoucím zaměstnání. Dnes oválná stavba slouží jako zahradní domek, zatímco ve dvou menších sklenících za ní je uložené nářadí. Kromě toho si tu rodiny udělaly posezení, nechybí gril, dětský koutek s pískovištěm, zahradním domečkem nebo trampolínou.

Dřeviny tyčící se nad nimi mají prý cenu statisíců. Alespoň to tvrdil znalec z lednického parku, kterého si Homolovi pozvali před pár lety, když se z opačné strany stavěl nový dům a ve vnitrobloku budovali podzemní garáže. "Najednou se dostali na úroveň o deset metrů níž a měl jsem obavy, aby jednak neodvedli z našeho pozemku veškerou vodu a jednak aby nepoškodili kořeny stromů. Naštěstí se nic z toho zatím nestalo," připouští sedmatřicetiletý otec dvou dcer.

S ostatními sousedy prý žádné konflikty nemají. Na pohled do zeleně vzrostlých stromů si nikdo nestěžuje a větší akci, která by se protáhla déle do noci, uspořádají Homolovi tak dvakrát do roka. Podle Homoly vnitrobloky v okolí lidé často využívají jako parkoviště, což je škoda. Připravují se tak o místa, jimž vrací život i hmyz a ptáci, které ostrůvek zeleně ve městě přitahuje. Zvláště tam, kde roste­ už celá desetiletí.

Kousek Francie uprostřed Hradce

Bývala tu pošta a ještě předtím dámská krejčová, která měla v zadním traktu dílny a vpředu do ulice prodejnu. Dnes je vpředu kavárna Artičok s prostorem pro výstavy, kde se prohánějí kočky, a za ní sál, kde se cvičí, přednáší nebo koncertuje. O patro níž jsou dílny pro účastníky kurzů keramiky, drátkování, šití, kresby a malby. Oba zadní prostory jsou propojené pouze venkovním schodištěm, které vede přes dvorek ve vnitrobloku. Má dlážděnou podlahu, na níž stojí stolky a židle obklopené truhlíky a květináči s rozbujelou květenou. Vše kryje mohutná třešeň. Scéna jak z francouzského filmu. Nacházíme se však v Hradci Králové.

Dvorek francouzského střihu je jen jedním z pozemků, na které je královéhradecký vnitroblok rozparcelovaný.

"Když jsme se sem před dvěma roky přistěhovali, byl dvorek zarostlý trávou, všude spousta větví a tlustá vrstva pecek. Pod ní jsme objevili tuhle dlažbu," popisuje původní stav Renata Rybářová z neziskové organizace, která si prostory pronajala od města pro pořádání zmíněných aktivit. Dvorek patří stejně jako přilehlý činžák městu. Lidé z neziskovky ho uklidili na vlastní pěst i náklady. "Říkali jsme si, že za hezkého počasí můžeme uspořádat kurzy i venku. Nájemníci domu sem pochopitelně mohou, všechny jsme obešli a pozvali je i na otvíračku. Moc sem ale nechodí, kromě jedné rodiny, která se nedávno přistěhovala," krčí rameny Rybářová. S místními lidmi, až na jednu výjimku, neziskovka problém nemá. A město, možná i pod vlivem aktivit lidí z Artičoku, se teď chystá vyměnit v domě rozvody a okna.

Dvorek s francouzským šmrncem je jen jedním z pozemků, na které je vnitroblok rozparcelovaný. Na tom krajním zrovna skáčou kluci na trampolíně, na plácku uprostřed, kde stojí dvě branky, si mohou zahrát fotbal. Ostatní dvorky jsou ale vzájemně neprůchozí.

Zcela uzavřený je i protější, kde je houpačka s klouzačkou a kde drobná mladá žena zrovna věší na šňůru barevné fotky. Ani ona tady nebydlí, ale pronajímá si od města zadní přízemní trakt vybíhající z protějšího činžáku. Zařídila si v něm studio, kam chodí cvičit dospělí i děti s bolavými zády. Teď chystá pro klienty malou zahradní party k ukončení sedmé sezony a při té příležitosti na fotkách ukazuje, jak prostor původně vypadal. Opravený domek ani dvorek by dnes nikdo na snímcích nepoznal. "Dalo to spoustu práce, ale chtěla jsem, aby sem klienti chodili rádi a cítili se tady dobře. A to se myslím podařilo," říká hrdě Jaruška Morávková.

Horolezení pár metrů od tramvaje

Přísně vzato není bývalý lom Na Bídě v Liberci opravdovým vnitroblokem. Prostor z jedné strany krytý činžákem je "do podkovy" obklopen skálou. Pod ní je dnes zelená zahrada se spoustou zákoutí, lavičkami z přírodních klád nebo ohništěm. Kus pozemku se skálou je oddělený plotem. Opečovává ho Pavel Pfeifer, jeden z členů sdružení, které si skálu v centru Liberce před čtyřmi roky vyhlédlo jako ideální místo nejen k letnímu horolezení, ale především zimnímu ledolezení. Tak vznikla Horozelecká aréna v Liberci.

"První brigáda byla na podzim 2013. Místo se muselo vyčistit od náletových dřevin. Starousedlíci nám vyprávěli, že po skále vyšplhali jenom díky kořenům stromků. Navíc co se komu nehodilo, to hodil sem, a vznikla skládka. To všechno muselo pryč," vypráví vysoký šestatřicátník se zahnutými kníry. Je jedním ze dvou správců, s údržbou a s provozem vypomáhají ještě další dva kamarádi. Pozemku se skálou zasvětil Pfeifer poslední čtyři roky života. Protože dřív vypomáhal zahradnickému mistrovi, navrhl na vyčištěné ploše osázení rostlinami a v centru města vytvořil zahradu jak u horského srubu.

Piknik za vypletý záhon

Horolezecká aréna má mnoho využití. V zimě se skála polévá vodou z vodovodního řadu a vzniká ledová stěna úctyhodných rozměrů. Přes léto je možné lézt volně nebo využít dva ferratové okruhy. "Jeden je pro děti, druhý techničtější, kde je lezec odkázaný především na sílu rukou. Ten bolí," říká Pavel Pfeifer a pak ukáže na protější stěnu, kde jsou navrtané do skály klády s dírkami. Na nich mohou zájemci trénovat drytooling, což je lezení pomocí maček a cepínů.

Za lezeckou instruktáž a zapůjčení vybavení se zde platí řádově stokoruny, kdo má vybavení vlastní, dá jen padesátku za vstup (v zimě jsou ceny vyšší). Ten, kdo nemá zájem o lezení, ale chce si třeba na trávníku udělat piknik, upéct buřta nebo zahrát pétanque, platí symbolicky nebo se se správci dohodne na nějaké drobné protislužbě, třeba vypletí záhonu. "Komerčně z toho netěžíme, ale zase nemůžeme dělat charitu. Platíme městu normálně nájem. Co vyděláme, dáme do údržby."

Obyvatelé domu mají po dohodě se správci na zahradu také přístup, ostatně zrezivělý držák na prádelní šňůru odkazuje na dobu před 20 lety, kdy tu místní měli i volejbalové hřiště nebo ohniště a plácek využívali podobně jako vnitroblok. Pozemek kdysi patřil liberecké Textilaně a po ní tu také něco zbylo. Pod přístřeškem z proutí je vchod do podzemí.

"Někdy kolem války měla továrna povinnost vybudovat pro své zaměstnance kryt. Vím to, protože jedna paní z domu pracuje v památkovém ústavu," vykládá správce v suterénních chodbách, které teď slouží jako sklad horolezeckého vybavení a dalšího materiálu.

Krátce po tom, co z podzemí vylezeme, se se správcem rozloučíme a zamíříme na hlavní třídu. Stačí obejít dům a jsme na zastávce tramvaje.