Expozice lahví s whisky za barmanovými zády vypadaly v 60.−80. letech zcela jinak než dnes. Aby ne! O irské whiskey jsme pouze četli v rozhovorech s Janem Werichem, jeden bourbon býval k vidění ještě tak v interhotelech Čedoku a čistě sladové skotské byly pro většinu z nás neznámým pojmem. Barům vládly "blendy", nad nimiž dnes leckdo ohrnuje nos. Ke své škodě, řekl jsem si nedávno nad panákem Black & White, který mi s omluvným úsměvem někdo nalil.

Vůně mě na první přivonění nenadchla. Tak jsem nasadil "Mur­rayho trik". Zakryl jsem sklenku dlaní, druhou rukou jsem "obalil" její kalíšek a přitiskl si ji na chvíli k hrudi, abych ji zahřál. Když jsem obsah inhaloval podruhé, bylo všechno jinak. Lehce kouřový sladový atak − a chuť se napít − byly tu. Stručně řečeno: zážitek! Hned při prvním doušku v ústech exploduje výrazná chuť sladu (není divu; podíl sladových whisky mezi 35 a 40 % je u standardní směsi rozhodně nad­standardní a ke všemu jí dominuje Clynelish) v zřetelně obilných kulisách. Následuje nevtíravá sladkost a nezapomenutelný sametový závěr.