O australské rockové skupině Midnight Oil se v letech jejich největší slávy říkalo, že téměř jedinou píseň nezahrají v pomalém tempu. A že svá vystoupení nevídaným způsobem gradují.

Během svého vůbec prvního tuzemského koncertu, jímž v pátek večer vyvrcholil třetí den festivalu Colours of Ostrava, Midnight Oil této pověsti dostáli. Předvedli strhující vystoupení, které se nespoléhalo jen na nostalgii fanoušků.

Je to tím překvapivější, že Midnight Oil de facto přestali existovat koncem roku 2002, kdy se jejich obrovitý holohlavý zpěvák a frontman Peter Garrett začal věnovat politické kariéře. Když se na pódia vrací rockové kapely, které patnáct let nevydaly žádnou desku ani nekoncertovaly, často vyznívají jen jako marné oprašování zašlé slávy.

Jenže comebackové turné Midnight Oil, na něž skupina vyrazila letos v dubnu, je výjimkou, která pravidlo vyvrací.

Ačkoliv téměř všichni členové formace již překročili šedesátku, Midnight Oil jsou živoucí, plnokrevnou a výborně sehranou kapelou, která na pódiu předvádí perfektní hudební show, aniž by si musela pomáhat zadními projekcemi nebo okázalými světelnými efekty.

V Ostravě neponechali nic náhodě. S vědomím toho, že v tuzemsku nikdy nevystupovali, oproti svým nedávným evropským koncertům lehce pozměnili dramaturgii večera a do publika – po introdukci, kterou obstaralo Vangelisovo ústřední téma ze sci-fi filmu Blade Runner – hned „napumpovali“ chytlavý hit The Dead Heart.

Během několika málo písniček se pak Midnight Oil podařilo podmanit, roztančit a nakonec rozeskákat návštěvníky různých generací, kteří až do včerejšího dne možná neznali jedinou jejich píseň.

Jenže Midnight Oil zdaleka nejsou kapelou jednoho nebo dvou hitů. Prakticky celý osmdesátiminutový koncert se nesl ve znamení rockově dravých, ale hymnicky klenutých a zvonivých kytarových melodií s působivými vícehlasými sbory v refrénech. Pomalejších skladeb zaznělo minimum – nejkomornější a nejemotivnější z nich byla My Country z alba Earth and Sun and Moon z roku 1993.

Nezaměnitelný zvuk skupiny občas doplňoval – tak jako v nejznámější, třicet let staré skladbě Beds Are Burning – ještě zvuk trumpety nebo foukací harmoniky, na kterou hrál Peter Garrett.

Právě bez jeho charismatu jsou koncerty Midnight Oil nepředstavitelné. Garrett svými trhavě ustrnulými, zároveň však energií překypujícími pohybovými kreacemi připomíná jakéhosi porouchaného robota, kterému se sice taneční pohyby vůbec nedaří, přesto se však o ně znovu a znovu pokouší.

Radost z hraní i z opětovného setkání však byla znát i na ostatních členech kapely, především ze zpívajícího bubeníka Roba Hirsta. Ten na bicí soupravu i perkuse hrál s takovým zápalem, až se chvílemi zdálo, že by si s chutí zabubnoval také na různé industriální konstrukce vítkovického „ocelového města“ v blízkosti pódia.

Midnight Oil i po čtyřicetileté existenci nadále zůstávají esencí rockového písničkářství „staré školy“, jež má výrazné podtexty politické, ekologické, sociální i morální.

Čtyřiašedesátiletý Garrett je přitom dokáže podávat tak přesvědčivě, že jsou jim ochotni naslouchat dokonce i lidé, kteří mají vůči jakémukoliv aktivismu v populární hudbě averzi.

Mnohé písničky se v současné éře amerického prezidenta Trumpa zdají být možná ještě aktuálnější, než když vznikaly. Navíc se na ně dá skvěle tančit – a to přesto, že naše postele už asi opravdu hoří.