Co přivedlo G. O. Haiga koncem 19. století k rozhodnutí plnit jeho blended scotch whisky do lahví neobvyklého tvaru − trojbokého hranolu se zaoblenými hranami −, se patrně už nikdy nedozvíme. O projmutí stěn − dolíčcích čili dimples, díky nimž se stala rychle známou − můžeme naopak kvalifikovaně spekulovat: nebýt jich, lahev snadno vyklouzne z ruky. Pokud z ní naléváte, musíte ji totiž sevřít mezi palec a zbytek prstů.

Tomuto manévru se říká "pinch", a tak nepřekvapí, že pod názvem Dimple Pinch zaútočila − a to velmi úspěšně − na trh ve Spojených státech, kde byl nezvyklý tvar v roce 1958 dokonce patentován. Síťka − jakoby zlatá − měla kdysi bránit zátce samovolně vylétnout za mimořádného tepla nebo během plavby po moři. Dnes už je pouze nostalgickým atributem, který k Dimplu prostě patří (oceňován barmany, protože síťka působí tak trochu jako sněhové řetězy; lahev lze snáze udržet v ruce).

Ke značce patří i status, jemuž se zejména mezi oběma světovými válkami na Západě a v 70. letech u nás − jako "de luxe blend" − těšila. Označení jí patří jednak proto, že ve směsi nebyly nikdy destiláty − ať už obilné, nebo sladové − mladší 12 let, jednak pro mimořádně vysoký podíl sladových whisky, který přesahuje 50 procent. Dávají o sobě vědět, sotva si nalijete sklenku. Zakryjete-li ji na chvíli rukou a pak přivoníte, připomíná opuštěný mlat, když se zešeří a vzduch začíná vlhnout padající rosou. Dojem se ještě prohloubí, podržíte-li doušek − pořádný − chvíli v ústech. Za určité dispozice se pak může "blend" jevit dokonce jako "malt"; zkušenější v ní možná identifikují dominantní Glenkinchie z Lowlands a decentní nakouření přiznají Clynelish.

Závěrem: Když si otevřu lahev, musíte mě od ní odhánět.