Z hlediska historie to byla pro architekty vždy výjimečná příležitost a zároveň výzva − sakrální stavby totiž mají v rámci společnosti zvláštní privilegium a už od nepaměti, jako žádné jiné budovy, posouvaly konstrukční, ale i estetické hranice. Funkčnost přitom ne vždy hrála zásadní roli. Klíčová byla schopnost ohromit obyčejného člověka a svým způsobem promlouvat k věřícím, přičemž jistý vrchol v tomto smyslu představovalo období baroka, kdy velkorysost dosáhla svého "stropu".

I dnes, když například vstoupíte do katedrály od Santiniho, pocítíte určitou vnitřní pokoru, respekt, vlastní nicotnost a v neposlední řadě možnost se duševně vymanit z pozemského světa. Další zásadní milník z pohledu architektonické evoluce představovala moderna, kdy opulentní detaily nahradila strohost a práce s hmotou a světlem. Stačí vzpomenout kapli Notre Dame du Haut ve francouzském Ronchampu, kterou navrhl slavný švýcarsko­-francouzský architekt Le Corbusier, jeden z průkopníků funkcionalismu, jenž se v tomto případě zcela oprostil od své dosavadní práce a ve své podstatě vytvořil obří betonovou sochu evokující velmi silné dojmy, a to nejen pohledem zvenčí, ale díky rafinovaným prostupům světla také uvnitř.