Kdybychom se z praktických důvodů nesetkali v restauraci, která servíruje italskou kuchyni, možná by k tomu přeslechu nedošlo: když si odborník na mezinárodní bezpečnostní studia objednává jídlo, zaujme mě jeho cit pro italský přízvuk s měkce znějícími souhláskami. K tomu, aby jako politolog působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy dokázal vnímat politické i kulturní odstíny života v cizích zemích, je Emil Aslan takřka dokonale vybavený.

"Zvládnu přednášet anglicky, německy, rusky a česky. Dorozumím se arménsky, turecky a ázerbájdžánsky − jde totiž o příbuzné jazyky −, více či méně se domluvím italsky, francouzsky a, dejme tomu, slovensky. Rok jsem se učil polštinu a z této pozice se pak věnoval češtině," vysvětluje pedagog a vědec, jehož porozumění složitým světovým dějům − a konfliktům zejména − má oporu v "terénním výzkumu", ale i osobních vlohách. K politologii ho přivedla nejen schopnost dorozumět se v různých prostředích, ale také zkušenost pozorovatele, který vnímá příčiny konfliktů v okolí.

"Jako dítě jsem byl v podstatě trilingvní. Do 11 let jsem vyrůstal v Jerevanu a doma jsme mluvili arménsky. Občas jsme chodili na návštěvy, kde jsem slyšel i jiné jazyky z té oblasti. Před příchodem do Prahy jsme žili v Moskvě, takže ruština byla samozřejmostí," popisuje metodu spontánního učení cizích řečí Aslan a připomíná, že v 80. letech se jazykovým rozvojem dětí nikdo nezabýval. Mělo se naopak za to, že víc vlivů může mást jejich cit pro mateřštinu.

Pracovní oběd s Emilem Aslanem, politologem a bezpečnostním odborníkem

"Ke konci 80. let vypukl konflikt v Náhorním Karabachu. Pozoroval jsem, že Ázerbájdžánci mají o Arménech úplně stejné stereotypy, jaké měli Arméni o Ázerbájdžáncích. Přitom kdybyste vedle sebe postavila dva mladé kluky, uvidíte zrcadlové obrazy. Obě dvě strany se domnívaly, že jsou v právu. Tehdy jsem pochopil, že černobílý výklad složitých situací nefunguje," vysvětluje Aslan. Když se ptám, jak hodnotí schopnost běžných lidí orientovat se v konfliktech, o nichž se mluví takřka denně, je spíše realistou.

Pizza Coloseum

◼ Jeden z nejstarších pražských "řetězců", který se orientuje na italskou kuchyni, s kořeny sahajícími do první půlky 90. let. Jeho činnost je jistě záslužná, naučila generace zákazníků rozlišovat jednotlivé druhy těstovin, ačkoliv výslovnost slova "gnocchi" (ňoky) se ještě neujala.
◼ V Coloseu se však trocha pozornosti může hodit: restaurace si na jídelní lístky s italskými názvy pokrmů potrpí. Místy to hosta trochu brzdí, zvlášť když mu pak na stole nepřistane žádná italská "haute cuisine".

"Lidé, kteří umí přemýšlet, nemají problém porozumět například tomu, co se děje na Ukrajině. Ti, kteří mají předsudky, si budou dál fakta vykládat podle klíče, který se jim hodí. Ale to platilo vždycky a všude."

Během vyprávění jsme už v Coloseu stačili vrátit tomatovou polévku k přihřátí, což obsluha přijala s omluvou a rychle vše napravila. Horší to však bylo později u "domácích lasagní" − jsou rozmrazované, takže na talíři sedí místo omáčky v kaluži rajčatové vody. Chuťově sice nejsou špatné, ale parmazán k nám dorazil až na vyžádání.

Zážitky terénního politologa

Emil Aslan je akademikem, který získal Fulbrigh­tovo stipendium a strávil rok na americkém Harvardu, ale jeho charisma nepramení jen ze vzdělání a poznatků, o něž se dělí příjemně srozumitelným způsobem. Vychází také z toho, co všechno v životě viděl a zažil. Když vzpomíná na důvody, kvůli nimž se jeho rodiče rozhodli přestěhovat s ním i s jeho bratrem do Prahy, zmiňuje například dospívání v poměrně nebezpečné moskevské čtvrti.

Aslanův výzkum, díky němuž se stal předním odborníkem na etnografii občanských válek, fenomén povstalectví či radikalizace bojovníků, má základ v nezávazných rozhovorech s Čečenci, z nichž někteří se v Evropě snažili uniknout dlouhým prstům proruského prezidenta Ramzana Kadyrova.

Kdo umí přemýšlet, nemá problém porozumět třeba tomu, co se děje na Ukrajině.

"Na Harvardu jsem se tématu věnoval obecněji. Měl jsem rok pro sebe, protože můj projekt tehdy nikoho nezajímal. Až po návratu v roce 2007 jsem si uvědomil, že své rozhovory s lidmi z Kavkazu můžu formálně zpracovat. V západoevropské komunitě zná každý každého, a tak mě na sebe jednotliví mluvčí odkazovali. Z Marseille jsem třeba jel do Hamburku, pak do jedné vesnice poblíž Rouenu, kde žili Čečenci, kteří zažili násilí ze strany kadyrovců," líčí Aslan způsob, na základě kterého porozuměl mechanismům, jimiž se dnes intenzivně zabývají obyvatelé západních zemí bojujících s terorismem.

Politolog Aslan však rok strávený ve Spojených státech vyplnil také společensky. "Psal jsem například drzé maily známým profesorům a ptal se jich, co dělají v pondělí ve dvě hodiny. A jestli by si se mnou nešli něco dát. Obvykle souhlasili," usmívá se. "Snažil jsem se také pochopit, v čem je tamní akademický svět jiný než ten náš. Dospěl jsem k přehlednému závěru: téměř ve všem," uzavírá Emil Aslan.