Za několik týdnů máme volby, přitom po dlouhé době nikdo nebije na poplach a nikdo nemobilizuje. Tak to udělám já. Jsou to volby, které rozhodnou o tom, zda tato země bude patřit mezi rychlou Evropu, nebo zůstane mimo, v jakési nové zemi nikoho. To v těchto volbách se rozhodne, zda se již natrvalo staneme cynickou, nikam nepatřící zemí reptajících Klausů a Zemanů, nebo zda se nám podaří probrat se, zapnout šílené tempo a pokusit se začít v rámci Evropy chovat jako spojenec a gentleman 21. století, ne jako diverzant a grobián.

Psal jsem o tom již kdysi dávno, že nastane den, kdy se na nás podívá zbytek EU a řekne: hele, tak chcete s námi hrát fotbal, nebo ne? Jestli ne, nikdo vás nenutí − jen nám tady u všeho nekruťte hlavou a prosím, jděte si v klidu hrát něco jiného, s někým jiným. Dvojrychlostní Evropa je zdvořilejší a diplomatičtější způsob, jak říci to samé. Z klubu nikoho nevyhodíte, založíte si nový. Kdo to s Evropou myslí vážně a chce se společně s jinými národy zamýšlet, jak se sjednocovat v globálním světě, jak společně vést digitální revoluci, jak udělat Evropu bohatší a bezpečnější, ať se přidá do spolku zemí, které si chtějí navzájem pomáhat a radit se spolu. To ale nemůže platit pro národ, který nechce euro, nechce se podílet na společně odhlasovaných postupech (jako v případě uprchlických kvót). Národ, jenž si volí politiky, kteří papouškování Moskvy považují za svobodu projevu a společně domluvenou a demokraticky odhlasovanou evropskou politiku za diktát, ten − ve vší úctě a slušnosti a bez jakékoli urážky − nemá v Evropě, která se chce integrovat rychleji, co dělat. Co by tam asi také dělal? Reptal dvakrát tolik?

A nebo se stane zázrak, tento národ se probudí ze svého ospalého zívání směrem do světa a začne na sobě a svém obrazu makat. To by se zde ale muselo zformovat nějaké silné hnutí politické mysli, které nás vrátí mentálně zpět do Evropy a časem možná do jejího popředí. Skandinávským zemím (mimochodem každá z nich je "malá") se takto kdysi podařilo exportovat témata, jako je ekologie nebo rovné příležitosti žen i mužů. Co exportujeme za politické myšlenky my? Oplzlou hradní skepsi? Nebo profesionální cynismus velké části politické elity či v lepším případě mlčení či neimpresivní a průměrné řeči či myšlenky členů vlády, kteří jsou proevropští. No řekněte, kdy jste byli nadšeni z něčeho pozitivního, co do světa řekl člen vlády, o Hradu už vůbec nemluvě? Dobrý vtip, co?

Naše kverulantství bylo kdysi bráno za takové roztomilé, bohémské, za "havlovsky konstruktivní", byť kritické. Jenže ty doby roztomilosti a nováčkovské nerozkoukanosti už jsou dávno za námi a zbylo jen to čistě protivné. Nezapomeňte, že nás cizina vnímá v lepším případě skrze činy a slova naší vlády a v horším případě skrze slova (a činy) našich prezidentů, které jsme si (buď přímo, nebo nepřímo) zvolili. Co od nich slyšel zbytek Evropy? Nadávky, urážky, nadřazenost, neochotu spolupracovat. Po tolika letech členství stále nebereme EU jako projekt, který máme stavět. Ale jako spolek, který je pěkně nanic, ale sype. Nezapomínejte, že nám image už roky nevytváří Havel, ale Klaus a Zeman.

Takže buď šíleně zapneme, nebo zůstaneme mimo. Z "nových" zemí v regionu mají dle mého soudu šanci Slovensko, Slovinsko a Pobaltí. Pro ostatní země to bude bez radikální proměny politického směru nemožné. A změna směru, má-li trvat, musí být i změnou myšlení a mentality národa. A dokonce i s (těžko představitelnou) radikální změnou politického směru bude pro země jako Polsko, Maďarsko a Čechii (že to krásně zní?) velice, velice těžké přesvědčit ostatní, že se opravdu (najednou!) chceme rychle integrovat.

Takže možná i tak zůstaneme v této skupině národů − třeba se přidají Itálie, Řecko, kdo ví? Což o to, jsou to národy nám blízké a i ty vzdálenější jsou v mnoha ohledech fajn (italská kuchyně, řecké pláže), ale zároveň to nejsou země, se kterými bychom měli v minulosti nějaké silné pouto. Utvoří se nový celek a bude Evropou bloumat bez cíle.

Na těchto volbách záleží více než na mnoha předešlých dohromady.