V jednom z předešlých textů na této straně jsem zmínil pravidlo, kterému se někdy říká Wheatonův zákon: "Nechovej se jako pitomec." Dobrá poučka pro každodenní život, byť roku 2007 původně zformulovaná pro hráče on-line her. Web a sociální sítě jsou takovým mikrosvětem lidského chování, zejména našich slabin.

A zákonů, které to s větší či menší nadsázkou popisují, je víc. Zde jsou ty, které mě nejvíc baví.

Poeův zákon

Když něco nebo někoho parodujete a máte pocit, že větší nesmysl už nejde vymyslet, stejně se vždy najdou lidi, kteří tomu uvěří.

Zákon se nejmenuje podle spisovatele Edgara Allana Poea, nýbrž dle programátora Nathana Poea, kterého roku 2005 frustrovaly debaty týkající se takzvaného kreacionismu − tedy víry, že svět navzdory evoluční teorii stvořil Bůh, a to relativně nedávno. 

Poe některé názory kreacionistů parodoval, avšak zjistil, že řada z nich to bere vážně. Poeův zákon platí obecně a v dnešní éře politiků jako Donald Trump či Miloš Zeman vlastně ještě víc. Realita je natolik bláznivá, že je někdy opravdu těžké odhadnout, co je skutečnost a co fikce. 

Jinými slovy: když do diskuse týkající se například dávek pro sociálně vyloučené občany napíšete, že cikáni mají žábry, a myslíte to jako vtip, najde se dost lidí, kteří to budou dál šířit. Kritici zneužívání sociálních dávek budou psát: "Proč máme dávat sociální dávky cikánům, když mají žábry?" Ozvou se i lidé volající po zodpovědnosti: "Prosím, uveďte seriózní zdroj, nebo tyto pomluvy přestaňte šířit!"

Lidé snažící se o humor to dnes nemají lehké. Psychologové navíc tvrdí, že v on-line komunikaci je objektivně obtížnější rozeznat parodii či satiru, protože na ně nelze upozornit nonverbálními prostředky, třeba výrazem tváře. Doporučuje se tak používat smajlíky a další emotikony. Ale také to je ošemetné.

Pamatujete na dívku, která se před několika měsíci svěřila na Facebooku, že jí zemřel pes, a šéf lidovecké strany Pavel Bělobrádek ji opravil, že psi "neumírají", nýbrž "chcípají"? Pak se hájil, že šlo o humor, protože na konec komentáře přece umístil smajlík. 

Ponaučení: když ventilujete své názory pozdě večer a humor není ani v jinou denní dobu vaší silnou stránkou, nemusí stačit ani 10 smajlíků.

Godwinův zákon

Pravděpodobnost, že se v internetové diskusi o čemkoliv objeví přirovnání k Hitlerovi, se s rostoucí délkou diskuse blíží sto procentům.

Je to asi nejznámější ze všech internetových zákonů. V roce 1990 ho formuloval právník Mike Godwin, který tehdy pracoval pro nadaci Electronic Frontier Foundation.

Web ještě neexistoval, lépe řečeno byl pouze na papíře, a tak Godwin reagoval na diskuse v síti Usenet. Ta fungovala paralelně vedle rodící se sítě zvané internet, s níž se v 90. letech následně propojila. 

Ukázalo se, že Godwinův zákon velmi dobře platí na webu a dnes i na Facebooku a v dalších sociálních médiích. Často si na něj vzpomeneme také v politických debatách. Těžko bychom hledali politika nebo politického komentátora, který nikdy nikoho nepřirovnal k Hitlerovi. Godwinův zákon se někdy interpretuje i tak, že kdo jako první použije přirovnání k Hitlerovi, debatu prohrál. 

Přirovnávání k Hitlerovi považoval Godwin za laciný argument. Tvrdil, že zároveň trivializuje zlo, které nacismus způsobil. Na druhé straně je pravda, že − pokud to nebude znít příliš cynicky − Hitler se stal v populární kultuře čímsi jako ikonou. "Adolf Hitler byl jednou z prvních rockových hvězd," řekl už v 70. letech zpěvák David Bowie. 

V Česku se přirovnávání k Hitlerovi rovněž užívá často. Stejně jako jiné podpásovky, třeba vztahující se ke komunismu. Když s někým nesouhlasíte a chcete být s diskusí rychle hotovi, stačí, když řeknete, že se nezbavil "komunistického" nebo "totalitního" myšlení, a je vymalováno.

Pravidlo 34

Když něco existuje, je o tom zároveň natočené porno.

Od počátků webu byla jednou z jeho hlavních hybných sil pornografie. Právě její vydavatelé vyvinuli nebo jako první odzkoušeli mnohé technologie. Tvůrci ostatního obsahu se od nich mimo jiné učili, jak věci zpoplatnit, a pornografie byla dlouhou dobu jediným obsahem, za který byli uživatelé ochotni platit. 

Pravidlo 34 je v podstatě aplikací "teorie dlouhého ocasu" (ne, nemá to význam, jenž by se vzhledem k žánru nabízel). S tou před 10 lety přišel americký novinář Chris Anderson.

Dlouhým ocasem se myslí distribuční křivka nějakého zboží. V reálném světě platí, že když je o něco malý zájem, velmi těžko to seženete, protože fyzické obchody mají omezenou kapacitu. Na webu si ale "to své" najdou všichni. 

Aplikováno na porno: nedá se vyloučit, že někoho vzrušuje sex v kostýmech husitských bojovníků, avšak žádný takto zaměřený časopis nebo natočený film neexistují. Nelze ovšem vyloučit, že na webu fotky nebo videa sexu lidí převlečených za husity najdete (čtenářům se omlouvám, tuto hypotézu jsem výjimečně neověřoval).

Pravidlo 34 se prvně objevilo ve webovém komiksu z roku 2003. Jeho kreslíř byl šokován, neboť zhlédl parodické porno zobrazující figurky Calvina a Hobbese z populárního novinového komiksového stripu. 

Proč pravidlo označil číslem 34, není jisté, někdy se uvádí, že bylo součástí seznamu internetových pravidel na webové stránce 4chan, nicméně ta vznikla zhruba ve stejné době. Často se cituje i navazující pravidlo 35: "A pokud to porno neexistuje, tak bude velmi brzy natočeno."

Cunninghamův zákon

Nejlepší způsob, jak na internetu zjistit správnou odpověď, není položit otázku, ale napsat jakoukoliv špatnou odpověď.

Když potřebujete zjistit, kdo je autorem citátu "ve víně je moudrost, v pivu svoboda a ve vodě bakterie", můžete se na to například na Facebooku zeptat. Ale bude trvat, než se najde někdo, kdo to ví, nebo kdo se bude namáhat to zjistit. Možná se neozve nikdo. 

Ovšem když napíšete "jak už před 100 lety tvrdil Mark Twain…", můžete vzít jed na to, že si během několika minut někdo řekne o slovo. "Moment, tohle tvrdil Benjamin Franklin! A ne před sto lety, ale skoro před 300 lety. A před sto lety by to nemohl tvrdit ani Twain, protože zemřel v roce 1910, vy ignorante." 

Tak ve zkratce funguje Cunninghamův zákon. Na webu je zkrátka určitá skupina uživatelů, říkejme jim pracovně absolventi univerzity Google, kteří nemají nic lepšího na práci než kontrolovat a opravovat nás ostatní. Dělá jim to radost. 

Neposmívejme se jim, vždyť zároveň dělají dobrou a vlastně záslužnou práci. Proč si občas nepomoct drobným, vlastně neškodným Cunninghamovým trikem?

Ward Cunningham je americký programátor. Když svůj "zákon" formuloval, dobře věděl, o čem mluví. Založil webové rozhraní typu wiki, na kterém funguje například webová encyklopedie Wikipedia. "Wiki" umožňuje na webu nejen číst, ale také publikovat, a tedy případně opravovat, co napsali ostatní. 

Mimochodem, takto "obousměrný" měl být původně celý web. Alespoň jeho zakladatel Tim Berners-Lee tvrdí, že o tom vážně uvažoval. Naštěstí si věc rozmyslel. A tak můžeme ostatní opravovat a poučovat pouze v komentářích. Často je to i větší legrace.

Dunningův-Krugerův efekt

Čím méně schopností a znalostí lidé mají, tím spíše přeceňují výsledky své práce. A čím jich mají více, tím spíš je naopak podceňují.

Jinak řečeno − slovy matematika a filozofa Bertranda Russella − hlupáci si jsou sami sebou jistí, zatímco inteligentní lidé o sobě pochybují. Nejde vyloženě o internetový zákon, ale o platnosti této teze se na webu i v sociálních médiích přesvědčujeme každodenně. 

David Dunning a Justin Kruger jsou američtí psychologové, kteří "iluzorní nadřazenost" popsali koncem 90. let jako jeden z typů kognitivního zkreslení. Nevyhýbá se nikomu z nás, což je vlastně logické. Čím méně toho o něčem víme, tím pevnější si na to utvoříme názor. 

Spousta lidí také postrádá schopnost rozlišovat mezi názorem a fakty. "Cikáni mají žábry, já si to prostě myslím a mám na ten názor právo!" mohou někteří rozhořčeně tvrdit. To právo nemají. Jenže jim to vysvětlujte!

Opticky se tak může zdát, že hloupější a méně vzdělaní lidé v debatách vítězí, ale to jen proto, že ti chytřejší a vzdělanější vědí: diskutovat s pitomci nemá cenu.

Dunning a Kruger byli v roce 2000 za své pozorování pitomců oceněni parodickou Ig Nobelovou cenou.

A jejich závěry potvrzuje i řada aforismů, třeba ten připisovaný dramatikovi Georgi Bernardu Shawovi: "Nikdy se nepouštěj do zápasu s prasetem. Celý se umažeš a nehledě na to, prase to miluje." 

Anebo herec John Cleese: "Abyste zjistili, že jste v něčem dobří, musíte mít přesně tytéž schopnosti a znalosti, které jste potřebovali k tomu, abyste byli dobří. Což znamená, a to je hrozně vtipné, že když vám něco vůbec nejde, pak ty samé schopnosti a znalosti, které vám chybí, potřebujete také k tomu, abyste poznali, že vám to vůbec nejde."

Plus šest dalších

Pommerův zákon

Změnit názor na základě toho, že jste si něco přečetli na internetu, je možné. Ale jen v případě, že jste předtím žádný názor neměli a teď jste si udělali názor mylný.

Muphryho zákon

Když někoho v komentáři upozorňujete na gramatickou chybu nebo překlep, je jisté, že v tom komentáři uděláte nějakou chybu také. Proto Muphryho, ne Murphyho zákon.

Betteridgův zákon zpravodajských titulků

Na každý titulek neobsahující slovo "nebo" a končící otazníkem lze odpovědět: "Ne!"

Wadsworthova konstanta

Prvních 30 procent každého videa na YouTube můžete přeskočit, protože tam není nic zajímavého.

Hanlonova břitva

Nejpravděpodobnějším vysvětlením urážlivých výroků budiž, že jejich autor je hloupý. Nikoliv zlý.

Danthův zákon

Čím víc trváte na tom, že jste v debatě vyhráli, tím je pravděpodobnější, že jste prohráli. Ošklivě prohráli.