Hornista Baborák: Zajištěná existence v nejlepším orchestru na světě není všechno

Cyklus Hudba Pražského hradu zahajuje dnes koncert hráče na lesní roh Radka Baboráka, s nímž vystoupí bratislavská Cappela Istropolitana. Mladého sólistu provází pověst jednoho z nejlepších hornistů na světě.

Právem - jeho hra působí, jako kdyby se s nástrojem u úst už narodil. "V každém oboru se projeví, jestli mu člověk od dětství věnoval mnoho hodin, nebo jestli se to spojilo i s talentem. Jsem vděčný za talent i za vedení, bez obojího se dá dostat jen na určitou úroveň," vzpomíná Baborák na své učitele, zejména na Karla Křenka a Bedřicha Tylšara.

Jako chlapec vyhrál Concertino Praga, zanedlouho uspěl i na Pražském jaru a v dalších soutěžích. Už v osmnácti se mimořádně stal sólohornistou České filharmonie, ale po dvou letech odešel do filharmonie mnichovské a pak suverénně vyhrál konkurz do Berlína.

Ani tam nakonec nepobyl dlouho. Mimo jiné proto, aby se mohl věnovat studiu dirigování a mohl hrát víc sólově a v komorních sdruženích. Čeká ho pestrá směs projektů a turné v různých sestavách, které dává dohromady.

Nedávno natočil Baborák hudbu českých skladatelů působících v 18. století v cizině. "Jde o ty nejlepší z daného období. Až budou v notách k dispozici další, mohu pokračovat," prohlásil.

Neuvěřitelně samozřejmým způsobem hraje na lesní roh také úpravy Bachových skladeb pro sólové violoncello. Vyšly už na čtyřech CD a v plánu má další. "Nejsem jediný, ale málokdo si je troufnul zatím hrát celé," říká jeden z mála českých hudebníků, který se dostal do světové extratřídy.

Dobrovolně odejít z postu prvního hráče lesních rohů u Berlínských filharmoniků se rozhodl Radek Baborák krátce po třicítce. Smlouvu měl přitom až do penze.

HN: Není škoda opustit tak prestižní post?

Záleží na úhlu pohledu. Bez osobní zkušenosti, jaké je to hrát v nejlepším orchestru na světě, těžko posuzovat. Byla to krásná a obohacující práce, přinášela uspokojení, ale zároveň jsou ještě i jiné a důležitější hodnoty a ty převážily. Patří k nim i rodina.

HN: Nezavřel jste si svým odchodem do Berlína dveře?

V květnu s nimi ještě hraji jako sólista Glierův koncert. Jinak asi trochu ano. Ale doba uzrála, rozhodl jsem se, že si umím představit být na volné noze. A svůj odchod ke konci loňského roku jsem připravoval, výpověď jsem dal už před rokem - takže se rozhodně nestane, že bych neměl co dělat.

HN: Do žádného orchestru už tedy nikdy nechcete?

Pokud to nebude životně nutné, tak asi ne. Odešel jsem vlastně postupně už z pěti souborů. Asi mi to prostředí nesedí. Být členem orchestru znamená, že má zaměstnavatel přednost. A když chce člověk hrát víc sólově a komorní hudbu, tak to nejde dohromady. Ostatně, kam ještě jít po Berlínské filharmonii...?

HN: Leda se uplatnit jako dirigent...

To ukáže budoucnost. Teď budu intenzivně sólově hrát a dirigování studovat paralelně. Hraní nechci opustit.

HN: Co vás táhne k taktovce? Zážitky z pódia při velkých symfoniích?

Cítím potřebu slyšet skladby, jak si je představuji já sám. Vím, jak je nechci slyšet, a jako dirigent se můžu snažit, aby konečný výsledek byl takový, jak hudba oslovuje mne. Instrumentalista může růst jen do určité míry.

Další růst je u mě možný k dirigování. Jako když se ve sportu hráč v nejlepším rozhodne skončit, ale není z něj třeba podnikatel - zůstane naopak v prostředí, které zná, a stane se trenérem.

HN: Hrajete a natáčíte se souborem Baborák Ensemble, s kvintetem Afflatus a s kolegy jste ještě založil Český hornový sbor. O jaký jde soubor?

Slovo sbor naznačuje, že není omezen počtem členů. Byl bych rád, kdyby nás bylo osm a víc a kdybychom mohli navazovat na tuzemské tradice. Lesní roh v českém prostředí by měl zpívat, být příjemný. Dynamicky frázovat, dýchat... Tím bychom se chtěli vymezit proti stylu v Německu, v Itálii nebo v Americe. S tím souvisí i volba repertoáru, který nemusí být jen virtuózní.

HN: Kam směřujete jako sólista?

Vytipoval jsem si koncerty, které stojí za to hrát a natáčet. V baroku a klasicismu jich je zhruba patnáct, v romantické hudbě a v hudbě novější také tak. Některé jsou kvalitní, a nejsou přesto hrané - do programů se často dává jen Mozart a Richard Strauss. To bych chtěl změnit. Za výhodu považuji, že můžeme hrát hudbu čtyř nebo pěti staletí.

HN: A máte v nich něco oblíbenějšího?

Nebyl jsem a nebudu členem souboru specializovaného jen na moderní hudbu. Mám také docela rezervovaný vztah k hudbě osmnáctého století, preferuji spíš další dvě století. Měl jsem dokonce období, kdy jsem nechtěl hrát Mozarta.