Mezi Havlovou a Krausem vášnivost není, láska v Cyranovi je spíš z donucení

Nové zpracování Rostandova Cyrana z Bergeracu v Divadle na Vinohradech už předem budilo rozruch nejen tím, že to je muzikál upravený Pavlem Kohoutem, k němuž složil hudbu populární muzikant Xindl X, ale také tím, že v něm Roxanu ztvárnila Dagmar Havlová.

V režii hostujícího režiséra Vladimíra Morávka v představení vystupují kromě Havlové Martin Stropnický v roli Cyrana, Martin Kraus jako Kristián de Neuvillette a Pavel Batěk v roli De Guiche.

Právě mezi nimi se jak pouštní písek přelévají láska, přátelství a nenávist.

Memento mori

Morávkův Cyrano začíná připomínkou smrti. Smrt Kristiána, Cyrana a Roxany se ve scéně za průsvitnou oponou a v kouřovém oparu do inscenace nutkavě vrací.

Memento mori se tak jako leitmotiv prosmýká celým večerem. Smrt připomíná i vracející se krákání (snad v duchu Havrana, Poeovy básně), exponovaný zvuk broušené kosy a zpívaný "konec štěstí".

Jenže smrt tu je i nadějí, protože ty tři s konečnou platností spojuje.

Generační blízkost Roxany a Cyrana účelně podtrhuje, že od začátku patří k sobě víc než Roxana s mladíkem Kristiánem.

Zdá se, že celá láska Kristiána a Roxany vznikla spíš z Kristiánova čekání na vstup do pluku (skutečnost dvacetidenního čekání se několikrát připomíná) než z nějaké velké vášně, protože žádná výrazná vášnivost mezi nimi v podání Havlové a Krause opravdu není.

Lásku spíš od začátku podněcují "slova, slova, slova", a když už se Kristiánovi naskytne možnost navštívit Roxanu u ní v pokoji, leze za ní balkonem spíš z donucení než z dychtivosti.

Je to Cyrano. Je to divadlo

Nelze předstírat, že vždycky vycházejí všechny pointy. Kočár se při scéně příjezdu Roxany do vojenského ležení spouští na scénu příliš pomalu a Roxana z něj nesestoupí jako "bůh ze stroje", ale přijde odkouzleně z pozadí scény.

Divadelnímu Cyranovi se při premiéře také přihodil obligátní úraz - v jednu chvíli se mu odlepil "nos". O zpěvu některých protagonistů by se dalo výrazně polemizovat.

Jenže: ano, je to divadlo - scéna je částečně kašírovaná, a tak "stěny" občas lehce zavlají v průvanu. Je to také divadlo na divadle, protože Morávek posílá na předscénu herce v roli diváka. Tím tematizuje samotné dívání se, neustálé sledování a okukování i hraní; ani klíčové scény dramatu se neobejdou bez přítomnosti jiných postav.

Nutno uznat, že opulentní konstrukce inscenace, kterou si režisér promyslel, nakonec celkem vychází.

Roxana Havlové je velmi introvertní, plachá, buď šťastná, nebo zoufalá, buď vyděšená, či odvážná. Do jisté míry je vlastně tak přímočará, jak v symbolické rovině ukazují její kostýmy: rudý, černý, bílý, nic víc.

Ve všech třech barvách ale zároveň spočívá tajemství. A proto je tu i pochybnost: je totiž možné si vybrat - buď nepředstírá nic, nebo úplně všechno, celý svůj život, který se snažila přeměnit v sen.

Proti tomu stojí Cyrano, který se chová hřmotně, ale klame tělem. Nicméně, je to prostě Cyrano, jak sám říká, autentická osobnost. Předstírání (a slepota) nakonec způsobí životní tragédie - a v tom spočívá etika dnešního čtení cyranovského příběhu.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků