Pivotel nad Berounkou: hotel s minipivovarem stojí v Letech u Dobřichovic

Už mě přestaly bavit věčné řeči o tom, že pivo není takové, jako bývalo. Proto jsem se rozhodl, že si budu vařit vlastní," vysvětluje Robert Chládek, majitel pozoruhodné stavby. A tak si postavil "pivotel", jak svůj koncept hotelu spojeného s minipivovarem a restaurací nazývá.

Na první pohled soudobá stavba na sobě nese - podle roku zahájení provozu - římské číslice MMX, které se staly také jejím logotypem. Je ostře řezaná, důsledně pravoúhlá. Zdá se jednoduchá, ale není to taková ta jednoduchost vyplývající z bezradnosti nebo nedostatku představivosti: přednost dostalo funkční řešení, které má jasný řád.

Tmavé cihly obkladu ještě více podtrhují její racionální povahu, podobně jako třeba pásová horizontální okna, jež zavedli do architektury funkcionalisté. Charakterem jde o skandinávský či švýcarský styl vedený s jakousi protestantskou vážností a střídmostí, jaký u nás reprezentuje kupříkladu architektka Alena Šrámková.

Novodobé symboly

Ačkoliv byla dvoukřídlá budova na půdorysu "elka" postavena především proto, aby se v ní vařilo osobité pivo, typický vysokánský komín, jímž se pivovary odjakživa vyznačovaly, chybí. "Nepracovali jsme s pivovarskou symbolikou, to už je podle mého minulostí," vysvětluje architekt Michal Motyčka, když společně "pivotel" - zůstanu u novotvaru jeho zakladatele - navštěvujeme.

Moderní technologie užívané při vaření piva v menších objemech přesně řízené počítači už komíny ostatně ani nepotřebují. Logiku by mělo jeho zachování jenom tehdy, pokud by šlo o rekonstrukci pivovaru, k němuž vysoký komín neodmyslitelně patřil; v případě novostavby by to zavánělo formalismem, ba kýčovitostí.

Přesto se jeden takový komínový prvek částečně objevuje: v hotelové recepci byla instalována železná "čepice", kterou investor odkoupil z už zaniklého pivovaru v Černé v Pošumaví. Nechal ji opravit, zrestaurovat a nyní slouží jako svého druhu artefakt, krásné dílo připomínající staré časy a rytířské brnění s helmicí - ani David Černý by ho nevymodelovat lépe.

Přes prosklenou stěnu jsou odtud vidět moderní nerezové varny, kde vzniká základ pro zdejší světlé ležáky, ale i jiné druhy piva, protože jednou z výhod minipivovaru je, že může svůj sortiment snadno obměňovat.

V suterénu jsou potom ležácké a přetlačné tanky, z nichž se hotové pivo dostává k zákazníkům v restauraci. Protože jsem abstinent, můžu hodnotit jenom vizuální či technickou a funkční stránku budovy. Vše v suterénu působí jako ve špičkově vybavené chemické laboratoři. Zatímco si prohlížím technologii pivovaru ve sklepě, architekt spolu s investorem zkoušejí, jak dopadla zdejší jedenáctka.

Stavba má tři výškové úrovně, které její hmotu příjemně člení. Hotelová část, jež vrcholí dvouposchoďovou "krabičkou" s prostorově velkorysými apartmány (připomíná to stupně vítězů), má celkem pět nadzemních podlaží. Je tvořena vyzdívaným železobetonovým skeletem, přičemž stropy v pokojích byly ponechány v pohledovém, tedy nepřikrášlovaném betonu, stěny zase pokrývá betonová stěrka. Na hotel kolmé restaurační křídlo bylo pojato jako částečně otevřená přízemní stavba, která je propojena s venkovní terasou. Nosné zdi jsou z železobetonu, ale naproti tomu strop nese konstrukce z lepených modřínových nosníků dosahujících dvacetimetrové délky, celkem jich je sedm.

Nosníky nejenom že procházejí celou restaurací a rytmizující její rozlehlou halu, ale navíc přesahují nad terasu - počítá se s tím, že brzy ponesou stínicí plachty. Interiér byl ponechám ve své celistvosti, aby pojal co možná nejvíce zákazníků, kolem stolů se jich vejde téměř tři sta. Nábytek tvoří bytelné dubové stoly a židle, které si sám navrhoval majitel stavby, podobně jako barový pult.

Klíčovou roli v restauraci sehrává světlík vedoucí po celé délce ploché střechy: přináší jednak stropní světlo, jednak se používá k přirozené výměně vzduchu. Pokud to samo o sobě nestačí, pak se použije vzduchotechnika, jejíž trubice se vinou pod stropem. "Nijak jsme je nezakrývali," říká Robert Chládek, "protože se mi líbí takové, jaké jsou. Vypadají hezky."

Lyrický industriál

"Chtěli jsme navrhnout soudobě průmyslovou věc, kde se uplatní pohledový beton, ale ne ve smyslu výtvarného účinku, jak to známe z módních architektonických trendů posledních dvaceti let - tady je to založené především na konstrukční stránce," říká architekt. Za prosklenou severní stěnou je vidět zalesněný hřeben, který je cílem spousty vyznavačů horských kol - pokud se zvolí vhodná trasa, dá se tu najet víc výškových metrů než v "opravdových" horách. Někteří z cyklistů právě hodnotí svůj výkon nad půllitrem na terase.

"Pokaždé, když promýšlím nějakou stavbu, chci," pokračuje Michal Motyčka, "aby byl jazyk architektury co nejdůslednější. Jde mi o řád, který pro mě není jenom v uplatnění stavebního modulu a rozvrhu stavby, ale také v dodržování opakujících se detailů." V tomto případě bychom mohli výsledek jeho snažení označit jako příklad "lyrického industriálu".

Ve svých sedmatřiceti letech už získal solidní zkušenosti jak z architektury, tak z umění. Studoval totiž jak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Mariana Karla, tak na Fakultě architektury ČVUT, kde ho vedl i architekt Jaroslav Šafer (mimochodem spoluautor nedávno postaveného a velmi vydařeného souboru budov Centrum Černošice).

To je u nás vzácná kombinace, málokdo je schopen zvládnout - vzhledem k náročnosti a rozdílnosti oborů - obojí. Má za sebou také studijní pobyt na Rhode Island School of Design (RISD) v Providence, jež se honosí pověstí nejlepší umělecké školy - a to nejenom ve Spojených státech.

Na přelomu století se Michal Motyčka, ještě jako student, podílel na přestavbě poničených Sovových mlýnů na Museum Kampa Medy Mládkové, s níž se seznámil při pobytu v Americe. Na Kampě také začala jeho dodnes trvající spolupráce s významným výtvarným umělcem Václavem Ciglerem, který tenkrát pro novou galerii vytvořil terasu a skleněnou lávku.

Michal Motyčka s ním intenzivně spolupracuje na jeho technicky náročných prostorových instalacích, ale i na přípravách výstav či katalogů. "Vždycky mě zajímala prostorová umělecká tvorba a díky Václavu Ciglerovi jsem se jí mohl nejenom věnovat, ale také s ním o umění hovořit," pochvaluje si Michal Motyčka. "Stále od něj získávám nové impulzy. Spolupráce s ním je pro mě bytostně důležitá, protože díky ní načerpávám sílu a můžu mít odstup od velmi konkrétních architektonických zakázek."

Pozoruhodné je, že se v architektuře "pivotelu" v Letech podařilo docílit jak industriální věcnosti, tak jakési vlídné pohostinnosti, která je patrná z uměřených proporcí a prosklených prostor v přízemí. Zásadní je ovšem zahradní úprava před budovou, kde byly vysazeny už vzrostlé stromy, habry, buk, lípy a duby.

"Jsou to sice typicky české listnáče, ale museli jsme je koupit v zahraničí. Čtyřicet let staré stromy u nás nekoupíte, protože se nepěstovaly," upozorňuje Robert Chládek a vzápětí dodává: "Je to ta nejlepší investice, jakou lze udělat. Dá-li Bůh, budou tu ty stromy ještě za tři sta let, mají dlouhověký potenciál."

 

 

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 8 příspěvků