Vtipná shakespearovská fraška zavádí diváky do nevěstince na vídeňském předměstí

Novinkou na letošních Letních shakespearovských slavnostech je česko-slovenská inscenace komedie Niečo za niečo (Measure for Measure, česky překládáno Oko za oko). V duchu uvolněné frašky, jež překvapivě vyústí ve svéráznou moralitu, ji režíroval Michal Vajdička.

Autorem slovenského překladu, který hodně přímočarým útokem na bránici spoluurčuje charakter inscenace, je Ĺubomír Feldek. Niečo za niečo se bude hrát na Pražském hradě pouze do soboty.

William Shakespeare se v zápletce této hry inspiroval skutečným případem selhání soudce. Tragické vyústění příběhu ovšem komediálně zlehčil dobrým koncem.

Nadužívaná svoboda

Oko za oko je především obrazem rozkládající se společnosti, v níž se "z nadužívání svobody rodí nesvoboda". Kdy nerespektování a obcházení vlastních zákonů a nejrůznější podoby korupce - něco za něco - se stanou všeobecně přijímanou normou.

Osvícený, dnes bychom řekli příliš demokraticky a tolerantně k lidským slabostem vládnoucí vídeňský kníže Vincentio (Martin Trnavský) se pokusí o "reformu": předává vládu nad zemí navenek přísně zásadovému Angelovi (Richard Stanke).

Ten se ale do náhle nabyté moci tak zamiluje, že s nekompromisností fanatika pošle na popraviště mladíka Klaudia jen za to, že ještě před svatbou přivedl svou dívku do jiného stavu.

Vladař se pak sám příznačně dopouští poklesku mnohem odpornějšího: po Klaudiově ctnostné sestře Izabele (Iva Jirešová) žádá výměnou za omilostnění bratra, aby mu byla po vůli. Kníže v převlečení za kněze to ovšem jistí a nastrojí na svého zástupce, jenž jako obnovitel pořádku selhal, rafinovanou léčku.

Dobro přijde do módy

Ve Vajdičkově inscenaci se ocitáme v pouťově blikajícím bordelu na vídeňském předměstí, který se zdá být metaforou vnitřně zkažené, navenek noblesně se tvářící společnosti. Obří plexisklová písmena vyznačující místo děje: WIEN, kostýmy i vložené "brechtovské" songy text aktualizují. Nikdo nemůže pochybovat, že se hraje především o nás tady a teď.

Vajdičkově režii nelze upřít jistý styl. Od akčnější první poloviny založené výhradně na "holém" ději a situačním vtipu se postupně dobírá, byť povrchní, ale přece jen jakési společenské reflexe, která vyústí v přání, aby "dobro zas přišlo do módy".

Přesto: Feldekův překlad a razantní škrty komentujících, úvahových pasáží textu, dělají z této Shakespearovy hry divadlo téměř výhradně zábavné. Není v něm nouze o herecká extempore ani lascivní narážky. Skoro to vypadá jako záměr. Herci jsou vedeni k uvolněnému civilismu bez stopy patetické deklamace.

Postavy se chovají a reagují jako naši současníci, zdá se, že nic neberou vážně, ani bezprostřední hrozbu smrti. Jako by vše bylo jen velkým společenským divadlem, v němž lze kdykoliv vystoupit z role.

Trochu malé ambice

Izabela hovoří o bratrově hrozící smrti spíše s jistou dávkou cynismu než s účastí. Ale zároveň je ve svých glosách velmi vtipná. Kníže přestrojený za kněze občas v humoru i přešlápne, ale ve chvíli, kdy přebírá vladařskou povinnost a rozhoduje, mají jeho řeč i gesto svou důstojnost. A Peter Mankovecký v roli dobrého úředníka Escaluse se zdá být prototypem pozitivně naladěného diplomata, který si nikdy nezadá.

Shakespearovské divadlo určitě není poetické, sterilní mudrování. Počítá se v něm s figurkami typu slaboduchého policajta Lokte (Juraj Hrčka) nebo fraškovitými komickými výstupy, jako například za kněze přestrojený kníže hovořící polsky, což znamená nekonečné obměny pro české uši lechtivých slov szukat a curka.

Od letního, plenérového divadla asi nemá smysl očekávat zásadní inscenační počiny s ohromujícím filozofickým přesahem. Ale přesto je skoro škoda, že režisér neměl alespoň o kousek větší ambici než své publikum pobavit.

William Shakespeare

Niečo za niečo
(Režie Michal Vajdička)
Purkrabství Pražského hradu, do 5. 8.