Tři sestry jsou nejlepší, když se rozproudí apokalyptická zábava a herecké výkony

Tři sestry z Divadla v Dlouhé měly kvůli rekonstrukci domovské scény premiéru v Divadle na Palmovce, kde se budou hrát do konce října.

S jednou z velkých Čechovových her změřil síly hostující režisér Martin Františák, jehož práci známe především z ostravského Divadla Petra Bezruče.

Energie s podtextem

Sestry Olgu (Marie Turková), Mášu (Helena Dvořáková) a Irinu (Magdalena Zimová) ukazuje na začátku nejen jako vzdělané a dobře vychované, ale také sebevědomé a různými ambicemi oplývající mladé dámy. Vysoká, vojensky ukázněná Olga dělá kariéru gymnaziální profesorky.

Máša touží vášnivě po lásce. Proto se taky brzy vdala, ale bohužel ne za toho pravého. Irina je celým svým založením děcko - a dětinsky si se svým stejně nedospělým nápadníkem představuje, jak ji každodenní práce pozvedne ke smyslu života.

Osiřelé a společenskou pozorností rozmazlené generálské dcerky, na něž ze zdi shlíží zbožňovaná autorita otce, jako by zdědily něco z jeho velitelských vlastností. Bratra Andreje (Jan Meduna) ta jejich energie, která má až sexuální podtext, přímo ochromuje. Závislost na sestrách vymění za závislost na své ženě Nataše (Klára Sedláčková-Oltová).

Švagrová je jako plevel

Tři silné ženy mezi slabými muži sice chtějí odhodlaně dobýt život, štěstí a lásku, ale nakonec stojí v troskách. Františákova režie ukazuje fatálnost jejich směšnotragické neschopnosti vymanit se z pasti maloměstské banality.

Čím více sestry mluví o tom, jak dát svému životu vyšší smysl, tím víc jim protéká mezi prsty. Jejich hloupá, poživačná, ale životaschopná švagrová mlčí, pozoruje, ale současně dobývá jejich prostor jako agresivní plevel.

Režisérův pohled na tento skličující "pohyb v kruhu", sny a naděje, jež jsou vzápětí skoro zákonitě zmařeny, je nesentimentální, ale není chladný.

Výborné jsou divadelně nadsazené scény apokalyptické zábavy, křečovitého veselí a žvanění, jímž se snaží všichni zahnat prázdnotu, která vzbuzuje úzkost. Silné jsou individuální okamžiky zastavení, kdy postavy "prohlédnou" a stanou se na moment samy sebou.

Nedotažený pokus

Ve svižnější a lépe zkomponované a motivované první půli inscenace si režisér dovolil lecjaké hravé postmoderní citace, vtipné jsou především ty hudební.

Pro inscenaci je určující, ale i limitující černobíle stylizovaná, vizuálně atraktivní výprava Marka Cpina, která funkčně kombinuje secesní prvky, geometrii a symbolismus. Nelze se ale zbavit dojmu, že pro Františákovo čtení Čechova je možná estetizující až příliš. Předpokládá vysokou stylizaci, která režisérovi, naturelem spíše zemitému srdcaři, není úplně vlastní.

Čechovovy Tři sestry v Dlouhé působí jako nedokončená skladba. Slibně načrtnuté portréty postav i naznačený inscenační princip jsou v druhé polovině stále méně zřetelné. Herci se najednou zachraňují konvenční deklamací, nevyužitý potenciál scény se mění v samoúčelnou dekoraci.

Zajímavý, ale ne úplně dotažený pokus o Čechova přesto stojí za vidění - už kvůli portrétu nešťastně odkrveného, rozměklého Andreje Jana Meduny nebo krásné Máše Heleny Dvořákové, která snad ani nemůže ovládnout svou "mužskou" vitalitu a vášeň.

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků