Na Vinohradech dokazují, že i klasika stárne. Uvádějí prošlého Tartuffa

Vinohradský Tartuffe je ukázkou toho, že i klasika stárne, a stejně tak zastarává humor.

Dramaturgický záměr je průhledný. Tartuffe je hra o pokrytectví a lstivosti, o vlkovi v beránčím rouše, a tak se zdá, že je i dnes současná, aniž by potřebovala prvoplánové aktualizace.

Aniž by vadilo, že Tartuffovo pokrytectví je postaveno hlavně na falešném pobožnůstkářství, které s dnešními pokrytci nemá nic společného. Jenže ve skutečnosti je Molierův text polomrtvý a Pácl ho svou režií spolu s herci nepřivedl k životu.

Narcismus a manipulace

Zápletka veršované hry je prostá. Bohatý Orgon (Svatopluk Skopal) si do domu přivede pokrytce Tartuffa (Lukáš Příkazký). Nechá se jím okouzlit a přepíše na něj svůj majetek. Tartuffe okolí umravňuje, sám však má ve skutečnosti jediný cíl - nejen Orgona okrást, ale ještě svést jeho ženu Elmíru (Jana Stryková).

Modlení používá jako manipulaci. Blíž než k andělům má Příkazkého Tartuffe k ďáblovi, našeptávači. Manipulace a lež jsou pro něj účinné metody, jak realizovat své plány.

 

Jenže téma, které by mohlo být živým středem inscenace, se prostřednictvím hereckých a divadelních klišé ukazuje zaprášené jako ludvíkovský nábytek v dlouho opuštěném domě - ostatně za doby Ludvíka XIV. se komedie původně odehrává.

Orgonovu matku, paní Pernellovou, hraje Martin Zahálka. Na začátku sice upozorní na to, že hraje ženu, dál už s tím ale inscenace nepracuje.

Skopalův Orgon, natvrdlý tlusťoch, je směšný svým pukrletem nebo tím, jak obtížně se kvůli tloušťce schová pod stůl. Strykové Elmíra je postavená na vlhkém pohledu a svůdném úsměvu.

Lucie Juřičková hraje komornou Dorinu, která v pozadí uvádí dění do pohybu. Je veselá, ňadra jí vykukují z hlubokého výstřihu. A tak dál.

Jen Příkazkého narcistní Tartuffe trochu rozvlní vzduch svým vtipně démonickým striptýzem a exaltovaností - uvede se tím, že se ze stoje skácí doprostřed jeviště a svou jindy ohebnou páteř při tom drží vypjatě rovně.

Pohyb po strmém schodišti

Celkovou monotónnost kusu rozbíjí živá hudba. Jejím autorem je Jakub Kudláč a naživo ji interpretuje cembalista Filip Dvořák. Nepovšimnuté by neměly zůstat ani kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové. Interpretovala ludvíkovskou módu, nešetřila látkou ani barvami, navrhovala krinolíny i paruky.

Naopak Tartuffa oblékla do téměř současného obleku, s kalhotami nařasenými nad kotníky a podvázanými mašlí, bez paruky, jako by chtěla evokovat starý a nový svět.

Molierovskou sešlost scénograf Pavel Svoboda zasadil mezi pohyblivé béžové komponenty, které jen díky přemístění mění dějiště. Do pozadí instaloval strmé schodiště, které v sobě po tartuffovsku spojuje cestu do nebe s cestou do pekla.

Škoda, že Divadlo na Vinohradech, městská scéna, má tak neinvenční repertoár a v Tartuffovi se vzdala dokonce i toho, co je jindy její devizou: vypracovaného divadelního řemesla.

Snaha být aktuální a vyhledávat témata, která v publiku rezonují, by na takové scéně neměla vyústit ve spoléhání na "zlatý fond", ale směřovat k pátrání po nových textech nebo k jejich iniciaci.

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků