Panatlantický ansámbl bubeníka Previtea přijel otesat Jazz Dock

Málokterý lídr jazzového ansámblu se vyznačuje tak silnými koncepty a filosofií umění jako bubeník Bobby Previte. Věčně mladistvý blonďák patří nejen k tahounům newyorské avantgardní scény a pověstné skupině kolem klubu Knitting Factory, ale i k vizionářským skladatelům.

Řídí se krédem, že umění má “odkrývat”, a proto odtesává nánosy hudebních stylů. Divokými původními formami operuje i jeho nové kvinteto Bump Meets Pan-Atlantic, které dnes zahraje v pražském Jazz Docku.

Malé punkové radosti

Previtova hudební filosofie má několik pilířů: plodnou skladatelskou činnost pohání víra v nezbytnost hudební revoluce, čtyřicet let na pódiu ho naučilo vyjadřovat nápady v posluchačsky vděčných formách a z lásky k modernímu umění zase přejal impresionistickou snahu o vystihnutí okamžiku.

Logicky zakořenil v jazzu, hudbě charakteristické okamžitou improvizací, ačkoliv z dob, kdy doprovázel Iggyho Popa nebo Toma Waitse, mu zůstal ještě punkerský přístup k drobným radostem života. Však svoji poslední kapelu pojmenoval Koalice ochotných po Colinu Powellovi.

Především má ale Previte zdravý umělecký kořínek, který jím prorůstá a nutí k neustálému hudebnímu vyjadřování. Když bubeník před lety navštívil výstavu maleb Joana Miróa vzniklých za války, pochopil, že jde o kompletní dílo, jehož komentář bude vždy druhotný. Přesto v něm zážitek vyburcoval třiadvacet odpovídajících miniatur, protože Previte “musel”.

Vymyslel barvité melodické linky pro dechy, harfy či klávesy a hluboko pod nimi komplexní soustavu symbolických zvuků, harmonických průniků, naznačených linek a spletených sítí rytmů. Jako by na Miróa dokonale napojený Previte odtesal formu a našel pro každou barvu analogickou notu. Ocenil to i přední avantgardista John Zorn, na jehož značce Tzadik nakonec pocta Miróovi vyšla.

Obrazy ze života

Za vším je u Previtea bytostná potřeba uchopovat krásu. Jeho náklonnost k avantgardním postupům a vytváření zvuků, kterým se za bicími baví souběžně s držením rytmu, prý čerpá hluboko ze života.

Pro představu: je tu dětství, kdy „maličkého prevíta“ ukolebával mystický zvuk noci, o kterém mu až po roce řekli, že duní z nedalekých Niagarských vodopádů; je tu dvanáctiletý kluk, který roznáší niagarské noviny, šetří na svoje první bicí a v ruce šustí papírem i mincemi; hádky s bratrancem, který mu bicí bere, zatímco Previte v otcově holičství naslouchá setrvačnému šmikání nůžek; rušný život studenta ekonomie, kterého víc než šum na univerzitě zajímá hudební produkce newyorských alternativců 80. let; a pak samozřejmě nespočet koncertů, bluesových na velkých festivalech, jazzových v klubech po celém světě a countrových dokonce i v pajzlu, kde muzikanty po staru chrání pletivo před flaškami házenými od baru. To vše pro změnu otesalo Previtea.

Jestli mu smysl pro inspirativní prostředí zůstal, v pondělí by se v Jazz Docku mohlo hrát o hodně.