Tramvaj do stanice touha přivezla divadelní retro a jeden ohromující herecký výkon

Nefalšované realistické retro, do detailu vyhrávané vztahy. Jako výlet do divadelních šedesátých let si můžeme užít inscenaci hry amerického dramatika Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, kterou v režii Ladislava Smočka uvedl minulý týden Činoherní klub.

Její předností jsou herecké výkony, z nichž jeden je ohromující: Lucie Žáčková v roli zraněné i zraňující, žensky provokativní a dětsky bezbranné Blanche.

Williams napsal tuto hru, která patří v žánru amerického psychologického dramatu k nejlepším, na začátku své kariéry.

Premiéru měla v roce 1947 v režii Elii Kazana, který podle ní o čtyři roky později natočil i slavný film s Marlonem Brando a Vivien Leighovou.

Přitahovat smrt

Příběh Blanche zrcadlí nevyřčená osobní i společenská traumata, která ve své době měla skandální nádech. Mladá žena poznamenaná sebevraždou svého homosexuálního manžela, promiskuitní minulostí i postupným umíráním všeho, co tvořilo nyní už rozpadlý svět jejího dětství, přijíždí hledat záchranu ke své vitální sestře Stelle (Marika Procházková).

Křehká, afektovaná, komplikovaná učitelka literatury Blanche jako by celou svou zvláštní bytostí přitahovala smrt. Její sestra hloupě a oddaně miluje muže, který je naopak ztělesněním jednoduché a dravé životní síly.

Stanley (Jiří Hájek) je bývalý voják, prchlivé zvířátko se vším, co k tomu patří: bezohledným sexuálním pudem, agresivitou, komplexy a pudovou závislostí na své ženě - matce.

Setkání Stanleyho a Blanche a hlavně jejich spolužití na několika desítkách metrů čtverečních špinavého bytu na periferii (scéna Hans Hofer) nemůže dopadnout dobře. Blanche Stanleyho zesměšňuje, znejisťuje a oslabuje, pohrdá jím a hraje si s ním, protože cítí, že jako muž po ní touží.

Staromódní práce

Jemu instinkty velí, aby se jí zbavil. A mezitím Blanche ze všech sil bojuje o poslední naději na lásku a zázemí, po němž zoufale touží, o starého mládence a Stanleyho kamaráda Mitche (Matěj Dadák).

Smočkova gruntovní a mile "staromódní" práce nás dlouho napíná proměnami Lucie Žáčkové, která výrazem i prostředky hodně připomíná mladou Emílii Vášáryovou. Její Blanche miluje hru a provokaci. S humorem převléká "role" a pozoruje své publikum.

Je arogantní alkoholičkou, citovou vyděračkou, přezíravou koketou, rozpačitou holčičkou... A nakonec, možná až příliš dlouho na to, aby udržela naši pozornost, "jen" osamělou mladou ženou plnou úzkosti, bezmocným uzlíčkem nervů.

Definitivní útok

Blanche hraje o život, ví, že nesmí ukázat slabost, že by ji lidská smečka vypudila jako nemocné zvíře. Což se nakonec stane. Stanley číhá jako šelma, neomylně vycítí její zranění a definitivně zaútočí.

Výkonu Jiřího Hájka ovšem chybí mimoslovní napětí, je příliš přímočarý a není pro Blanche rovnocenným partnerem, což Smočkův výklad, zvlášť v závěru velmi oslabuje.

Naopak Marika Procházková, jejíž role nemá ani zdaleka tolik atraktivních příležitostí vstoupit do hry, ukazuje Stellu v mnoha polohách. Její bezprostřední, přítulná "medvědice" má v sobě tolik citu a přirozené ženskosti, že to až dojímá.

Ladislav Smoček režíruje hru pietně. Jistě by mohl v textu škrtat, zvlášť ve druhé půli, kde se vrství okolnosti a situace, z jejichž objevnosti se za více než půl století od vzniku hry stala klišé.

Slevit z psychologické interpretace by ale asi znamenalo zbavit hru její největší síly.