Filmový týdeník, který se vymkl z ruky. Patino v Jihlavě dráždí svědomí národa

Hořce ironické Písně pro poválečnou dobu natočil Patino v roce 1971 a i dnes z nich místy mrazí. Na první pohled přitom režisér neudělal nic tak výjimečného.

Střihový dokument je koláží z všednodenních výjevů „ze společnosti“ a může připomenout skladbu filmového týdeníku – jen s trochu zběsilejším střihem než obvykle.

Noční můrou cenzorů je ale způsob, jakým Patino spojuje jednotlivé archivní materiály a co za hudbu si k nim dovolil přiřadit.

Vuelta, TV stolek a hovězí z Argentiny

Dokument začíná v období druhé světové války. Stalin, Hitler, Churchill, bombové nálety, atomová puma a výjevy z koncentračních táborů se proplétají s privátními momentkami: kavárenská četba ranních novin, večerní bál, sklizeň na poli, středostavovská vyjížďka autem, venkovské slavnosti...

K mixu velké politiky a osobní mikrohistorie vždy jako kontrapunkt zní dobové šlágry. Nejednou s velmi naivními texty; například o kouzelné krávě, která nám dává sladké mléko.

Přichází 50. léta: příjezd Evy Peronové, moderní TV stolek, zpocení cyklisté na Vueltě, módní časopisy pro ženy, dělníci budují přehradu, Real Madrid získává evropský pohár, Coca-Cola makes you feel good... a z Argentiny bylo dovezeno půl milionu tun pšenice. A opět veselá písnička k tomu.

S ústupem násilných obrazů se paradoxně dostavuje ještě větší sklíčenost. Tvrdý nacionalismus prosakuje fasádou moderní společnosti, ve které necelých dvacet let nazpět zuřila nesmiřitelná občanská válka.

externí video: Písně pro poválečnou dobu - ukázka

Frankistické potentáty režisér nenadchnul ani následným dokumentem Ctihodní kati (1973), který festival uvedl včera večer v kině Dukla. Rozhovory se třemi posledními španělskými katy jsou rozhodně překvapivé.

Režisérův portrét Francisca Franka s výmluvným názvem Vůdce (1977) je na programu dnes, v sobotu pak jeho meditativní zpověď Madrid (1987) – všechna díla v Jihlavě osobně uvádí Basilio Martín Patino.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků