V pohádkovém Zeyerovi v Brně se Radúz a Mahulena sbližují jako hravá mláďata

S Radúzem a Mahulenou se v Národním divadle Brno ocitáme v lese mezi fialovými muchomůrkami a černými myslivci, ve světě psychedelické pohádky. Úzkostný sen milenců se v ní potkává s otevřenou, ale vnitřně cudnou erotickou fantazií.

Alternativní režisérské duo SKUTR, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, vstoupilo poprvé na velké jeviště kamenného divadla nekompromisně po svém, ale také s pokorou k textu a autorovi.

Motivy a mýty

Klíč, který si Skutři zvolili, kupodivu odemyká zámky mytického příběhu bez skřípotu, s milou nadsázkou a srozumitelně, aniž by jej připravil o svébytnou poezii.

Sukova hudba, s níž je Zeyerova hra neodmyslitelně spojena, se v inscenaci stala jen jednou z utkvělých vzpomínek, které do mytického děje prosakují z kolektivního podvědomí. Stejně, jako pod kůží uvízlé střepy každodenní zkušenosti v podobě bájného jednorožce v barvách krávy Milky, motivu paroží, vulgárně laciné parády královny Runy nebo útržků z notoricky známých hitů, které běží hlavou zamilované Mahuleny.

Vše do sebe zapadá

Scéna Jakuba Kopeckého spojuje v jednoduchých, čistých symbolických tazích motivy temného pohádkového lesa, dětství, cesty, domova, smutku nebo odcizení. A výtvarně jedinečné, asociativně bohaté kostýmy Simony Rybákové existují v tomto světě úplně samozřejmě.

Vůbec je na této inscenaci nápadné srozumění všech složek, dramaturgickým konceptem počínaje až po styl a svobodnou přirozenost hereckého gesta.

Radúz (Jakub Gottwald) a Mahulena (Magdalena Tkačíková) mají své sny o lásce, po které, dosud nevědomě, touží. On loví bílého jelena a sní o krásné dívce potřísněn jeho krví. Ona se dotýká svého jelínka s něhou, do níž se promítá erotická touha. Pohrává si s chlupatým ocáskem své hračky pod kloboukem obří muchomůrky, z níž tryská vodní pramen.

Vztah mezi dominou a králem

Mahuleniny sestry si s gesty bulvárních kočiček užívají jakoby v dětské hře jediného dostupného chlapa, dobráckého burana Vratka (Martin Sláma). Ten si svou podříznutou ovečku, co ji má rád, nosí trochu morbidně v igelitce. A když Mahuleně předává klíč od Radúzových pout, dělá všechno proto, aby se jí při tom mohl dotýkat.

O tom, jaký vztah je mezi "dominou" v bordó kombiné Runou (Monika Maláčová) a měkkýšovitým králem Stojmírem v bezpohlavním županu (Oldřich Mikulášek) nelze pochybovat ani okamžik.

Také vroucná láska ovdovělé Radúzovy matky Nyoly (Dita Kaplanová) k navrátivšímu se synovi má i temnější, erotické momenty. Ale ve snové nadsázce nic z toho neztrácí lidsky přijatelný a dojemný rozměr.

fotogalerie: Radúz a Mahulena v Brně skvěle fungují

Nebuďme sentimentální

Vztah mladých milenců je tělesný a zároveň citově křehký, sbližují se jako hravá mláďata. Jsou doslova přemoženi láskou. Ale hlavně jsou oba herecké výkony oproštěny od pitomého, estetizovaného, bezpohlavního sentimentu a patosu, v jehož oparu se nám Zeyerův příběh obvykle nabízí.

Skutři vše vidí jakoby prizmatem dětské fantazie, která si do pohádkového příběhu podvědomě a s neomylnou intuicí čisté duše dosazuje podoby "hrdinů" dostupné ve svém okolí. Funguje to skvěle.

Nejsilnějším obrazem inscenace je scéna, v níž ke "spícímu" Radúzovi promlouvá Mahulenina duše zakletá do stromu. Větve, které klade na tělo stojícího mladého muže jeho milá, mu balancují na ramenou a pažích v křehké rovnováze. Udržet ji chce stejně odvahy, soustředění, svobody a duchovní síly jako zachovat lásku.

Julius Zeyer
Radúz a Mahulena (režie SKUTR)
Mahenovo divadlo, Brno. Premiéra 21. 10.