Kosatík o zesnulém Jirousovi: Za komunismu fungoval jako indikátor nebezpečí

Americký spisovatel Kurt Vonnegut v jedné své starší knize psal o kanárkovi v uhelném dole: dech beroucí rychlost, s níž se jeho tehdejší metafora v českém prostředí proměnila v klišé, naznačila, že na ní něco bude.

Stručně: horníci si dříve brali pod zem kanárka v kleci. Pokud náhle pošel, znamenalo to, že ve štole je nebezpečná koncentrace jedovatých plynů. Kanárek, citlivější než lidé, signalizoval, že mají nejvyšší čas vrátit se nahoru.

Tímto způsobem, jako indikátor nebezpečí, fungoval ve starém režimu i český underground a jmenovitě jeho hlavní představitel Ivan Martin Jirous.

Dnes je z něj uznávaný tvůrce, esejista a básník. Mezi čtenáři tohoto časopisu asi bude málo těch, jimž by jeho dílo nic neříkalo; pokud by se však takový našel a zalekl by se pro začátek tlustých svazků Magorova sebraného díla z Torstu, mohlo by se mu jako klíč k tomuto dílu nabídnout hudební cédéčko vydané loni na podzim.

Kofroňův Agon Orchestra na ně pod názvem Magorova Summa nahrál celkem pět skladeb inspirovaných Magorovým dílem a oscilujících tematicky po široké škále od tradičního „zhudebnění“ cizího textu až po kakofonickou koláž tónů a úryvků básníkovy recitace.

Ten známý hlas, proslulý při četbě svých textů zvláštní melancholickou klesavou kadencí skoro u každého druhého slova, je na albu zapuštěn a pevně vpleten zpátky do moravských kořenů, ze kterých pochází. A ta divná nit, kterou přede!

Místy je to klasická hassliebe k sobě samému, zemi, národu a lidskému osudu, a když už se zdá nesnesitelnou, prolne ji básníkův ďábelský chechtot tomu všemu, na co bylo do té chvíle naříkáno. Takto kontrastně střídal polohy z Čechů snad jen Deml: chvíli se jakoby banálně cancá, aby vzápětí vytryskl příval čiré pravdy přímo z nitra báně nebeské. A tak se to střídá na celém albu, klíči k básníku Magorovi, tvůrci nejdivočejšímu a nejpokornějšímu zároveň.

Zlobílek vzpomíná

Narodil se a vyrostl v Humpolci na Vysočině. Pod vlivem bratrance kunsthistorika Jiřího Padrty (kterého později nazval svým „duchovním sponzorem“) odtamtud odešel studovat na pražskou filozofickou fakultu dějiny umění. Absolvoval roku 1968.

Od začátku měl mnohem větší než běžnou potřebu kulturních podnětů: než objevil, jak on sám bude tvořit, obráběl celá díla cizí, ještě na Vysočině přepsal na stroji skoro celého tehdy dostupného Kafku a další texty (třeba Věru Linhartovou), dávno předtím, než z Ruska dorazilo do střední Evropy slovo samizdat.

Ale šedesátá léta, to byla hlavně hudba. Rock, určený potenciálně všem, nejen zasvěcencům, a nabízející něco jiného než předtím virtuosové klasické hudby: výraz a z něho plynoucí zjištění, že odteď může tvořit každý, kdo svůj vlastní, jen jemu určený výraz pochopil.

fotogalerie: Ivan Martin Jirous

Jirous, pozdější obdivovatel Velvet Underground, Fugs a Warholovy Factory, si to poprvé uvědomil nad Perným dnem od Beatles. „Z toho filmu jsme byli úplně vedle. Tenkrát mi Věra (Jirousova první žena, pozn. aut.) psala dopis, kde to formulovala, že jde o nový minnesang. (...) Právě proto, že jsme měli průpravu z vážné hudby, rozpoznali jsme, že se tady odehrává něco naprosto nového, že vzniká úplně nová epocha.“

Rock’n’roll definitivně změnil jeho život v roce 1967, to v Praze vznikli Primitives Group. Ty už jen neposlouchal, k těm se přidal, a po nich o dva roky později k Plastic People of the Universe. Do té doby psával do časopisů (nyní zakázaných) výtvarné recenze, k hudbě však přepřáhl s lehkým srdcem, cítil zřejmě, že z ní jde doma dostat totéž, co zvenku naposlouchal z Velvetů, totiž „nejdramatičtější výraz současné generace“, tak intenzivní, jak toho nikdo jiný v této oblasti nedosáhl.

To dejme tomu mohla být pořád ještě zčásti romantika, sen o hudbě, přišel však rok 1969 a s ním poznání, že žádná hudba už se napříště nebude dělat jen tak, a zvlášť ne ta, která si svůj výraz chce i nadále brát z prožitku svobody. „V té době jsem měl už pověst dost velkého zlobílka,“ vzpomínal Jirous. Nebylo to však nic proti „zlobení“, které mělo teprve přijít. Šel do nových časů jako „Magor“, s přezdívkou, kterou ho obdařil Eugen Brikcius. Nebylo to přízvisko hodnotící, ale interpretační: ten člověk, oznamovalo, si v tom, co dělá, nevytyčil žádné vnitřní meze.

S Plastiky a lidmi kolem nich pak Magor prožil první polovinu sedmdesátých let. Na rozdíl od drtivé většiny národa tu dobu neprospal. To hlavní se však začalo dít v roce 1975. „To už jsem nepsal, nebavilo mě to, protože jsem nevěděl pro koho, a pak mě najednou napadlo, proč bys nepsal pro ty blbce z těch hospod. Stejně jim pořád něco vysvětluješ, těm kreténům vlasatejm. No a napsal jsem Zprávu o třetím českém hudebním obrození.“

Vylíčil v něm, co s hudbou v uplynulých letech zažil, koncerty, festivaly i následné policejní zásahy, ale především pojmenoval situaci. O deset let později to vysvětlil v rozhovoru s Petruškou Šustrovou: „Underground tady byl, já jsem si ho nevymyslel, já jsem ho pouze označil. Druhá kultura tady byla, já jsem si ji nevymyslel, já jsem ji pouze označil.“ Ale co existovalo už dříve, to se teď najednou začalo chovat jinak. „Teprve od doby, kdy jsou věci pojmenovány, se stávají skutečným jsoucnem... Ty bandy bezprizorných vlasatců do tý doby, než se jim řeklo, že jsou underground, neměly žádnou hrdost.“

Pravda kazatele

Nyní získaly díky Magorovi nejen ji, ale také životní program. Budou žít mimo establishment a vykašlou se na něj, nebudou se vůbec pokoušet do něho vstoupit. Souhlasí s životem mimo legalitu, v podivuhodné, Magorem však přesně vymezené mesalianci zběsilosti a pokory. „Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku.“ Pokud by lidé jenom seděli a mlčeli, psal Magor, systém je postupně ovládne všechny. Ale dokážou-li svůj neklid proměnit v kulturu a shodnou-li se navíc na tom, že nejlepší obrana je útok, zbude jim reálná šance žít i v těch nejmizernějších podmínkách autentický život: obklopeni kulturou a v ní zejména hudbou, skutečným ostrovem svobody.

Takzvaný zdravý rozum Magorovým současníkům přikazoval, aby se přikrčili a počkali, než pominou nejhorší léta, a doufali, že žít naplno budou alespoň pak. Nikomu se to však nepodařilo, umrtvení sebe sama je nevratný proces. Naopak Magor mohl po letech bez pýchy psát: „Plastici na plné pecky žili.“

Ani on se přitom samozřejmě neprobíjel normalizací s jistotou majitele bezpečně poznané pravdy. Osvobodilo ho částečně, když mu přestalo záležet na lidském uznání a ocenění a když se upnul k idealistickým konceptům jednak pozemským (pojetí lidských práv umožňující existenci komunity, jakou byla Charta 77) a stále víc také náboženským (katolickým).

Netrvalo tak dlouho a obě hlediska se u Magora protnula: „Smyslem kultury není být účasten na duchovní hitparádě zhovadilého světa. Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný. Je v oslovení lidí jsoucích ve společenství. Je v plné účasti podílníka na vytváření bleskového okamžiku, v němž se tomu, kdo je v té chvíli tvůrcem, a tomu, kdo je v dané chvíli divákem, ukazuje v ostrém průzoru sakrální povaha světa.“ (Text nazvaný Stalo se něco hrozného, 1979)

Je autorem asi nejlepší české náboženské poezie napsané po Janu Zahradníčkovi. „Víš ty, Bože, vůbec o mně, / žes mě zavřel v tomhle domě? / Vzpomeneš si někdy na mě, / jak tu sedím v hnojné jámě?“ ptal se takřečeného spasitele ve své asi nejznámější sbírce, Magorových labutích písních, vzniklých ve valdické věznici. Navenek bohém, ve skutečnosti se řídil celý život konstantou, jež měla náboženský základ.

V již zmíněném rozhovoru s Petruškou Šustrovou řekl: „Kdybych neměl rodinu, ze všeho nejradši bych byl asi kazatelem. Protože jsem katolík, ze všeho nejraději bych asi kázal v katolických kostelích, což samozřejmě nelze, aniž by byl člověk kněz... Já o sobě spíš říkám, že jsem moralista, což jsem bohužel pouze ve svých článcích, nikoli ve svém životě.“

 Zde se možná nosík leckterého jiného moralisty nakrčí a zachce se mu kýchnout: poukáže na Magorův životní styl, který měl ve svých vnějších formách k tomu, co si představujeme pod slovem „kazatel“, většinou daleko. Jenže tento život zároveň celou dobu ukazoval, kudy vede od těchto vnějších forem nejkratší cesta k podstatě. K vnitřní pravdě lidského osudu, která leží hluboko pod morálkou.

Je to neviditelné

Asi největší český básník současnosti se za básníka nepovažuje, a nepovažoval se vlastně nikdy za nic, snad s výjimkou občas používaného, v jeho případě však nic neříkajícího slova „novinář“.

Ale znovu: proč přijmout společenskou hru na „považování“, když je možné místo toho nehledět vlevo vpravo a prostě být? „Nejhloub se považuju za toho, kdo vytváří neklid,“ řekl Šustrové, a komu to pro pojmenování tvůrčí schopnosti nestačí, tomu patrně není pomoci.

Zvlášť houževnatý a kvalifikovaný protivník komunistického režimu šel celou dobu „až do těch hrdel a státků“, byl uvězněn celkem pětkrát a dohromady strávil za mřížemi osm a půl roku, zastihl ho tam i listopad 1989. Tím vším se stal víc než jen mravní autoritou: praktickým měřítkem ukazujícím druhým, kam až mohou a kam nemohou.

Žije celý život mimo formální svět, nejde a nepůjde na ruku bílým límečkům, vedl, vede a povede si svou bez toho, aby se s kýmkoli snažil o „dialog“ – a přitom je celou tu dobu ve stavu rozhovoru, s celým světem.

Jeho slovník zůstává expresivní, ale tím opět jenom potvrzuje, že neexistují sprostá slova; sprostá mohou být jen ústa, která tato slova vypouštějí – a ta Magorova to nejsou. Neudržuje si odstup. Co má na srdci, to nedávkuje intelektuálně, ale masivně znázorňuje celým svým životem. V hovoru je rychlý, jde hned na zteč, dojde-li k názoru, že druhý je hlupák, vzápětí mu to oznamuje – protože si to tak myslí a šetří to čas.

Svá slova si nikdy nemusel vymýšlet a formulovat, ale stačilo mu, dal-li je do služeb vlastní usplavněné osobnosti. Neměl a nemá žádnou moc, ale jeho neformální, neviditelný vliv je větší než u většiny politiků.

• Diskuse
• Celkem 16 příspěvků