Ornest a Liška hrají bezdomovce, část publika se dusí smíchem a část nevěřícně zírá

Dramatik a režisér Jiří Pokorný napsal pro Divadlo Na zábradlí text, který se jmenuje Domov můj.

Mohla z něho být existenciální groteska o tom, že každý - manažer stejně jako plastický chirurg - je potenciální bezdomovec. O tom, jak blízko je z ulice do hotelu Hilton a naopak.

Nebo o tom, že opravdu doma jsme akorát v hrobě.

Rozplizlá story

Pokorný nabídl divadlu intuitivně a velmi osobně cítěné téma. Spíš provokativní a ne zcela utříděný materiál než regulérní divadelní hru. Text by si býval zasloužil dotvořit během zkoušek.

Divadelní inscenace, kterou na jeho základě vytvořil režisér David Czesany, je ale nakonec jen divná, žánrově rozplizlá a nepříliš vtipná story o čtyřech bezdomovcích nocujících v hrobce, kteří náhle zbohatli, pobyli v hotelu Hilton a pak zas o šťastně nabyté peníze přišli.

Chvíli je to naturalistická taškařice, v níž se to hemží vulgarismy, červy v noze, breberkami na intimních místech a vtipy kameňáky. Část publika se dusí smíchem a část nevěřícně zírá na Ericha (Jiří Ornest), Emila (Leoš Noha), Edu (Pavel Liška) a Evu (Zdena Hadrbolcová), kteří hrají váguse bytující v hrobce tak přesvědčivě, až je nám to nepříjemné. Jako každý pohled na lidskou ubohost.

Z hrobky do Hiltonu a zpět

Erich nemá spacák, je mu zima, a tak se rozhodne vyloupit benzínku, aby se dostal do tepla, do basy. Tady začíná téměř komiksový příběh - pumpař, který si vysnil přepadení, mu doslova vnutí tržbu a nechá ho odejít.

Erich nejdříve celou zapáchající partičku oblékne v butiku do manažerských obleků a poté ubytuje v Hiltonu. Tam ale zas řízením osudu, není úplně jasné, zda je pachatelkou Manažerka (Natálie Řehořová), či bezdomovkyně Eva, o svou igelitku plnou bankovek přijde, takže se po pár dnech v luxusu všichni vracejí zpět na hřbitov.

Některé pasáže inscenace jsou od prozaické bezdomovecké konverzace a pokusů o černou klauniádu, jako třeba odsekávání Emilovy uhnilé nohy, odlišené volným veršem a hereckou stylizací.

Jsou to momenty jakéhosi "brechtovského" zcizení a společensko-kritického komentáře. Vystupují v nich postavy Recepčního (Ivan Lupták) nebo Manažerky.

Na ulici za implantáty

Czesanymu situaci neulehčuje ani scénografie Petra B. Nováka. Zvýšený sokl mohutné hrobky, do níž všichni zalézají, nesvědčí hereckým akcím.

Jeho proměny na pult benzínky či obchodu jsou neohrabané a metaforicky nefunkční. Anděl smrti připláclý na zdi divadla "neviditelný".

Jedinou skutečnou postavou na scéně je plastický chirurg Erich, který skončil na ulici, když jedné ženě voperoval prsní implantáty různé velikosti.

Jiří Ornest mu dává zkoumavý, intelektuální odstup od situace, v níž se ocitl, a autor jej obdařil krásným, introspektivním monologem, který herec proměnil v nejsilnější místo inscenace.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků