Přehlídka německého divadla měla nečekanou energii. Došlo i na parodie sci-fi filmů

Pražský divadelní festival německého jazyka v neděli skončil inscenací berlínského Deutsches Theater.

A nebyl to, zvlášť ve srovnání s formálně nečekanou a herecky i lidsky strhující vídeňskou inscenací Vojny a míru, která přehlídku zahajovala, úplně dobrý konec.

Představení hry Dey Loherové Zloději v režii Andrease Kriegenburga bylo hlavně scénografickým experimentem, který nedokázaly oživit ani respektu hodné herecké výkony.

Jen obyčejná ilustrace

Nekonečné čtyři hodiny obří mlýnské kolo všelijak "vyplivovalo" postavy na scénu, aby je zase po výstupu spolklo. Fascinující scénický mechanismus a naklánějící se plochy jeho "lopatek" využíval režisér a zároveň scénograf inscenace efektně.

Zjevně chtěl ukázat kolotoč dojemných i veselých lidských příběhů, po nichž zůstávají jen matné stopy v podobě zašlých nápisů na zdi.

Místo obrazu současnosti v bizarních souvislostech semílající lidské osudy ale přihlížíme pouhé ilustraci nedefinované společenské determinace. I když poslední repliky hry koketují s "vyšší mocí", zůstává samotné vyprávění příběhů opravdu hodně při zemi.

Ambici vyjádřit existenciální rozměr našich životů má i text Loherové, který složitě - a také spekulativně - proplétá osudy postav. Je tu muž, který dospěje k sebevraždě. Pár, který řeší interrupci v souvislosti s tím, že mladá žena byla kdysi počata uměle, "tělesnou tekutinou" neznámého dárce.

Manželství prodavačky a policisty prochází vývojem od snů o lepším postavení k odcizení a rozvodu. Osamělá mladá žena hledá bratra a najde jen urnu s jeho popelem a jeho kamaráda, k němuž zase hledá vztah.

Je to tentýž muž, o němž jiná žena ve výstupu téměř estrádním svědčí na policii, že ji vylákal do lesa a tam chtěl uškrtit. A tak dále, a tak dále.

Divadelní eurorajče

Hromada slov, pseudoexistenciálních úvah a pocitů, konvenčních partnerských dialogů, jimiž prosvítají občas blíže neurčená temná tušení. Ale i vousatých anekdot, jak se paní ztratil manžel a hlásí to na policii po čtyřiceti letech. Proč? Předtím ho nepostrádala.

Téhle pointě by slušel rychlý situační spád a nahraný sitcomový potlesk. V inscenaci má rytmus tak zpomalený, že si jí téměř nevšimneme. Vinohradské publikum zoufale lapající po nějaké komunikaci s jevištěm ocenilo natahovaný komický výstup úlevným smíchem.

Inscenace poučná jako varování, abychom podobně sterilní a uměle vypěstovaný typ dramatiky a scénické tvorby nepovažovali za víc než bledé skleníkové eurorajče.

Svoboda a zoufalí pejskaři

Podobnou divadelní gastronomií nás pár dní předtím nakrmila Münchner Kammerspiele v inscenaci Volání divočiny, kterou připravil lotyšský, dnes už evropský režisér Alvis Hermanis. Z plzeňské přehlídky Divadlo známe jeho úžasné inscenace s herci Nového rižského divadla Dlouhý život a Sounds of Silence. Volání divočiny je příkladem toho, co se stane, když je autentický způsob divadelní práce mechanicky a uměle přenesen do jiných podmínek a souvislostí.

Rozporuplný je už Hermanisův koncept. Herci měli nasbírat dokumentární materiál. Každý po svém zpracoval příběh nějakého pejskaře. Už tak dost nesourodé příběhy se pak měly spojit s motivy příběhu psa Bucka z Londonovy knihy, a to ve scénickém prostoru, který tvořilo šest pomyslných obýváků reprezentovaných sedačkami, na nichž tráví čas pejsci se svými páníčky.

Jenže: zatímco Buckův příběh vypovídá o znovunalezení svobody v souladu s přírodou, příběhy pejskařů hlavně o lidské osamělosti. Degradující proměna postav pejskařů v pejsky s jejich exponovanou touhou či steskem po lidských partnerech vůbec nesouvisela a nedávala smysl. Profesionálně cvičení psi navíc ze záměru o autentickou výpověď dělají cirkusové vystoupení.

Drobnost nečekané velikosti

Do vlastních životů si naopak velmi upřímně sáhly protagonistky divadla She She Pop, souboru, který vytvořily absolventky giessenského Institutu aplikované divadelní vědy. A také jejich otcové. Testament inspirovaný Shakespearovým Králem Learem je něčím mezi sociologickou přednáškou, inscenovaným rozborem divadelní hry a návodem, jak řešit archetypální životní situaci. Vše s osobním ručením.

Je opravdu zajímavé sledovat podoby otců a dcer, zvětšené kamerami na horizontu scény, příbuznosti gest, intonací a způsobu myšlení. Uvědomovat si podstatu learovských situací v paralelách s tím, jak je prožívají a řeší konkrétní lidé. Představení končí cudnou scénou smíření "Cordélií" s jejich zestárlými otci. Pohled, úsměv, tiché srozumění - zdá se to být najednou tak snadné...

V naprosto spontánní radost ze hry se "zvrhlo" v programu festivalu zdánlivě marginální vystoupení tříčlenné skupiny Kaminski ON AIR s produkcí nazvanou Přišlo to shora. Před diváky vznikala zvukově neobyčejně sugestivní rozhlasová parodie sci-fi filmů.

Okouzlovala nejen brilantním převtělováním Stefana Kaminského do mnoha ženských, mužských a mimozemských rolí, ale především odkrytým původem vzniku obrovské škály zvukových iluzí. Drobnost nečekané velikosti s energií rockového koncertu.

Přehlídka německy mluvících divadel se stala cennou přirozenou součástí pražského kulturního života. Festival má čím dál hezčí neformální atmosféru, kterou letos nekazily ani oficiální politické proslovy.