Uhde a Morávek vypráví anekdotické momentky z milostného života Leoše Janáčka

Dramatik Milan Uhde si vzpomněl na staré dobré časy, kdy s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm společně napsali pro brněnské Divadlo Husa na provázku slavnou Baladu pro banditu.

Za inspirujícího dohledu režiséra Vladimíra Morávka se pustil do scénáře na téma "divokého" milostného života skladatele Leoše Janáčka.

V inscenaci nazvané Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou "Provázci" o víkendu představili v Praze, se však hraje víc než o lásce o Mistrově samotě v náruči Hudby.

Koláž z janáčkovských motivů do ní připravil opět Miloš Štědroň a mladého skladatele, který se děsí stěhování "do Brna!", hraje Martin Donutil, jehož otec Miroslav byl kdysi slavným Nikolou Šuhajem v Baladě pro banditu.

Morávek má symbolické návraty i všelijaké odkazy do provázkovských dějin rád.

Zapálený skladatel

Za obřím Pegasem rozpínajícím křídla nad řadou stolů, kolem nichž se posléze budou rozehrávat Janáčkovy trochu trapné osudové lásky, zafuní dýmostroj. V kouři se jako v bouřkových oblacích sune za hromobití do kopce již zestárlý Mistr (Martin Havelka) a za ruku umanutě vleče svou poslední lásku Kamilu Stösslovou.

Proč, se dozvíme až na konci. Inu, aby jí tam nahoře ukázal svoji sochu. Z té cesty, jak praví znalci jeho života, dostal Leoš Janáček zápal plic a za pár dní zemřel.

Tahle až groteskní epizoda rámuje jiné anekdotické momentky z Janáčkova milostného života. Zatímco jeho hudba se všude kolem vzpíná jako onen bájný oř a její mohutné vlny hrozí diváky zahltit, kolem stolů se třeba nad talířem polévky odehrávají kuchyňsky přízemní, trapné dialogy Mistra a jeho žen.

Ikona na tričku

Jedna po druhé, od mladinké Marišky přes postarší hudebnici Wickenhauserovou nebo bytnou paní Schulzovou a její dceru Zdenku, mluví o lásce, ale všechny chtějí Janáčka hlavně "mít".

Taky všechny nosí na hrudi jeho portrét jako tvář rockové hvězdy na tričku. Leošovi jde zas o nějaké to zázemí a blízkost spíše tělesnou, o ženský obdiv, i když si, zvlášť k stáru, namlouvá, že skutečně miluje.

Morávek nad těmi tragikomickými, až k plačtivé nesnesitelnosti napínanými nebo nenávistně a zoufale vykřičenými dialogy vyklenul svou typickou scénickou kompozici. Všechny hlasy a nástroje (klavír a housle) této činoherní opery, každé gesto i povzdech, cinkání lžíce o talíř a zafunění kouřostroje nevyjímaje, pečlivě zkomponoval.

Své pravdy o Mistrovi do mikrofonů vykřikují přihlížející hudební znalci a přou se, kolika procenty je v jeho geniálním díle obsažena láska. Po stranách se mezi diváky objevují a zpívají postavy z Janáčkových oper a všemu milostnému toužení i velkolepému umění kraluje houslovou hrou a nádherným hlasem Paní S. (Gabriela Vermelho) jako ztělesněná smrt.

Milostná nedorozumění

Mistrovy sobecké lásky se divákům jeví směšné a jeho milostný život jako nepřetržité nedorozumění a trápení. Buď na něj někdo naléhá a dožaduje se lásky, nebo je (později) nekompromisním a trapným prosebníkem on.

Všude kolem stojí zmnožené sochy nahé ženy, vystavující na odiv své tělo, ale v janáčkovských milostných momentkách není, na rozdíl od jeho hudby, ani stopa po erotice. I ta vášeň je tu nějak dětsky umíněná, divně, měšťácky upatlaná a vzbuzuje skoro soucit.

Hudební plán inscenace a jeho stále se opakující refrény útočí na divákovy emoce v takřka nepřetržitém - a až fyzicky nepříjemném - forte. Jako by se Mistr snažil svým dílem přehlušit a zahnat samotu, prázdnotu i smrt.

Do jaké míry jde o inscenaci korespondující se skutečným Janáčkovým životem, temperamentem i láskami a nakolik o neúprosnou ironickou sebereflexi a uměleckou sebeprojekci autorů inscenace, se můžeme jen domýšlet.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků