Vladimír Godár: Tvorba je obrana před psychiatrií

Naléhavost loňského alba Mater slovenského skladatele Vladimíra Godára se nyní násobí sérií koncertů. Hudbu, která sleduje základní křesťanské téma narození, smrt a znovuzrození, nazpívala Iva Bittová a nahrál dirigent Marek Štryncl, soubor Solamente naturali používající historické nástroje a Sbor Konzervatoře v Bratislavě pro slovenské vydavatelství Pavian records. Nahrávku následně převzalo proslulé mnichovské vydavatelství ECM a Mater začala žít úspěšným evropských životem: například v recenzi BBC Music Magazinu získala nejvyšší hodnocení a britský časopis Gramophone zařadil Mater mezi deset nejlepších alb nadcházejícího měsíce května.

Mater nedávno padesátiletého Godára, který je mimo jiné držitelem dvou Českých lvů za hudbu k filmům Návrat idiota a Sluneční stát, slyšelo už koncertní publikum v Itálii a Německu. Včera Mater zazněla v Ostravě, dnes bude uvedena v Bratislavě, zítra v Brně a krátké česko-slovenské "turné" uzavře čtvrteční koncert v kostele sv. Anny na Pražské křižovatce pořádaný festivalem Struny podzimu.

HN: Odlišuje se v něčem koncertní provedení Mater od nahrávky? Využívá Iva Bittová svůj improvizační talent?

Skladby alba jsou prokomponované, neposkytují volný prostor pro extempore. Celé album však rámuje skladba Majkomašmalon, která je nahraná dvěma různými způsoby. Tohoto efektu nelze naživo docílit, a tak jsem pro koncerty napsal novou verzi, která odezní v závěru.

HN: Proč "musí" dlouholetý skladatel takzvané vážné hudby napsat hudbu k úspěšnému filmu nebo spolupracovat se známějším interpretem, jako je Iva Bittová, aby si jeho tvorby všimlo širší publikum?

S interprety a s publikem jsem nikdy neměl zásadní problémy. Ty jsem měl jen s institucemi, které ovlivňovali skladatelští kolegové. Moje hudba mohla žít tam, kam jejich vliv nedosáhl. Autentický zájem se nedá ani vnutit, ani zničit, a zmanipulovaný posluchač zase nezajímá mě.

HN: Publikujete texty o hudbě, zabýváte se rovněž estetikou. Co je na hudbě alba Mater krásné? Proporce? V Praze teď Národní muzeum vystavuje kyprou Věstonickou Venuši, "matku rodu". Národ ji chodí obdivovat, přes zákaz si ji fotí. A tentýž národ obdivuje na soutěžích krásy zcela jiné proporce rachitických dívek, kterým by role matky zničila kariéru. Jaké "proporce" určují Mater?

Idea "Mater" se zrodila až na konci naší práce. Někde hluboko v podvědomí mám axiom, že tvůrce by měl být na straně ponižovaných a urážených a ne na straně ponižujících a urážejících. Takový pocit měl jistě kdysi John Lennon, když psal píseň Woman is the Nigger of the World. Pěstováním nadřazenosti se člověk zbavuje možnosti cokoliv poznat. Kdyby v dnešním světě dominoval ženský princip v takové míře, v jaké v něm dominuje mužský princip, jistě bychom žili ve světě bez krvavých válek. V konceptu Mater je určitě přítomný feminismus a Iva Bittová celkem jistě patří k nejvýznamnějším feministkám naší doby.

HN: Mater je vlastně duchovní exkurzí do dějin hudby. V čem spočívá její aktuální moment? Co vlastně znamená být soudobým skladatelem?

Současný umělec je jistě naplněný protiřečící si směsí hluboké víry a stejně hlubokého skepticismu, a tak jeho historismus nemusí být projevem snahy o transcendenci přítomnosti, ale spíš projevem snahy vyhnout se psychiatrii.

HN: K tvorbě prý potřebujete "mimohudební spouštěč", kterým je literatura. Co spustilo práci na projektu Mater, kde jsou shromážděny texty z různých časových rovin, mimo jiné liturgický text, slova Jamese Joyce či inspirace Hrabalovou povídkou Legenda zahraná na strunách napjatých mezi kolébkou a rakví?

Když sledujete hudební klip Michaela Jacksona, vidíte, že používá stejnou gestikulaci emocí, kterou popisují antické příručky rétoriky. Nová tvorba se nemůže vyhnout těmto vazbám a její zdroje jsou mnohem víc podmíněné kulturními horizonty než osobní volbou. Čas je hlavním médiem hudby a posedlost časem ve všech jeho rozměrech je jistě chorobou z povolání všech muzikantů.

HN: Loni se Iva Bittová zmínila o dalším projektu, který spolu s vámi možná připraví - o ruských ukolébavkách. V jakém stavu je práce na nich?

Jsem pověrčivý a o osobních plánech neumím hovořit. Řeknu jen, že všichni jsme dědici hebrejsko-křesťanské kultury, pro kterou je čas budoucnosti sémantizovaný jako naděje, a nejrudimentárnějším projevem naděje je právě ukolébavka. Kultivace naděje je pro mě stěžejním posláním umění.